Album týdne Normana Lebrechta: Franz Schmidt – Symfonie č. 4

Berlínští filharmonikové vydali podlouhlý set nahrávek inauguračních koncertů svého nového šéfdirigenta Kirilla Petrenka. Jeho interpretace Čajkovského 5. a 6. symfonie nelze vynachválit – nastavují laťku pro provedení těchto děl v nadcházejících desetiletích, jako to v 70. letech učinily nahrávky Herberta von Karajana. Beethovenova Symfonie č. 7 je pro mě v Petrenkově podání nezapomenutelná a jeho Symfonie č. 9 patřičně oslnivá.

Mou pozornost upoutalo Petrenkovo zařazení děl Franze Schmidta (1874-1939) a Rudiho Stephana (1878-1915) – první z nich byl okrajovým skladatelem, druhý jednou z obětí První světové války. Stephan je z této dvojice nápaditější a hudebně progresivnější. V jeho jinak nepojmenované Hudbě pro orchestr, kterou dokončil v roce 1913, vyvolávají spodní smyčce pocit neurčité úzkosti, který se jako nákaza šíří ve zbytku orchestru. Stephanův hudební jazyk se vyvíjí od Wagnera přes Strausse až k impresionistickým okrajům Schönbergovy tvorby. Je to dílo mladého muže, který žil plně ve své době a zároveň byl trochu napřed. Jeho předčasná smrt ochudila německou hudbu o výborného skladatele, který mohl dominovat celé generaci.

Co se Schmidta týče – to je otázkou vkusu. Tento bývalý cellista Mahlerova orchestru vídeňské opery byl zatrpklým Rakušanem, jehož nekončící zášť ho izolovala od mainstreamu. V posledním roce svého života se z něho stal nadšený nacista. Vídeňští filharmonikové jeho hudbu pokládají za součástí svého symfonického dědictví a několik předních dirigentů projevuje nadšení z jeho čtyř symfonií.

Osobně jsem tenhle entuziasmus pro Schmidta nikdy nepochopil, i když uznávám, že to může být dané zeměpisnou perspektivou. Symfonie Ralpha Vaughana Williamse mě například hluboce dojímají, ale ve střední Evropě nikoho nezajímají. Je tedy pochopitelné, že Rakušané a Němci možná slyší ve Schmidtově hudbě něco zvláštního, zatímco mě nechává naprosto chladným.

Rozhodl jsem se dát šanci Petrenkově interpretaci Schmidtovy Symfonie č. 4, napsané v roce 1933, a doufal jsem, že mě jeho nadšení nějak osvítí. Bohužel k žádnému osvícení nedošlo.

Symfonie č. 4 je nelítostně regresivní. Začíná tématem, které mohl napsat raný Bruckner nebo dokonce Schumann a dále se rozvíjí v jakési hudební svěrací kazajce, jako by žádný Mahler nebo Strauss nikdy neexistovali. Asi v šesté minutě první věty se trocha Mahlera sice objeví, ale Schmidt se z toho rychle vzpamatuje a upadá do nemastných neslaných wagnerismů. Schmidtův monolog mě intelektuálně nezaujal ani emočně nedojal. Vlastně mě ani moc nepopuzuje. Tato hudba prostě nikam nevede. Je samozřejmě úžasně a naprosto precizně zahraná Berlínskou filharmonií – ale k čemu to? Je to jako když vám kuchař s Michelinskou hvězdou servíruje hamburger. Co na to říct? Prosím bez okurky.

Ukázka:

Kirill Petrenko and the Berliner Philharmoniker: The beginning of a partnership
Berlínští filharmonikové
Dirigent: Kirill Petrenko
Label: Berliner Philharmoniker Recordings

Hodnocení autora recenze: */*****