Album roku 2023 Normana Lebrechta

Britský hudební publicista a kritik Norman Lebrecht sestavil žebříček těch nejlepších nahrávek, které rok 2023 přinesl.

Album roku? Těch je docela dost.

Začněme těmi, která unikla pozornosti.

Zamiloval jsem se do Vikingurových Goldbergových variací (zdá se, že si odpustil to dlouhé islandské příjmení) které jsem si pustil nejméně šestkrát. Nahrávku jsem nerecenzoval, když vyšla, protože jsem k záplavě hyperbolických kritik neměl co dodat. Tento disk od Deutsche Gramphon je úžasný.

Nový beethovenovský cyklus Doric String Quartet je vynikající. První dvojalbum obsahuje kvartety z různých období skladatelova života, umně seřazené. Je to procházka s Beethovenem jeho tvůrčím životem. Těším se na další díl (Chandos).

Yuja Wang si svým vysoce atletickým výkonem, kdy během jediného koncertu zvládla čtyři Rachmaninovovy koncerty a Paganiniho variace, vysloužila pozornost médií. Za snahou o upoutání pozornosti se skrývá kus citlivého muzikantského řemesla (Deutsche Grampphon). Komplet koncertů v podání Borise Giltburga s Bruselskou filharmonií je však vřelejší rozjímavější (Naxos).

Chuť na Vaughana Williamse uspokojila Royal Liverpool Philharmony s albem Job – A Masque for Dancing (Onyx).

A navzdory kyselým polemikám Franze Werfela nemohu odolat Die Propheten Kurta Weilla (Capriccio)

Mezi těmi, které jsem recenzoval – pronikavá interpretace Mahlerova Vzkříšení v podivuhodném podání Semjona Byčkova a České filharmonie patří na přední příčky (Pentatone).

Ani jsem si neuvědomil, kolik emocí ve mně vyvolala poslední nahrávka pořízená za života finské skladatelky Kaiji Saariaho (BIS).

Způsob, jakým Anthony McGill spojil americkou hudbu s Brahmsovými sonátami, byl neuvěřitelně dojemný (Cedille) a rád jsem strávil čas s dlouho opomíjenou Symfonií d moll Cesara Francka (Alpha).

Pokud bych byl ovšem přinucen přestat dělat okolky – byla tu dvě alba z roku 2023, která zcela obstojí ve zkoušce času. Jedním z nich byl dárek na rozloučenou od Emersonova kvarteta, ohromující výběr z děl Schönberga, Berga, Hindemitha a Chaussona, který by žádný jiný soubor nedokázal sestavit ani provést – a navíc s Barbarou Hannigan, která se postarala o vokální party. Nebudete věřit tomu, co uslyšíte, a opravdu si to nenechte ujít (Alpha).

Nicméně mým albem roku je… Fabio Luisi s Dánským národním symfonickým orchestrem a jejich soubor Nielsenových děl, který je nejkomplikovanější a nejúchvatnější nahrávkou šesti symfonií, jakou jsme kdy slyšeli – včetně Bernsteinovy, Blomstedtovy a dalších epických předchůdců. Luisi a jeho Dánové to prostě chápou. K tomu není co dodat. Pořiďte si ji (Deutsche Gramophon)!