Muzikolog Viktor Velek: Stále je koho a proč připomínat

  1. 1
  2. 2
Muzikolog Viktor Velek se na hudební a muzikologické scéně pohybuje řadu let, a to v mnoha různých rolích. Jeho nález filmové hudby k prvnímu československému historickému velkofilmu Svatý Václav (1930) vyústil v zaslouženou obnovenou premiéru (Rudolfinum, 2010) a DVD-reedici doplněnou o knihu. Pro Český rozhlas Vltava připravuje stominutové pořady Akademie, kde otevírá dosud opomíjená témata. Aktivně se účastní domácích i zahraničních vědeckých konferencí, významná historická výročí ho motivovala k realizaci hudebních (či hudebně-divadelních) projektů.

Viktor Velek (zdroj archiv respondenta)

Určitou satisfakcí za jeho dlouhodobý a až buldočí zájem o novodobou hudební reflexi českých historických tradic pro něj znamená participace na grantu (EXPRO GAČR) Staré mýty, nová fakta, který sice mapuje hlavně středověkou hudbu, ale Viktor Velek téma doplnil o nutnost výzkumu takzvaného druhého života Mistra Jana Husa a husitství. Náš rozhovor ho zastihl v okamžiku, kdy se na pulty knihkupectví dostává jeho další kniha.

Kniha má název Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní, doplněna je velkou číslicí 3, německou verzí názvu a podtitulem v podobě jmen dvou významných operních zpěvaček. Oč přesně jde?
Před pár lety jsem se rozhodl konkretizovat hudebně-migrační osu Ostrava – Vídeň formou několika monografických profilů, například rodáků z Ostravy, kteří se uplatnili ve Vídni, ale chtěl jsem připomenout i ty, kteří prošli operními scénami obou měst. Původní seznam jsem nakonec musel rozdělit do tří knih, přičemž 1. díl zmapoval deset osobností a právě vydaný 3. díl „větší polovinou“ Lídu Maškovou-Kublovou (1890-1976), oblíbenou zpěvačku Leoše Janáčka, a „menší polovinou“ Evu Hadrabovou-Nedbalovou (1902-1973) – ta zaujala Richarda Strausse v Bratislavě natolik, že ji okamžitě získal pro vídeňskou Státní operu.

Pokud vím, tak ale ještě nevyšel díl druhý…
Na tom ještě pracuji, fáze „cílová rovinka“. Zmapování života a díla slavného operního pěvce Richarda Kubly nakonec dopadlo jinak, než jsem si představoval. Objevil jsem postupně několik částí jeho pozůstalosti, která byla dosud považována za ztracenou. Musel jsem už hotovou knihu na několika místech zásadním způsobem doplnit, přečíslovat jmenný rejstřík, svůj čas si vyžádaly nové překlady do němčiny, korektury atd. Rád bych knihou potěšil milovníky opery, ale i nevšedních lidských příběhů obecně začátkem roku 2021.

Proč ses rozhodl psát knihy formou paralelních sloupců v češtině a němčině?
To je jednoduché. Jsem odchovancem vídeňské muzikologie a často jsem se setkával s názorem „Vy Češi toho hodně víte, ale pokud o tom budete psát jen česky, tak se o tom nikdo nedozví.“ Moji profesoři Gernot Gruber a Theophil Antonicek mě inspirovali k tomu, abych česko-německo-rakouská témata zpřístupnil rovnocenně v obou jazycích.

Kniha má přibližně 600 stran a grafiku, kterou nelze přehlédnout. Máš v tomto smyslu nějaký vzor?
Vzor… Rozhodně talichovskou monografii od kolegy Milana Kuny. To je pro mě jako pro hudebního historiografa bible pro koncepci „život a dílo“. Grafické stránky mé knihy opět zhostila Eliška Tunklová, absolventka ostravské Fakulty umění. Mám rád její originální řešení mnou vytvořených svízelných situací. Dvojjazyčná kniha v sloupcích: to je hlavně stálý problém kratší češtiny a delší němčiny, tedy nutnosti vyplňovat prázdná místa. Navíc často fotkami, které jsou už v originálu velmi nekvalitní. Tady Eliška popustila uzdu fantazii a umění. Ocenil jsem, kolik času věnovala různým návrhům a jakou trpělivost měla vůči mým dodatkům, doplňkům atd.

Viktor Velek – Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní 3 (archiv respondenta)

Koho lze označit za cílovou čtenářskou skupinu této trilogie?
Primárně každého se zájmem o historii opery a její významné osobnosti v 1. polovině 20. století. Necílím jen na odbornou veřejnost typu muzikolog-teatrolog a tak dále, ale i na fanoušky opery obecně. Zvláště jejich sběratelská a dokumentační činnost je důležitá. Způsob psaní tomu odpovídá. Podle mě není v rozporu pracovat vědecky a současně vytvářet čtivý text. Podle ohlasů se mi to daří, snažím se podávat fakta jako příběh, jako širší souvislosti. Někdy se mi daří potěšit i příbuzné těch, o kterých píši. To je případ rodiny Herlů a Horů – monografie o Jaromíru Herlem (mimo jiné sbormistr opery Národního divadla v Praze) je počátkem našeho dnešního přátelského vztahu.

Říkáš „významné osobnosti“, ale to je relativní. Dnešním kritériím „významnosti“ by tyto dámy nejspíš nevyhověly, takzvaně by propadly sítem dějin…
Jistě, kritéria můžou být různá. Já jsem obecně velmi skeptický k sítu, které filtruje top tituly, top osobnosti. Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček – fajn, ale mají například Karel Bendl, Karel Šebor či Josef Bohuslav Foerster a Jaroslav Křička úplně zapadnout? A u operních zpěvaček a zpěváků je situace snad ještě horší. Pro mě bylo důležité zmapovat to, na jakých scénách obě vybrané zpěvačky působily, jaká díla a jak zpívaly, jací velcí skladatelé či dirigenti s nimi spolupracovali, jestli natáčely gramodesky nebo vystupovaly v rozhlase atd.

Obě zpěvačky spojuje to, že měly problém prosadit se v pražském Národním divadle. Podle mě v tom lze hledat i nepřejícnost, zkrátka do českého rybníku vplouvaly jako dravé štiky se zkušenostmi z německých a rakouských operních scén. Lída Mašková možná v začátku své kariéry tak dlouho vybírala, až – jak se lidově říká – přebrala. Respektive více naslouchala svému srdci a usilovala o to, aby zpívala na stejných scénách, jako její dlouholetý přítel a krátce i manžel Richard Kubla. Jenže… láska z mládí a rodné Ostravy prohrála s válečnou atmosférou a jeho závratnou kariérou, čímž narážím na rozvod a dvě samostatné kariérní cesty.

Měl jsi možnost zpracovat její obsáhlou pozůstalost v Ostravském muzeu. Vydalo to i na vytvoření „profilu osobnosti“?
Rozhodně ano: bohatá korespondence s Richardem Kublou, nápadníky, matkou a mnoha přáteli, žáky a kolegy. Dále deníky, bohatý fond recenzí Milana Balcara, nelze opomenout ani privátní fotografie. Z toho všeho vznikala mozaika. Co mě překvapilo, to byla její proměna v době před rokem 1939. Působila tehdy v Německu, a ač byla z české vlastenecké rodiny, tak ji neminulo určité… řekněme „zhnědnutí“. Její chování za války bylo v Ostravě po válce považováno za kolaboraci, mimo jiné proto, že psala dopis ministrovi Emanuelu Moravcovi a schvalovala antisemitský kurz. Byla vyšetřována a pak přesídlila do Prahy, kde už jen soukromě učila. Co si o tom myslet? Svůj názor nikdy čtenářům nevnucuji, z fakt si ho mohou udělat sami.

Viktor Velek (archiv respondenta)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments