Adam Znamirovský jako zjevení večera. Symfonický orchestr Českého rozhlasu mu byl spolehlivým partnerem

Do programu koncertu byly zařazeny skladby, jež daty svého vzniku zasáhly do čtyřicátých let 20. století. Nejstarší z nich byla Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr od Sergeje Rachmaninova z roku 1934. K útrapám 2. světové války se pak vázala Symfonie č. 5 B dur Sergeje Prokofjeva a kratší Ouvertura Grażyny Bacewicz. Oba opusy spojoval svými premiérami rok 1945. Protože válečné skladby přinesly především energii s nadějí a Rachmaninova skladba obsahový jas či oblažující brilanci, koncert celkově vyzněl v pozitivním náladovém klimatu. Uvedená fakta společně s dirigentovým živým zaujetím interpretací každého díla strhly orchestr k energickému soustředěnému výkonu. Nadšení z pódia se šířilo i do publika.

Koncert nezkazila jediná slabá chvilka – ani v rovině kompoziční, ani v rovině interpretační. Vystoupení teprve patnáctiletého sólového pianisty Adama Znamirovského v extrémně náročné Rapsodii na Paganiniho téma pro klavír a orchestr Sergeje Rachmaninova, technicky dokonalé, stejně jako neuvěřitelně výrazově zralé, však bylo přímo zjevením. Mladému virtuosovi aplaudovalo Rudolfinum vestoje.

Dramaturgická volba koncertantní skladby byla šťastná, Rachmaninova Rapsodie s osovým tématem Paganiniho Capriccia 24 nepředkládá ani sólistovi ani orchestru náročné úkoly hned od začátku, dílo se postupně odlepuje od země, aby přineslo v nepřetržitém půlhodinovém znění strhující sólové i symfonické partie. Klavírista je v něm nejen romantickým virtuosem, ale i podporovatelem bohatých evolucí, jež probíhají ve skladbě v souvislém toku.

Mezi mnohými variačními zpracováními proslaveného Paganiniho tématu, vzniknuvšími ještě v lůně romantismu, a směřujícími až k polytonalitě Witolda Lutosławského ve 20. století, má zmíněná Rachmaninova skladba výlučné místo. Variační techniku kombinuje s rapsodickým žánrem, jenž posouvá, v souladu s literárním významem pojmu, dosažené varianty dále evolučně vpřed do nových materiálových oblastí. Autorova Rapsodie se stala pro mě skladbou, která Paganiniho motivy zpracovává s nejhlubším ponorem, a objevuje tak v těchto motivech nejvíce vývojových perspektiv. Skvělá, do tří částí vystavěná skladba se na sledovaném koncertě setkala s vynikající intepretací.

Adam Znamirovský ve svých sólistických výstupech byl jistý v pasážové i akordické technice. Jeho úhozový potenciál nikde nepřehlušil orchestrální zvuk. V rámci sladké rachmaninovské lyriky středního dílu vygradoval i vznešenou modifikaci Paganiniho tématu. S šarmem a filigránskou přesností Adam Znamirovský celé dílo zakončil. Orchestr pod vedením Eliase Grandyho byl sólistovi spolehlivým partnerem, též však nositelem důležitých orchestrálních sdělení. Dirigent ve své koncepci neopomněl fakt, že Rachmaninova skladba atakuje svojí závažností rozměr koncertantní symfonie, žánru, který ve 20. století našel bohatou variabilitu. Bouře nadšení, jež se strhla v sále po skončení skladby, nebrala konce. Mladík za Steinwayem pak přidal ještě Let čmeláka z opery Pohádka o caru Saltánovi od Rimského-Korsakova v tempu, ze kterého až mrazilo.

Do dramaturgické pozice symfonie v rámci orchestrálního večera byla vybrána Symfonie č. 5 B dur Sergeje Prokofjeva. Je válečným dílem, jehož premiéra se uskutečnila v lednu roku 1945 v Moskvě, tedy již bezmála deset let po návratu autora do SSSR.

Vzhledem k pozitivnímu vývoji na válečném poli vstoupilo dílo svým optimismem při své premiéře adekvátně do atmosféry doby. Jeho kompoziční proces zasahuje již do předcházejícího roku, který však za zcela pozitivní pokládat nelze. Prokofjev shrnul obsah skladby do následující charakteristiky: „Symfonie přináší chvalozpěv na svobodného a šťastného člověka, na jeho mocné síly, čistého a vznešeného ducha“. Z uvedeného citátu lze nabýt dojmu, že Symfonie č. 5 B dur vyjadřuje průzračnou, žádnými disonancemi nezkalenou hudbu. Podle citátu lze očekávat dílo odpovídající Symfonii č. 7 cis moll. Pravda je však taková, že Sergej Prokofjev v Páté symfonii nechá posluchače prodírat se k nalezení obsažnosti přes houštinu zvukových originalit a nezvyklostí. V hymnickém závěru však dospěje k pročištění a konečnému důkazu naplnění tvůrčího záměru autora. Symfonie č. 5 je čtyřvětým cyklem s pravidelným řazením vět, tedy nacházíme zde sonátovou formu v první větě, scherzo a větu volnou v prostřední fázi, poté rychlou větu závěrečnou. Modelace všech témat má instrumentální ráz. Jen málo z nich by bylo možné zpívat. To přispělo k dojmu, jako by mnohde stálo něco přirozenému vývoji v doprovodných sférách v cestě.

Tento dojem předimenzované komplikovanosti při provedení postupně slábnul a již od druhé věty se vytratil. Po studiu významných nahrávek 1. věty jsem dospěl k názoru, že bariéry ve vnímání 1. věty mohly na koncertě vzniknout nedostatečnou diferenciací dynamiky vrstev v přední a doprovodné linii. Ty v dané akustice, možná i přičiněním dirigentovy koncepce, doznaly netransparentních vztahů. Uvedený názor ale nezpochybňuje výborný výsledek. Skladba se setkala s velkými sympatiemi publika. Dirigent Elias Grandy totiž dovedl interpretaci symfonie do propracované výstavby, jež promlouvala o heroismu i tragice Velké vlastenecké války. Zaznamenal jsem i citaci nejznámějšího motivu z 1. věty Šostakovičovy Symfonie č. 7 h moll „Leningradské“. V provedení Prokofjevova díla je třeba vyzdvihnout bezchybné provedení některých mimořádně náročných partů, především partie neobvykle exponované tuby či bez kazů zahraný part 1. trubky naplněný tóny položenými nad notovou osnovou.

Nejméně rozsáhlou kompozicí byla Ouvertura polské skladatelky Grażyny Bacewicz (1906–1969). Mezi díly klasiků se však rozhodně neztratila. V energické hudbě, která nacházela inspiraci v uvolnění od útrap života za 2. světové války, skladatelka prokázala vysoké schopnosti v oblasti ujednocení kompozice, funkcionality instrumentace i v ušlechtilosti kompozičního zvuku. Jako by oživila styl Bély Bartóka.

Je pozoruhodné, že v Ouvertuře se setkáváme s hudbou nesoucí základní rysy závěrečné věty Bartókova Koncertu pro orchestr, vzniknuvšího ve stejné době. Též zde běží smyčce v dlouhých modálních pasážích nezadržitelně vpřed, střídány akordickými žesťovými bloky. Duch tohoto specifického stylu 20. století byl přítomen i při vzniku Koncertu pro orchestr Witolda Lutosławského (1954) a dalších děl.

Interpretace Ouvertury Grażyny Bacewicz prokázala vysokou technickou i výrazovou úroveň Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který skladbu provedl v transparentní plasticitě linií a ve vysokém tempu. Dílo zahajovalo úspěšný večer a ten si udržel vysoký kredit až do svého závěru. Zcela zaplněné auditorium odcházelo po skončení koncertu spokojené.

Závěrem si dovoluji podpořit zvýšení finanční dotace orchestru a jeho managementu pro příští fiskální období. Možná, že bude pak možné, aby novináři dostali od Českého rozhlasu programy koncertu zadarmo, a nemuseli si tak své pracovní nástroje kupovat.

Rachmaninov – Prokofjev – Bacewicz
17. března 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Grażyna Bacewicz: Ouverture 13 min.
Sergej Rachmaninov: Rapsodie na Paganiniho téma 22 min.
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 5 46 min. 

Účinkující:
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Adam Znamirovský – klavír
Elias Grandy – dirigent