Adam Plachetka a jeho včerejší první Giovanni ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Je to sotva pár hodin, co z hlediště Vídeňské státní opery odešli návštěvníci Mozartova Dona Giovanniho, a taky co za svojí šatnou v divadle zavřel dveře Adam Plachetka. Má za sebou náročné představení, jedno z těch nejdůležitějších ve své dosavadní kariéře. Ve Wiener Staatsoper poprvé zpíval Mozartova Dona Giovanniho, když byl o záskok ve všech čtyřech zářijových reprízách vedením divadla požádán koncem minulého týdne (naši zprávu o tom najdete zde).

Dobré ráno z Prahy, jaké bylo včerejší představení? Co nejvíc vám z něj utkvělo v paměti?

Předně mi utkvělo, že chci některá místa příště zazpívat jinak, ale celkově vzato jsem hlavně rád, že jsem cítil ze všech stran podporu, a že jsem si představení prostě užil. Musím říct, že to byl krásný večer, za který bych všem na jevišti i v publiku chtěl ještě jednou poděkovat.

Jací byli kolegové a jak vám vyhovoval dirigent Patrick Lange?

Kolegové jsou skvělí. Myslím, že se obsazení sešlo moc dobře. Je jenom škoda, že z mnoha různých důvodů, jako například stávek v Itálii, zájezdu našeho ansámblu do La Scaly, nemocí a dodatečné změny v obsazení jsme se v kompletním složení sešli až na pondělní zkoušce. Přitom jsme na oprášení inscenace měli přes týden, ale museli jsme zkoušet provizorně po částech, podle toho, kdo byl zrovna k dispozici. Kromě toho se zpočátku zdálo, že jenom zaskakuji na zkouškách a na představení přijede někdo jiný, takže i můj úkol byl spíš pomáhat ve zkouškovém procesu ostatním, než si roli hledat pro sebe. S Patrickem jsem už zpíval na dvou předchozích představení Masetta, takže jeho přístup k dílu znám, a bylo tedy snadné najít společnou řeč. Jeho tempa jsou svižná, takže představení příjemně utíká.

A jaké bylo publikum?

Publikum se v průběhu večera zdálo vlažnější. Na konci ale působilo spokojeně. Raději zůstanu u stručné odpovědi, protože náladu v publiku vnímá člověk lépe z hlediště, než z jeviště.


Byl jste při představení hodně nervózní? Měl jste trému?

Nejsem trémista. Když nemám pocit, že je nějaká role ušitá horkou jehlou, což se naštěstí moc často nestává, tak se na jeviště vždycky těším. Je pravda, že zrovna Giovanniho bere většina lidí hodně vážně, ale z mého pohledu je to stejná mozartovská role, jako ostatní. Takže jsem si prostě řekl, že místo Figara v prosinci to bude Giovanni v září, a jestli to nebude dost dobré, tak by na lámání chleba stejně došlo o pár měsíců později. Je pravda, že z výčtu historických interpretů na prknech Státní opery jde respekt, ale tím se člověk nemůže stresovat, protože tenhle dům prostě už viděl a slyšel všechno, a teď jde o to, jak obstojí to nové.

Co jste vůbec dělal v den představení? Potřebujete nějakou zvláštní koncentraci? Máte nějaký rituál?

V den představení tu většinou mívám ještě dopoledne zkoušku. Před velkými rolemi to ale pracovní řád nedovoluje, takže jsem měl volno a upřímně jsem nevěděl, co s ním. Běhat jsem raději nechtěl, abych si nevyvrknul nohu nebo aby mi večer nechyběla energie. Chtěl jsem se jít podívat na zkoušku, ale zrovna včera se na jevišti nic zajímavého nedělo, tak jsem si alespoň ještě jednou prošel poznámky k roli a těšil se na večer. Rituály neoplývám, jen když mám večer představení, tak se rozezpívávám zlehka už ráno, protože to potom večer už nezabere tolik času. To je asi všechno.


Ve Vídeňské státní opeře to po roce musíte už dobře znát, znáte taky z role Masetta dotyčnou inscenaci Giovanniho. Pomohlo vám to nějak při včerejším představení – třeba ve vnitřní pohodě? Nebo je ta znalost naopak pro vás svazující?

V důvěře mi pomohla hlavně podpora kolegů a klubu přátel opery. Ještě než se vědělo, že představení dostanu, za mnou chodila spousta lidí a ptala se, jestli budu zpívat, že by mě v té roli chtěli vidět. Měl jsem proto pocit, že nemusím nic dokazovat, ale můžu si prostě představení užít.

Rozmýšlel jste se dlouho, než jste na nabídku vystřídat Bo Skovhuse kývnul? Byť jste byl jako cover pro tuto roli už před prosincovou premiérou?

Nerozmýšlel jsem se vlastně vůbec. Věděl jsem od začátku, že je to moje oblíbená role, kterou chci zpívat kdykoli a kdekoli. Vlastně už od generálky, kterou jsem málem zaskakoval za Ildebranda, jsem si uvědomoval, že se může stát cokoli, a že mi můžou zavolat i odpoledne před představením, že večer hraji. Já jsem hlavně chtěl, aby se vedení rozhodlo, jestli mi roli svěří, nebo jestli budou hledat někoho jiného, známějšího, protože jsem zároveň s Giovannim zkoušel ještě Dona Basilia v Lazebníku sevilském a obojí najednou se dost těžko zvládalo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se Lazebníka musel protentokrát vzdát a soustředit se jen na Giovanniho.

Možná tak trochu zákeřná otázka, ale zeptám se: Jak jste sám se svým včerejším výkonem spokojen? Dokážete říct, ze kterých míst role jste měl dobrý pocit a kde tomu bylo naopak? V jaké jste se cítil momentální kondici?

Se svými výkony většinou úplně spokojen nebývám. Nejsem sice flagelant, abych si po každém představení říkal, že to zase za nic nestálo, ale většinou cítím nějaké rezervy. Ohledně kondice je to tady vždycky trošku balancování na hraně. Práce je hodně, takže hlas je vlastně stále nabuzený, což je skvělé, ale když by člověk nezpíval především technicky, tak se velmi brzy unaví a skončí. Do jisté míry se mi to stalo, když jsem sem přišel vloni poprvé. Měl jsem denně dvě zkoušky a po večerech jsem se doučoval repertoár na další dny. Na takovou zátěž jsem nikdy předtím nebyl zvyklý a prvních pár týdnů jsem z toho měl oči navrch hlavy. Naštěstí jsem brzy pochopil, že tudy cesta nevede, začal jsem bezpodmínečně klást techniku před výraz a našel si způsoby, kterými se dá stejný efekt vytvořit s použitím méně energie.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
47 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments