Hrrr na konzervativce! Na premiéře Dalibora se bučelo

  1. 1
  2. 2
Na sklonku divadelní sezony, ve čtvrtek 27. června 2019, se v pražském Národním divadle konala premiéra Dalibora. Tato Smetanova opera je stejně jako Libuše nebo Prodaná nevěsta vnímána jako národní klenot, s nímž je radno zacházet v rukavičkách a s největší obezřetností. Vždyť v ní vystupuje český král Vladislav II. Jagelonský, mýty opředená věž Daliborka a její nedobrovolný obyvatel Dalibor z Kozojed, odbojný rytíř, který vešel do českých pořekadel jako ten, jehož nouze naučila housti.
B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Nebyl by to ovšem tandem Daniel DvořákJiří Nekvasil, osvědčený tým scénografa a režiséra se zdravou dávkou rebelství, aby svým Daliborem nenadzvedli uctívače piety ze židlí. Kdo zažil před lety premiéru jejich Prodané nevěsty věděl, že se máme na co těšit. Ano, opět jsme mohli slyšet bučení, pískání a výkřiky ‚hanba‘ na otevřené scéně.

V čem se tedy inscenátoři dotkli natolik vkusu tradičního publika, že vyvolali projevy nevole? Předem budiž řečeno, že příběh funguje, pěvci jsou herecky dobře připravení a představení má tah. Láska mezi Daliborem a Miladou, která jej obvinila u soudu, dostala do vězení a nyní ho z něj chce vysvobodit, je podána zcela tradičně. Nejsou zde žádné novodobé interpretace, jež by například módně vykládaly vztah Dalibora a Zdeňka jako homosexuální partnerství (a že se o tom dost naspekulovalo na základě žhavých árií Dalibora!). Ne, o nic takového režie neusiluje. Reakce vlastně vyvolaly jen povrchní důvody, jako že král Vladislav ve třetím dějství přichází polonahý do lázně obklopen jakýmsi harémem sličných lazebnic a používá jako župan či osušku šarlat se státním znakem lva. (Kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková.) Zbytečná obscénnost, nebo režijní záměr? Řekneme si později.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Každopádně nová inscenace zvedla z opery prach a sedimenty, jež mohou být pro pozornost dnešního diváka dusivé. České přebásnění Wenzigova libreta (Libuši i Dalibora napsal německy) z pera Ervína Špindlera, tehdejšího zaměstnance pražského magistrátu a později tajemníka okresního úřadu v Roudnici nad Labem, je opravdu již těžko stravitelné. Slovo ňadra zaslechneme asi stokrát, a také různé archaizující patvary, které čeština snad nikdy ani neměla. Jak vidno, některá dědictví po politicích již zůstanou trvalá.

Proto si cením snahy neudělat z Dalibora tříhodinovou akademickou epopej v muchovských řízách. Estetika scény připomíná spíše film nebo temné prostředí počítačové hry s pomocnými postavami rytířů v brněních, akce se volně přelévají do různých úrovní hradu: dolů do vězení, vzhůru do paláce. Hodně se využívá efektů jako umělá mlha a pod její rouškou se stihne během orchestrální mezihry obměnit scéna. Opona tak nepřerušuje sledování děje.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Scéna Daniela Dvořáka je moderně odlehčená, zaujme vždy jeden výrazný prvek, jako vysoký zářivý trůn v prvním dějství, na němž se král během soudu může lehce otáčet jako v manažerské židli, nebo lesklá černá plocha se zajímavě nasvícenými konturami hradeb, Daliborova cela obklopená volně plujícími mraky, či vtipná královská lázeň připomínající něco mezi vířivkou a zlatým solárkem (třetí dějství).

Dalibor z Kozojed se provinil tím, že jako pomstu za smrt milovaného přítele Zdeňka vyplenil hrad, zabil purkrabího (bratra Milady) a vypálil přilehlou vesnici. Podle dnešních měřítek by nebyl hrdinou, ale teroristou právem odsouzeným na doživotí. Nicméně své činy u soudu hrdě přiznal, a ještě vyhrožoval králi, což zřejmě bylo v dřevních dobách natolik mužné gesto, že si tím získal přízeň lidu i lásku Milady. Milada pak spolu s Jitkou, Daliborovou schovankou, kuje plány na vysvobození milovaného rytíře. V přestrojení za chlapce se vetře do přízně starého žalářníka a získá tak přístup k přísně střeženému vězni. Přináší mu housle, odhalí svou totožnost a Dalibor se do ní zamiluje. Jejich plán na útěk je v poslední chvíli prozrazen, Milada smrtelně raněna v boji a Dalibor sám naběhne nepříteli na meč.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Smetanovo drama wagnerovských parametrů vyžaduje také velké hlasy, zde skutečně není malých rolí. Dramaturgii se je povedlo najít mezi českými a slovenskými pěvci. Jako magnet na diváky funguje jméno Adama Plachetky, jehož se podařilo získat pro roli krále Vladislava. Hvězdný basbarytonista tu jde doslova s kůží na trh, když jeho postava zvolna kráčí do lázně oděná jen bederní rouškou se suitou společnic v patách. Mně ten pohled nijak neuráží a pošklebky, na něž nejspíš není zvyklý, si Plachetka nezaslouží. Vidíme tu panovníka ve dvou rovinách – jinak vystupuje u soudu, před tváří lidu, a jinak rozhoduje o Daliborovi v soukromí, když mu v noci donesou zprávu o spiknutí a snaze Dalibora osvobodit. Rozhodne o jeho likvidaci, mezitím co se převaluje po koupeli v županu, jen tak, bez emocí a skoro se zívnutím. Známe to z historie i ze současnosti, skutečné politické cíle se domlouvaly vždy v zákulisí, v antických lázních, nebo v restauraci…

I když Adam Plachetka se objeví jen na začátku prvního a třetího dějství, jeho zpěv a výraz vás přitahuje v každém taktu, nutí se do něj zaposlouchat, prostě vás zajímá, nejen jako skvělý pěvec, ale pro charisma, jaké kolem sebe šíří. Jeho královské roli to nesmírně svědčí. Naopak Daliborovi se této schopnosti nedostávalo, slovenský tenorista Michal Lehotský není až tolik herecký typ hrdinného milovníka. Jejich společná vrcholná scéna s Miladou ve vězení mi připadala asi nejdelší a nejméně zajímavá z celého představení. Nedají se mu upřít pěvecké kvality; co měl, to spolehlivě vyzpíval, a to vůbec není málo. Part Dalibora je hodně náročný a Lehotský na něj má. Nicméně ten zpěv nedojímal, působil občas nuceně až ukřičeně, kantilény nespojitě.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2

Reakcí (26) “Hrrr na konzervativce! Na premiéře Dalibora se bučelo

  1. Hezký článek, lehké pero, radost číst.
    Na Dalibora asi už nepůjdu, obrozenci měli pravdu – Smetana se zkrátka asi musel porovnat s Wagnerem – a já už chodím jen na hezké věci. Co jsem nevěděl a co nám zatajili je, že libreta byla psána německy. Na ta ňadra se pamatuji – zkuste ukecat Jarka Nohavicu, ten je s elegancí plastického chirurga upraví.
    Jen tak dál, nejvíc sexy recenze jsou Vaše.

  2. Ano, bučelo se….protože některým neomaleným divákům vadil pohled na polonahého, rosolovitého Plachetku. Nemusí se jim to líbit, ale výkřiky „fuuuuj“ si mohli odpustit. Jak se říká, potrefená husa….proti některým bučícím je totiž Adam Plachetka ještě střízlík. Nesrovnalost v tempu orchestru a sboru v jedné scéně byla velmi výrazná, možná to chtělo víc zkoušek s orchestrem. Já bych v recenzi ještě poukázal na skutečnost, že Dalibor v podání Lehotského si neskutečně šlapal na jazyk. Asi, jako kdyby si vyndal zuby a ještě si spálil jazyk, někdy se to nedalo vůbec poslouchat a titulky byly spásou. A bohužel, člověk má potom tendenci se na jeho řečové vady zaměřit. Šaty s fotografií Miladina bratra nejsou úplně ideální volbou, alespoň z horních pater divadla to vypadá, že jde o fotografii Lenina. Umělá mlha by byla dobrým řešením pro změnu scény, kdyby to vždy nepůsobilo tak, že si rytíři „napařujou koule“…a také, kdyby se pokaždé nedusila půlka divadla, v předních řadách to byl opravdu problém a záchvaty kašle jsem zaznamenal i na prvních lóžích. Celkový dojem z premiéry je však dobrý, Dana Burešová svým hlasem kralovala, stejně tak Alžběta Poláčková…Politické narážky mne také zaujaly, včetně nasvícené prezidentské a primátorské lóže, zpracování tak dostalo další rozměr.

    1. Víte myslím si že téměř nikdo nebučel při pohledu na Adama Plachetku, ale bučelo se nemohoucnosti a trapností režie.

    2. Ano, Adam Plachetka to odehrál a odzpíval se ctí. Režijně – výtvarná koncepce byla naprosto příšerná.

  3. Co se buceni, popr. kriceni „fuj“ tyce, to uz k opere (i u nas) patri, ale az behem potlesku ci zaverecne dekovacky. Rvat behem predstaveni a kazit tak zazitek ostatnim, mi pripada vrcholne neslusne. Kdyz jsem spokojen, taky nezacnu rvat Bravo uprostred arie.

  4. Inscenace Dalibora je stejně zpackaná, neživá a hloupá jako inscenace Libuše ředitele Buriana nebo Fidelio. Na všech 3 se publikom smálo trapnosti a hlouposti režie. Ne to nebyla moderní režie, provokace ani aktualizace jak ji dělají někteří moderní evropští režiséři jako Claus Guth a další, kteří to opravdu umí. Nekvasil s Dvořákem by jistě rádi dosahovali podobné úrovně, ale vždycky to končí u trapnosti, hlouposti a nevkusu. Dirigent, který umí jenom nahlas a hodně nahlas, vůbec nebyl schopen vytáhnout z orchestru odstíny a emotivnost Smetanovy hudby, nemluvě o tom že snad jedině v Opeře Národního divadla může zpívat hlavní part člověk který šišlá. To opravdu nikomu nevadí? Bylo to jak z Monthy Pythonu. Fuj!

    1. Jinak souhlasím s vojtěchem, že řvát během představení by se nemělo. ale spontánnímu smíchu se někdy ubránit nešlo.

      1. Druhá premiéra, situace úplně stejná. Hlasitý chechtot (přiznávám, že občas i můj, nešlo jinak.)

    2. Ano, Lehotský má velký problém se sykavkami. Zpočátku jsem si myslel, že špatně slyším. S něčím takovým jsem se ještě v opeře nesetkal. Co se scény týče, byla typicky dvořákovská, schody, kam se podíváš. Bez nich to asi nejde. Režie nebyla ani klasická, ani moderní, ani novátorská. Zadní projekce s oblaky v žalářní scéně mi přišla jako okopírovaná od Alice Nellis z „Mozart a tu druzí“. Bohužel, další promarněná příležitost. Daně Burešové role Milady sedla rozhodně daleko lépe než Libuše.

  5. Vážená pani autorko recenze Barančicová, ve své obsahlé recenzi jste opomnela napsat alespoň pár slov k hlavnim hrdinům. Je to od Vas zbabělost či si nechcete nadĕlat nepřátele? To se mi čtenáři můžeme jen domyšlet. Zminka ani k Đaliborovi a králi Vladislalovi. Necháváte to pro jistotu na anonymnich hodnotitelech. Dalibor, v podání pana Ĺehotského, byl slabym a navic neuvěřitelně šišlajícim hrdinou. Jak toto mohlo v Národnim divadle projit?Není to právě projev neschopnosti vést naš lidovy poklad – Narodni divadlo? A co se týče krále Vladislava v podáni pana Plachetky, zavladlo u mne veliké zklamání. Kam se ztratil ten nádherný a znělý hlas?

    1. Viděla jsem druhou premiéru s panem Semem, a první jednání z toho příšerného trůnu neuzpíval taky.

  6. Dobrý večer Vám všem, majitelům vkusu a zdravého rozumu!
    Mám pro Vás aktuální novinku z cateringu ND.
    Od příští sezóny zařazují bufety Národního divadla do nabídky rychlého občerstvení
    „Rytířská vejce uzená“ a „Bio rytířské žlázy dušené v páře“.
    Cenu stanoví ředitel ND v nejbližších dnech, aby nabídka byla aktuálně v prodeji od prvních představení divadelní sezóny 2019/2020.

  7. Takové pokusy zaplatíme my, všichni…
    Principál kočovné společnosti by si nedovolil dát na jeviště hru, která by poškodila jeho pověst, při které by diváci pískali, bučeli a projevovali nelibost nad tím, čeho jsou svědky, hru, kterou by nakonec pro nelibost publika musel vzápětí z repertoiru stáhnout.
    Hru, která by mu prostě nenaplnila kasu…
    Nu, proč se obávat, daňový poplatník na experimenty Národního divadla přispěje, ať chce nebo nechce.
    Naše příspěvkové organizace nikdo z tohoto pohledu nehodnotí a tak za peníze daňových poplatníků, se může v divadlech dít mnohé… Omlouvám se těm, kde je to jinak…
    Příklad z opačné strany: stažení veleúspěšné inscenace „Sluha dvou pánů“ trvale a totálně vyprodané. Něčí ješitnost cosi neunesla…
    Věcně bych připomenul poslední „úspěšnou“ inscenaci Dalibora, dirigent B. Kulínský, režie J. A. Pitínský (v divadelních kuloárech důvěrně zvaná „kadibudka“…). V rozmezí od 29.04.2001 do 03.06.2002, to znamená v sedmi měsících, byl Dalibor uveden 13x! Její, řekněme vlídně, neoblíbenost u publika (bučení, dupot, pískání při každé repríze), byla po sedmi měsících důvodem jejího stažení z repertoiru ND.
    Pro věcné srovnání: předchozí inscenace Dalibora (dirigent Zd. Košler, režie V. Kašlík), premiéra se konala v rámci Pražského jara! 13/5 1982. Tento Dalibor byl na repertoiru ND 14 let! (do 21.06.1995) s počtem repríz 112!
    A ještě hlouběji do historie: Dalibor byl v letech od 20.01.1961 do 26.03.1977 uveden 281x!
    Zbývá jen počkat, jak dlouhý život čeká aktuální inscenaci Dalibora (dirigent Jar. Kyzlink, režie Jiří Nekvasil). Již dnes se inscenaci začíná říkat „Dalibor Šišlavý“…
    A potěš Pán Bůh za týden diváky v Litomyšli, kteří pamatují inscenace předchozí, brněnskou, pražskou i ostravskou…
    Volá se po moderním pojetí a vyjádření jevištních útvarů. Není nic modernějšího, než pravdivé, realistické herectví. To ovšem vyžaduje detailní práci a spolupráci režiséra s pěvci (tím nemám na mysli „drezúru pěvců s povelem na značky“), vytvoření charakteru postav, jejich vývoje a pro diváka čitelné, estetické a přijatelné sdělení. To je moderní divadlo a jeho poslání.
    Nevidím nic moderního nad „příletem“ krále z provaziště v prvním jednání, natož nad scénou jak vystřiženou z hampejzu ve třetím jednání (skoro nahý vladař ve vaně, nad ním stropní zrcadlo a kolem něj polonahé, jej masírující… lazebnice?, a k dovršení odchod z vany a zahalení se do purpurového praporu se znakem českého království).
    V tom všem totálně zanikla nádherná arie krále. Ano nádherná. Protože právě její text je současný a aktuální, akcentování hodný. Popuzené obecenstvo nekomentovalo bučením a výkřiky “fuj“ pěvecký výkon ani exterier pana Plachetky (> “Sabas“ nepochopil, možná i cíleně pochopit nechtěl), ale právě to, co ničilo jeho výkon. Výklad této scény z pera paní Barančicové je na pováženou. Jaksi nezaznamenala realitu situace.
    Což takhle přirovnání – mimořádně svolaná bezpečnostní rada státu pro hrozící vzpouru…. Že by se sešla v hampejzu, hospodě nebo u hlavy státu v bazénu…?
    Ještě bych řekl několik slov k obsazení rolí,
    Z představení vycházejí představitelky Milady – paní Burešová a Jitky – paní Poláčková jako jednoznačné vítězky.
    K nim bych přiřadil pana Březinu v roli Vítka. A jedním dechem dodávám, že si jej, po tom co jsem slyšel, umím představit v roli Dalibora. Ne proto, že nešišlá, ale pro dramaticky a barevně ve všech polohách znějící hlas. To inscenátoři a pan Hansen nepostřehli?
    Žalářníku Benešovi, v podání pana Sulženka, pěvecky chyběly spodní okrajové tóny a herecky se na něm podepsala povrchní práce režiséra, který jaksi v návalu touhy po akcentování jiných nesmyslů, nepřivedl jinak tvárného pěvce k realistickému vyjádření charakteristiky, kterou sám Beneš zpívá: „ …Byť i mdlé mé nohy byly…“ a nechal jej pobíhat po jevišti ladně a mladistvě.
    Škoda, že režisérovi unikla aktuální myšlenka Benešovy arie ve 3. jednání…
    Jiskřivému hlasu pana Brücklera by více slušela role krále Vladislava. Hlas mu zněl plně, barevně a vyrovnaně, v kantiléně i recitativech.
    Chápu, že pan Plachetka je aktuální hvězdou nejen premiérového večera. Znám jeho hlas dlouho, ale sytá krásná barva mizí. Problém s kantilénou legatových frází, s častým únikem do jakéhosi parlanda a místy až „tenorovou“ barvou… se nedá přeslechnout. Hm, slyšel jsem jej zpívat muzikálové hity a nebylo mi zrovna nejlépe… (rozhodně ne pro ten únik do jiného žánru). Každý hlas, stejně jako motor, má své „optimální otáčky“. A nesvědčí mu ani podtáčení a již vůbec ne přetáčení. Nemálo pěvců v určité věkové fázi mělo pocit, že mají na všechno a mohou si všechno dovolit. Pěvec by si měl včas uvědomit, že mezi třiceti a čtyřiceti léty věku je sice člověk na vrcholu sil, ale život tu nekončí a zpívat by měl ještě i za dalších třicet let…
    Nejobtížnější mi přijde komentovat výkon představitele Dalibora, pana Lehotského, jehož, až k nesrozumitelnosti šišlající Dalibor, vstoupí nepochybně do dějin Národního divadla. Nepřesnosti textové (např. „… bude rájem mi…“ NIKOLI „…bude rájem mým…“, také tam jsou dvě „m“ atd.), i hudební – rozhozená žalářní scéna ve třetím jednání ovšem nepadá toliko jen na jeho hlavu.
    Zde pár slov k hudebnímu nastudování. Přípravě každé premiery se vždy v ND věnovala mimořádná péče, Ne náhodou jsem užil préteritum. Ta začíná v individuální přípravě pěvců i hudebníků. Příprava pěvců vrcholí prací s dirigentem na definitivním vyjádření. Jestliže dirigentovi unikají základní nedostatky v interpretaci (nejen tak zásadní vada řeči, pro kterou v minulosti nemohli lidé na jeviště ani před mikrofon), dokonce šéfdirigentovi, tak je něco špatně… Totéž platí o přípravné práci s orchestrem. Především je třeba si uvědomit, že dynamiku orchestru je nezbytné přizpůsobit možnostem lidských hlasů.
    To především a bezvýhradně.
    V době, kdy Smetana psal svá díla, neseděla v orchestru skoro stovka hráčů s nejmodernějšími nástroji. Takže dynamika orchestru s cca 40 hráči byla diametrálně odlišná. Na druhé straně dnešní hráči v orchestrech, vysoce technicky i umělecky erudovaní, dokáží zahrát dech beroucí pianissimo stejně jako fortissimo. A je pak již jen na dirigentovi, jaký je výsledný zvuk…
    Opera je o zpěvu, zpěv o hudbě a textu, a jestliže to všechno nedorazí k divákovi, pak se dílo míjí posláním.
    Je pozoruhodný pohled na výkon dirigenta, spíše připomínající pantomimu, když divák v klíčových místech vidí jen otvírající se ústa a je zahlcen hřměním orchestru. Vizitce naší první scény nepřidá na prestižnosti, když dochází během premiery k hudebním nepřesnostem, kterých si všimne i laický divák… Již jsem zmínil Daliborovu a Budivojovu scénu ve 3. jednání a přidávám citelný rozkol ve scéně sboru zbrojnošů na začátku 2. jednání…
    Režisérský manýrismus je již letitý zlořád. A potýkají se s ním interpreti na celém světě. Divák si stěží dokáže uvědomit a představit, jak těžce se pěvec dostává do výrazu a vžití se do své role, když režisérův výmysl nekonvenuje, resp. je v přímém rozporu s autorem díla a se smyslem situace; považuje-li režisér za vrchol sugestivní invence, když posvítí na prázdnou primátorskou a prezidentskou lóži, nebo na českého lva a nápis „Národ sobě“ nad jevištěm… A přitom mu unikají místa v díle k dnešku promlouvající. Režiséři jako Jansa, Tarant, Věžník, Kaloč, Neuner , Nekvasil sen., ti tvořili a tvoří též moderně, ale srozumitelně a smysluplně, pane Nekvasile jun. A omlouvám se všem těm, kteří k nim patří a nejmenoval jsem je…
    A neurážejí publikum svoji „tvůrčí“ arogancí s jedinou touhou a cílem, šokovat za každou cenu a utíkat se za každou cenu k jakémusi alternativnímu výkladu.
    Rád zde cituji barda českého herectví, pana Luďka Munzara, a jeho výrok, že by se nechtěl dočkat toho, že jednou usedne do dopravního letadla, za jehož kniplem bude sedět alternativní pilot…
    A trvám na tom, že co se pustí na jeviště divadla, za to nese odpovědnost, jedinou, nejvyšší a definitivní, jeho principál. Tedy pan Burian.

    1. A já už si po prvém dějství začínala myslet, že Nekvasil s Dvořákem udělali tentokrát sice ne nějak zvlášť objevnou, ale celkem hezkou inscenaci. Ale nezklamali, chlapci. Sice upustili od lákavých a nabízejících se témat homosexuality, případně sexu v žalářní scéně, dokonce se důsledně drželi Špindlerova překladu libreta včetně legračních obratů, ale na nebohém Vladislavovi se vyřádili fakt fest. Mimochodem – polonahé tělo pana Plachetky mě neuráželo, spíš mi bylo trapně z celé scény. Přitom stačilo trochu ubrat,hetéry upozadit a krále zahalit do županu místo do státní vlajky a mohlo to být stravitelné. Takhle se tomu nedalo ani zasmát.

    2. Skutocne to bolo s vyslovnostou Dalibora tak zle, ako popisujete vy a ostatni? Jak to ze si toho nevsimli reziser a dirigent?
      Sama som M.Lehotskeho videla ako Gustava v Un ballo a podla Opera base toho naspieval v Prahe v talianskom repertoiru, (ale aj v Carmen a Godunovi) hodne a ma aj v buducnosti. Dosial som si nevsimla, ze by niekto z recenzentov hovoril o jeho sykavkach (ani v Bratislave), alebo je to jazykom?

      Iste by bolo zaujimave a pekne pocut ako Dalibora A.Brisceina (skveleho Lohengrina), ktory zaciatkom tohto roku spieval Dalibora v opere vo Frankurte.

      1. Ano, měl jasně slyšitelný problém s výslovností „s“. Stále tajně doufám, že A. Briscein v průběhu času do inscenace Dalibora naskočí.

      2. Lehotsky problem se sykavkami ma, to je bohuzel pravda.
        Inscenace neni zdaleka dokonala, ale neni vubec spatna. Udelat Dalibora ryze klasicky, tak na to nikdo moc nechodi, a udelat zrovna tuto operu moderne, tak to lidi vypiskaji. Myslim, ze udelat „neco mezi, ale blize ke klasice“ bylo v tomto pripade jedinym moznym resenim. Bez buceni se to samozrejme neobeslo, ale na to, ze ta opera je dneska z hlediska deje (omlouvam se za ten vyraz) totalne mimo, tvurci tym udelal, co mohl.

      3. Asi to v jiných jazycích tady na východě nikdo nepozná. Ani barvou hlasu a zjevem moc nezaujal.
        Nechápu, proč nebyl obsazen Pavel Černoch. Věřím, že by si na takovou roli udělal čas.

  8. ND Praha-Dalibor x SND Bratislava-Hoffmannovy povídky!?
    Dle mých informací: pánové Lehotský a László Boldiszár byli původně obsazeni do role Hoffmanna; Dalibor byl snad pův.obsazen panem Bergerem a ?? (viz Operabase). V Bratislavě došlo ke změně inscenačního týmu a ejhle: uvedení tenoři byli nahrazeni jinými – m.j. Rafaelem Alvarezem, který roli již vytvořil v Liberci.
    Může být: Pan Lehotský byl osloven pro nastudování Dalibora, vzhledem k změně insc. týmu v Bratislavě tam odstoupil a „vzal“ raději Dalibora (premiéry obou těchto náročných děl v rozmezí 14 dní!). Je pravděpodobné, že Hoffmann by dle mého názoru p. Lehotskému velmi „seděl“ – m.j. i vzhledem k tomu, že byl skvělým Eleazarem v Židovce a je velmi zdatným interpretem románského repertoáru.
    Je rovněž s podivem, že pro „kultovní“ roli Dalibora (po skvělých interpretech, kteří vytvořili interpret. tradici – Blachut, Přibyl, Vodička) nebyli osloveni pěvci, kteří s Daliborem už excelovali v cizině (Samek – Londýn s Bělohlávkem a nejnověji Briscein). Pan Briscein byl v Praze paralelně obsazen do „pomerančů“ – chápu, že s Daliborem (navíc němčinaxčeština) se to asi těžko dalo skloubit. Ale: Byl vůbec osloven?
    Tak takto z dálky se jeví opery obou ND nezaujatému divákovi, který o Daliborovi „jen“ četl obrovské kvantum informací, ale zato viděl Hoffmanky v SND.

  9. Jelikož již několikrát padla v reakcích čtenářů zmínka o panu Brisceinovi v souvislosti s Daliborem, nemohu nepřidat několik vět německých kritiků a odkaz na reklamní video k inscenaci Dalibora v Oper Frankfurt a/M.
    Závěr si může udělat každý sám…

    Po mém soudu měl pan Briscein regulérně vstoupit do aktuální inscenace Dalibora v ND.
    Pokud by se ovšem představitelsky ztotožnil s režijním pojetím pana Nekvasila jun.
    Ovšem po frankfurtské inscenaci by mu to nemuselo činit problém…
    Problematičtější by pro něj asi bylo, po jiskřivém a emocionálním pojetí pana Stefana Soltesze, akceptovat bezpohlavní a hřmotné hudební pojetí pana šéfdirigenta Kyzlinka…

    Neodpustím si otazník.
    To pan Burian, pan Hansen, inscenátoři včetně, existenci pana Brisceina nestihli zaznamenat a využít jej, třeba pro obě premiery???
    A při uvedení na Smetanově Litomyšli k tomu?
    Komu tolik pan Briscein vadí… ???
    Opakuje se situace jako s panem Miroslavem Donutilem a ředitelská (možná i dirigentská) ješitnost opět úřaduje…?

    Neodpustím si i připomínku nastudování Dalibora (1982) tehdejším šéfem opery ND, Zdeňkem Košlerem.
    S Daliborem v interpretaci Leo Mariana Vodičky.
    Pokud si vzpomínám, Zdeněk Košler se nerozpakoval obsadit jej do první i druhé premiery.

    ******

    „… Aber der von dem tschechischen Tenor Aleš Briscein verkörperte Titelheld singt oft allzu nasal und weinerlich, …“
    (Frankfurter Allgemeine, Wolfgang Fuhrmann, 26.02.2019)

    „… Dalibor, dargestellt von dem etwas schwach klingenden tschechischen Tenor Aleš Briscein, muss sich vor Gericht wegen Mordes verantworten …“
    (Journal Frankurt, Ronja Merkel, 25.02.2019)

    „… Aleš Briscein fügt sich mit seinem weißen, manchmal etwas stemmenden, trotzdem verletzlichen Tenor gut in das Persönlichkeitsbild dieses gebrochenen Helden. Nur etwas merkwürdig, dass der Tscheche hier die aus der tschechischen Rückübersetzung neuerlich ins Deutsche überführte, auch schon etwas bejahrte Reim-dich-oder-ich fress-dich-Übertragung Kurt Honolkas singen muss. Warum dann nicht gleich den original holzigen Wenzig? …“
    (Brugs Klassiker, Manuel Brug, 25.02.2019)

    „…Tenor Aleš Briscein likely interprets the title role more fluidly in his native Czech. His German sometimes suffers from overly blended consonant clusters that elide words and syllables into smooth but unintelligible combinations of sounds. His singing, initially plagued by imprecise intonation, settled down and remained fresh throughout the evening …“
    (SCHMOPERA, Jeremy Hirsch, 03.03. 2019)

    *) Bedřich Smetana: DALIBOR (Oper Frankfurt) – You Tube

    1. Promiňte, ale P.B.Hansen nemá s obsazením této inscenace nic společného. Je kritizován i za to, že by chtěl zasahovat do obsazení příští sezóny. A obsazování není ani úkolem pana Buriana (zvlášť když je činoherně zaměřen). Nejzajímavější by byl v Daliborovi P.Černoch, který je ve svém nejlepším a o dost hrdinnější typ než A.Briscein, což ostatně Vámi citované (první dvě) německé recenze potvrzují…

      1. Je otázkou, zda pan Černoch (kdyby byl osloven) by v maratónu představení od Vídně a Salzburgu po ROH a MET nabídku přijal a byl ochoten za daných podmínek Dalibora nastudovat…

      2. Toť otázka, zda zasahoval do obsazení sezóny 2019/2020. Nikdo zde ovšem neřeší základní manažerské otázky. Je struktura vedení zavedená v Opeře ND v době působení ředitele Buriana funkční, hospodárná a efektivní po manažerské, umělecké a provozní stránce? Jak funguje čtyřspřeží (možná čtyřhlavá saň) umělecký ředitel Opery, správní ředitel Opery, hudební ředitel ND a hudební ředitel SOP? Jak jsou vymezeny a naplňovány jejich kompetence a pracovní náplně? Ví to ředitel ND, kontroluje to, řeší to? Fungovala zvláštní praxe, kdy odešlá správní ředitelka zasahovala do uměleckého řízení Opery? Jak bylo z právního hlediska vymezeno postavení P. B. Hansena, zejména z hlediska občanského zákoníku, zákoníku práce a Statutu ND? Od kdy má P. B. Hansen uzavřenou smlouvu/je jmenován a probíhají jeho zásady do běhu divadla? Je odchod vedoucí provozu Opery výrazem jejího zhnusení, demonstrativní akt, odborová taktiky, nebo běžná životní záležitost? Jak vlastně dlouhodobě plní svou kontrolní funkci MK jako zřizovatel? Na mě to všechno působí jako velký chaos, který není ke cti ani řediteli ani ministerstvu.

  10. Připojuji sem několik postřehů z provedení Dalibora dne 4. 7. 2019 na Smetanově Litomyšli. Zámecká scéna logicky neumožňuje inscenátorům provádět některé režijní záměry, kterých se dopouští v historické budově ND, což inscenaci paradoxně prospívá. Trůn s králem není spuštěn seshora, ale je přivezen z boku. Interpret Vladislava (zde Adama Plachetka) není nucen svůj part vykřičet na sílu do jevištního portálu, tudíž může přirozeně zpívat a nechat vyniknout svému hlasu a jeho barvě. Sbor není zastrčen dozadu pod jeviště, nýbrž je situován buď za scénu, nebo na zámeckou arkádu, je tedy slyšitelnější a srozumitelnější. Odpadly dotáčky se zadní projekcí, stejně tak Dalibor nebyl zastrčen mezi směšné mříže připomínající klec pro kanárka. V open air provedení představení byly kouřové efekty v proměnách odváty pryč. Nabízí se otázka, proč to bez kouře nejde i v divadle? Odkryté přestavby rytíři/techniky nevadily. Harfenistky byly sice vystrčeny na scénu, ale na jedné straně, a koncertní mistr nebyl vyhnán odehrát své sólo v intermezzu 2. dějství na scénu. Bohužel, orchestr se opět jednou rozešel se sborem a vykázal mimo to asi tři nepřesnosti.
    Lze souhlasit se závěrem kritičky Olgy Janáčkové , že ústřední dvojce v podání. Bergra a Kateřiny Hebelkové vychází ze srovnání lépe než představitelé Lehotský a Burešová. Přestože Berger disponuje lyričtějším tenorem, s rolí Dalibora se vyrovnal se ctí, dobrou výslovností, bez hlasové únavy, srozumitelným ZPĚVEM a hrdinským ztvárněním role. Kateřina Hebelková nás oblažila vášnivým prožitím osudu Milady, škálou barevných tónů a nadšením ze své role. Jiří Brückler byl pěvecky i herecky správně zlým Budivojem, který mu naprosto sedl. Obecně se lze shodnout s kritikami, že Jiřímu Sulženkovi pro roli Beneše chybějí potřebné spodní tóny, ale hereckým ztvárněním svou roli naplňuje vrchovatě. Jitka Veroniky Holbové se zpočátku vyznačovala nepříjemnými vibraty, která však rychle odezněla. Mně osobně se více zamlouvá Alžběta Poláčková.
    Závěrem můžu říct, že nová inscenace Dalibora ve své syrovější, oproštěnější a jednodušší litomyšlské verzi působila daleko přijatelněji než plná jevištní verze divadelní. Stejně tak „druhé“ obsazení se jeví jako šťastnější než „první“.

  11. Ke kritice Svatavy Barančicové: Čtu kritiky rád, protože si vážím názorů odborníků (byť je vždy nesdílím) a sám ve své profesi odborné posudky píšu. Proto musím relativně často konstatovat, že nějaké problematice rozumím jen okrajově nebo vůbec ne, a tudíž nemohu posudek napsat. Ani pro paní Barančicovou by nebyla ostuda přiznat, že když libreto opery Dalibor zjevně vůbec nezná, nemůže inscenaci s úspěchem hodnotit.
    1. Rytíř Dalibor je jako naprostá většina šlechticů v 15. století věřící a v křesťanské víře vychoval i schovanku Jitku (viz její slova: „Měla jsem štěstí Nejvyššího znáti…“). Dalibor se už od vyslechnutí prvního rozsudku (doživotní žalář) doslova těší na setkání se zesnulým Zdeňkem v nebi, a po smrti Milady i s ní. Inovovat příčiny smrti v opeře je dnes módní (není to tak dlouho, co Don Giovanni ve Stavovském divadle komtura tradičně neprobodl kordem, ale zastřelil pistolí), avšak Dalibor v době gotiky dobře věděl, že sebevražda by mu ve vstupu do nebe zabránila. Proto jeho naběhnutí na meč Budivoje s výkřikem „Čeká mne Zdeněk s Miladou!“ působí doslova jako parodie a je dokladem naprostého nepochopení pointy příběhu.
    2. Souhlasím s paní Barančicovou, že Adam Plachetka jde v této inscenaci skutečně „s kůží na trh“, neboť role krále Vladislav mu hlasově absolutně nesedí, takže i kdyby byl oblečený (nechápu, že nejen na charakter svého hlasu, ale ani na svou těstovitou postavu nemá racionální náhled a striptýz neodmítl), rozhodně by „hvězdně“ nepůsobil. Nejen v souvislosti s Daliborem je zřejmé, že kdyby ve Vídni slyšeli nádherný hlas Svatopluka Sema, „hvězdného“ Plachetku by už nezvali.
    3. Kritička vůbec nepostřehla, že návrh soudců na Daliborovu popravu král odmítá slovy: „Uvážili jste ale tohoto muže dar? V něm plane jakýs vyšší a nadpozemský žár. Já sám jsem hodlal jednou, v žalář jej vrhaje, se smilovati nad ním, zločinu nedbaje.“ A v druhé sloce téže árie král zpívá: „Jaké to slovo hrozné! Prohlásit ortel mám? Co zde se skutkem stane, pronikne k výšinám! At’ Bůh nad nim rozsoudí, jak kdy to uzná sám, ont‘ nepovstane nikdy, když v hrob jej sklátit dám.“ Podle paní Barančicové (která tento text zjevně nikdy nečetla) král „…rozhodne o Daliborově likvidaci mezitím, co se převaluje po koupeli v županu, jen tak, bez emocí a skoro se zívnutím“.
    4. Barančicové hodnocení pěveckého výkonu šišlajícího Michala Lehotského (znám ho léta a mohu potvrdit, že šišlá ve všech jazycích, byť v češtině jsou jeho sykavky skutečně nejzábavnější) je takřka mateřsky citlivé, ale odporuje faktu, že posluchači v Národním divadle platí vstupné za výkony profesionálů. Podle paní Barančicové se Lehotskému „…nedají upřít pěvecké kvality; co měl, to spolehlivě vyzpíval, a to vůbec není málo“. Kdyby se amatér na atletických závodech dopotácel do cíle stovky za několik minut, patrně by napsala, že nakonec doběhl a to vůbec není málo.
    5. Na závěr ještě citace z kritiky paní Barančicové: „… např. vtipný náznak tance rytířů v brnění z tohoto představení dělá zajímavější podívanou“. Kritička zřejmě soubor Národního divadla nezná, a proto jí uniklo, že v kostýmech rytířů vystupovali členové baletu, pro jejichž výkon je hodnocení „náznak tance“ opravdu trefný. Jelikož paní Barančicová nemá o reáliích 15. století ponětí, ani jí neudivilo, že zmínění rytíři po Pražském Hradě i v bezprostřední blízkosti krále tančí v těžkých turnajových brněních, v nichž byli tenkrát na koně vysazováni pomocí kladkostroje…

Komentáře jsou uzavřeny.