Absolventský koncert TKP – mladí tanečníci vylétají do světa

S koncem sezony přichází současně také konec školního roku a čas přivítat mladé absolventy tanečních konzervatoří do profesního života. Jde o chvíle emotivní, o zásadní přechod, uzavření dlouhé životní etapy a vrchol procesu, na jehož konci se má jako motýl z kukly vyklubat hotový tanečník motivovaný k tomu dobývat uměním svět. Do poslední chvíle ještě pracují nervy, když v publiku zasednou nejen přátelé a rodiny, ale také pedagogové, ale zároveň panuje i radost z úspěšně ukončeného studia.

Taneční konzervatoř hl. m. Prahy (TKP) naplánovala absolventský koncert na 21. a 22. června. Již tradičně se konal ve Stavovském divadle a byl průřezem všech tanečních oborů, absolventi (a někteří studenti vyšších ročníků) se představili v kompletním třetím jednání baletu Spící Krasavice, v rámci praxe moderních tanečních technik v choreografii Sedm (Smrtelných hříchů), charakterní tance zastoupil fragment z baletu Raymonda a letos nechyběly ani folklorní české a moravské lidové tance. Sobotní program, který jsme navštívili, byl o to emotivnější, že se zde s profesí pedagožky klasického tance po 33 letech na taneční konzervatoři rozloučila Kateřina Slavická, a to doslova v obětí svého posledního ročníku.

Program se vůbec nesl tak trochu na vzpomínkové notě. Balet Spící krasavice má ve Stavovském divadle své místo, a to i v podání studentů konzervatoře. V roce 2005 zde ředitel TKP Jaroslav Slavický uvedl ve spolupráci s Baletem ND, ale především se studenty konzervatoře, Šípkovou Růženku jako inscenaci pro celou rodinu. Byla to populární a navštěvovaná inscenace, lehce byl rozšířen part Prince, aby byl prostor pro hlavní postavy vyrovnanější, a balet byl oproti předloze krácený, opravdu ideální pro diváka „začátečníka“ nebo pro dětské publikum. Choreografie v tradici Mária Petipy vycházela z inscenační linie ruské a předchozího pražského nastudování, z něhož pocházejí i nestárnoucí kostýmními návrhy Josefa Jelínka, které se používají dodnes. Kromě tanečníků, kteří tehdy stáli na prahu kariéry (v jednom z obsazení hlavních rolí tančili Ivana Mikešová a Matěj Urban) a studentů vyšších ročníků TKP v něm tehdy zářili i sólisté Baletu ND, byla to nebývalá symbióza, kterou by bylo krásné vidět jednou znovu. Tato myšlenka se však také naplňuje, i když jinde, letos Jaroslav Slavický inscenoval Šípkovou Růženku opět, a to v Jihočeském divadle, a také v této produkci jsou zapojeni studenti TKP (a členové Bohemia Baletu).

Třetí jednání uvádí TKP pod názvem Svatba Aurory a defilé vil, pohádkových postav a samozřejmě slavné pas de deux Aurory a Prince dokáže diváka skutečně přenést do hájemství vrcholně romantického baletu. Není ovšem pompézní podívanou, jakou takový grand ballet byl v době svého vzniku, ale spíše čistou oslavou dobra a štěstí. V podání mladých absolventů také důkazem jejich nadšení a lásky k tanci, protože na takovémto typu představení počítáme s tím, že tanečníci teprve hledají svou jistotu, že cítí velkou zodpovědnost a stále ještě mají nárok na trému či zaváhání, nikdo neočekává dokonalost – jistotu si vybrousí v budoucích angažmá, co je však nezbytné, je esprit, energie do tance vkládaná, muzikálnost, i pohotovost a postřeh. Zdá se, že tanečníci jsou vychováváni v souladu se svými dispozicemi a možnostmi, což je pozitivní a ocenění hodné, cítíme jejich osobnost a individualitu, vidíme, kdo je expresivnější či temperamentnější, a kdo lyričtější… To je myslím podstatnější než příliš podrobně zkoumat zakončení piruet nebo výšku developpé. Aneta Pašková a Filip Martinský se svého úkolu v hlavních rolích zhostili suverénně, stejně jako Adéla Lišková jako Dobrá šeříková víla, velmi přirozeně působili také Aurora Kubelíková (absolventka 2017 a členka Bohemia Baletu) a Ervínem Szelepscényim (7. ročník) jako Princezna Florina a Modrý pták; rozverný hravý pár Bílé kočičky a Kocoura Žofie Kučerová a Tobiáš Walter, stejně jako zcela autenticky vyplašená Karkulka s Vlkem Adéla Krandová a Josef Štěpančík. Ročník je velmi vyrovnaný, nejvíce pozornosti poutá Filip Martinský vyspělým projevem a také velmi lehkými skoky, temperament mohl ovšem více ukázat až v závěru představení.

V choreografii Sedm (Smrtelných hříchů), kterou pro své studenty připravila Alena Drapalíková, měli možnost ukázat své dovednosti z technik moderního tance, jež jsou již vlastně čímsi jako novou klasikou. Pět děvčat a dva chlapci si na ruce jako symboly neřestí navléknou barevné plesové rukavice, aby byly jejich charaktery odlišeny (že by inspirace ve filmu Až přijde kocour?), jež se jich zmocní jako určitá posedlost. Každý z tanečníků má přisouzenu jednu neřest, ale ne vždy je snadné ji určit. Není to ale na škodu, protože by konkrétnější vyjádření mohlo nechtěně sklouznout k přílišné popisnosti. Některé (ne)charaktery jsou zřejmé, třeba lakomství vtělené do dívky, která si gesty přivlastňuje prostor kolem sebe, nebo závist, která se nevyžádaně vtírá do přítomnosti druhých. Vesměs však šlo o společný expresivní projev všech protagonistů, vyjádření negativních emocí, agrese, touhy po nadvládě, a to výrazem i energií těla. Jsou to vztažené paže a velká gesta, pohyb vedený extenzivně do prostoru, jsou to kontrakce, tradiční převaly, v nichž je zem jen „přestupní stanicí“ pro tělo směřující v trajektorii pohybu znovu vzhůru a dál… Těla tanečníků zachovávají přirozené fyziologické linie, propnuté nárty, nerezignují na estetiku, kterou ještě moderna zdědila od akademické techniky. Filmová hudba Jamese Newtona Howarda jen podporuje dramatický, muzikálový nádech choreografie. Jen by mne zajímalo vidět mladé tanečníky třeba v delším floor worku, pomalejší a soustředěnější, v pohybu narušujícím ideální krásu a proporci, vidět, do jakého extrému mohou zajít, nebo jak by pojali naopak úplně civilní projev, a přitom si zachovali divákovu pozornost. Mnozí si to ale jistě vyzkouší ve svých nových působištích (bylo by jistě milou zajímavostí, kdybychom se v programu dozvěděli, kam směřují na svou první samostatnou sezonu).

Sekce lidových tanců je vždy velmi divácky vděčná, a nejinak tomu bylo i tentokrát. Můžeme se s nevýslovnou fascinací obdivovat folklóru jiných kultur a pronikat do rytmů, které někdy i mohou být univerzální, ale aby nám „srdce poskočilo“ lehkostí, k tomu přeci jen poslouží lidové tance a písně našeho regionu. V této části programu si na úvod absolventi zatančili furianta a v dalších tancích přenechali místo studentům 6. a 7. ročníku. Vzhledem k prakticky nemožnému uplatnění v trvalém angažmá jen v tomto oboru je pochopitelné, že si dnes už tanečníci nevolí lidový tanec jako hlavní, ale je sympatické sledovat jejich uvolnění a vítanou možnost spotřebovat nahromaděnou energii tam, kde je právě ve folklorních číslech potřeba. Závěrečná choreografie V čase vína připomněla Libuši Hynkovou, etnochoreoložku a zakladatelku Československého souboru písní a tanců, která lidové tance sbírala, ale zabývala se i jejich jevištní stylizací. Tato choreografie také není jen tancem pro zábavu nebo taneční hrou, ale poetickým jevištním obrazem, který nepostrádá nádech rituálu.

Závěr večera byl opět živou vzpomínkou, a to na balet Raymonda, který naposledy uvádělo Národní divadlo v adaptaci Jurije Grigoroviče (2001, obnovená premiéra 2006). Podobně, jako jsou zařazovány na program absolventských koncertů Polovecké tance, nebo si dosud můžeme pamatovat před osmi lety uvedený fragment z Gajané, patřila tato část charakterním tancům. Z Raymondy už jeden z ročníků absolvoval v roce 2007, ale jednalo se o delší výsek včetně variace Raymondy s šálem. Tentokrát šlo jen o část druhého dějství, kdy se Abdérachman přichází ucházet o ruku Raymondy a snaží se ji oslnit svým průvodem a tanečníky. Technika zde své místo jistě má, ale jde především o to oživit v tanečnících jejich temperament, což se dařilo v celé suitě tanců. Filip Martinský jako Abdérachman se znovu mohl předvést ve skocích, a z ostatních měl jistě nejvděčnější úlohu saracénský pár s jejich expresivními gesty (Žofie Kučerová, Martin Vokal). Ačkoli Glazunovova hudba zněla z nahrávky, tak jako ostatně všechny skladby, v divácích mohly prostřednictvím mladých tanečníků ožít vzpomínky na inscenaci Národního divadla, která v sobě měla tolik živosti a ohně, a přece už v našich vzpomínkách patří k jinému, v každém případě vzdálenému světu. I taková může být úloha závěrečného představení studentů Taneční konzervatoře…

Absolventi:

Hlavní obor klasický tanec: Tima Herz, Monika Janebová, Tereza Jindráková, Adéla Krandová, Žofie Kučerová, Adéla Lišková, Filip Martinský, Ludmila Novotná, Aneta Pašková, Josef Štěpančík, Tobiáš Waller

Hlavní obor moderní tanec: Anastázie Dobrodinská, Sophie Kereškéni, Ikonija Pelemiš, Zuzana Rabochová, Daniel Racek, Martin Vokal, Anna Weisová

 

Absolventský koncert TKP 2019

Svatba Aurory (3. jednání z baletu Spící krasavice)
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Márius Petipa, Jaroslav Slavický
Nastudování: Kateřina Slavická, Jiří Horák
Kostýmy, scéna: Josef Jelínek

Sedm (Smrtelných hříchů)
Hudba: James Newton Howard
Choreografie: Alena Drapalíková
Kostýmy, scéna: Roman Šolc

Furiant
Hudba: cimbálová skupina Jara
Choreografie: Magdaléna Kaprasová

Kouřimsko
hudba: A. Votruba
Choreografie: Magdaléna Kaprasová

Zbujan
Hudba: J. Dumek
Choreografie: Magdaléna Kaprasová

Klobúkový
Hudba J. Linka
Choreografie: J. Novenko
Nastudování: Magdaléna Kaprasová

V čase vína
Hudba: J. Dumek
Choreografie: Libuše Hynková
Nastudování: Magdaléna Kaprasová

Fragment z baletu Raymonda
Hudba: A. Glazunov
Choreografie: J. Grigorovič
Kostýmy: S. B. Virsaladze
Nastudování: Nelly Danko

Psáno z druhého představení dne 22. 6. 2019