Norman Lebrecht: Wagnerova trhlina v lidském podvědomí

Legendární britský kritik, celosvětově známý svými kontroverzními názory – Norman Lebrecht - nám tento týden zaslal své zamyšlení na téma kulturního fenoménu Richard Wagner, ke kterému ho přiměla nová kniha newyorského hudebního kritika Alexe Rosse „Wagnerism“.
Koncert České filharmonie v době protektorátu (zdroj rudolfinum.cz)

Richard Wagner své obecenstvo rozděluje na ty, kteří po zhlédnutí jeho opery chtějí na večeři a na ty, co při odchodu z divadla touží podniknout invazi Polska. Tento nejštvavější skladatel všech dob byl příšerný muž s neodolatelným magnetismem, rušivý element, který za sebou zanechal krvavé stopy. Jeden z mých učitelů, uprchlík před nacisty, ho uváděl takto: „Richard Wagner, budiž jeho památka navždy smazána z historie, byl… [hluboký povzdech] veeeelmi dobrým skladatelem.” To snad mluví za všechno.

Když mě má nevlastní matka jako dítě vzala na svou oblíbenou operu, nechápal jsem, proč se musela mladá žena obětovat, aby ten bludný Holanďan našel chvíli spočinutí. V Metropolitní opeře jsem sledoval, jak hodinky pomalu tikají přes půlnoc, zatímco nás James Levine vlekl para-křesťanským rituálem jménem Parsifal. Život, tedy alespoň ten můj, se na Wagnera často zdá příliš krátký.

Přežil jsem všechny čtyři díly Prstenu, byl jsem uchvácen Pěvci Norimberskými, omráčen vlekoucími se pasážemi Lohengrina. Ale co mě opravdu pokaždé dostane je Tristan a Isolda, kde se skoro čtyři hodiny odkládá rozvod akordu a vzniká tak nejdéle potlačovaná ejakulace v klasickém operním repertoáru.

V úžasu nad těmito tantrickými výkony jsem podniknul pouť do svatyně festivalu v Bayreuthu – a záhy vyhlásil Bayre-xit, když jsem viděl, jak potomci toho starého manipulátora po tolika letech stále velí tomu cirkusu ve prospěch Angely Merkelové a německých elit. V Bayreuthu jsem se poprvé v životě cítil fyzicky potřísněný uměním. Když se kvůli letošní pandemii festival nekonal, rozhodně v mém srdci nezůstala po Prstenu žádná velká díra.

Tím jsem na opačné straně barikády než newyorský kritik Alex Ross, který ve své monumentální nové knize Wagner-ism (Wagner-ismus) tvrdí, že Wagner byl „nejvlivnější osobností v hudební historii” – možná dokonce vlivnější než herec Stephen Fry, který na obalu knihy deklamuje „miraculous“ („zázračné“) a tím jí staví do božské roviny a zcela mimo dosah rozumné kritiky. Ale i tak, radši bych si to měl přečíst.

Ross je geniální teoretik – jeho pitva tristanovského akordu na stránkách 66-67 je mistrovským kurzem v analýze tonálních mechanismů – který tvrdí, že Wagner svou stopu zanechal ve všech předních uměleckých a společenských hnutích od své doby po současnost. Počínaje anglickými postimpresionisty, postupoval přes Baudelaira a francouzskou morbidnost, Walta Whitmana a Americké snílky, romány Marcela Prousta a Virginie Woolfové a ovlivnil i světovou filosofii od Friedricha Nietzscheho po Jacquese Derridu. Ross nachází stopy Wagnera všude kolem nás, v architektuře, ve filmech, na které se díváme, v našem očekávání že umění se dnes prodává v boxsetech jako Star Wars IX.

Možná by se dalo oponovat Rossovu tvrzení, že improvizace Johna Cage nebo provokativní šprýmy Andyho Warhola jsou pozůstatky „wagnerovského efektu,” ale rozhodně se nedá bagatelizovat volumen (v obou slova smyslech) umělců, kteří se nechali inspirovat Bayreuthem, což je umělecky jistě povzneslo, politicky však zásadně poškodilo. Hitlerova posedlost Wagnerem je dnes široce známá, ale nevěděl jsem například, že Lenin byl wagnerovskou operou tak ohromen, že musel po prvním jednání nadšením opustit divadlo. Stalin nahradil pohanskou Valhalu svým vlastním peklem, ale po paktu mezi Sověty a nacisty nechal Wagnera zase proniknout do hudby Eisensteinových filmů.

Richard a Siegfried Wagner (dobová fotografie)

Čím to, že Wagner má tak destruktivní efekt na politiky? Když jsem tehdy viděl dva členy britské vlády, ministry Michaela Govea a George Osborna v Bayreuthu, přeběhl mi mráz po zádech při myšlence na budoucnost britského národa – a vidíte, co se od té doby stalo. V lidech, kteří touží po moci, Wagner vyvolává to nejhorší. Německy se megalomanie řekne „Größenwahn“, otrocky přeloženo velký klam. To je ten Wagnerův efekt, nezodpovědné překrucování reality. Vlastnímu domu říkal Wagner „Wahnfried“, což znamená „klid po šílenství.” Byl to poděs.

Rossova kniha obsahuje zajímavou kapitolu o Wagnerově homosexuální stránce. Jeho mecenáš, homosexuální a pološílený král Ludvík II. Bavorský, byl Wagnerem posedlý všemi možnými způsoby a Wagner jeho vzrušení jen podporoval, tedy alespoň soudě podle jejich korespondence. Snažil se být vším, všem. „Celý svůj život,“ píše Ross, „se Wagner snažil kultivovat ideál pohlavní obojetnosti, spirituální splynutí pohlaví.” Ač byl dominantním mužem ke svým ženám, v Parsifalovi hledal bezpohlavnost, „androgynii povýšenou na úroveň náboženství,“ díky které „Spasitel zachrání svět tím, že překoná dualitu pohlaví.“

Jeho sexuální nejednoznačnost silně promlouvala k Oscaru Wildeovi, Aubrey Beardsleymu a Thomasovi Mannovi, jehož novela Smrt v Benátkách je jak evokace, tak validace wagnerovských témat, nebo jak řekl štiplavě berlínský kritik Alfred Kerr, „pederastie upravená pro chutě kulturně vyspělé střední třídy.”

Můj dojem je, že menšiny, ať sexuální či náboženské, přitahuje Wagner tím, že se zdá být benevolentní a transgresivní. Jeho opery boří biblická tabu cizoložství a krvesmilství. Chce zničit svět, který ubližuje těm, kteří se liší. Mluví za ty, kteří nemají vlastní hlas, míří přímo na velebné instituce, elitáře v operních domech činí pokorně poddajné svému dílu. Ač Alex Ross důkladně prozkoumal Wagnerovo dobití vrcholných uměleckých tříd, nejsem si jist, že úplně pochopil jeho přitažlivost našemu subversivnímu podvědomí. V tomto zdráhání není sám. Freud, který znal Wagnerovy opery, byl ve své analýze zvláštně zdrženlivý.

Ač riskuje, že tím podryje vlastní tezi, Ross cituje Nietzscheho, který řekl, že v jakémkoliv výroku o Wagnerovi nesmí chybět slovo „možná.” Teprve po 600 stránkách vidím v jeho argumentu háček. Ross říká, že Wagner je – možná – nejvlivnější osobnost v historii hudby. Není. Vyjměte z historie Bacha, a žádná historie nebude. Vyjměte Beethovena a vše se zastaví. Eliminujte Verdiho a neexistuje italská opera. Bez Stravinského není celé 20. století. Když ale odstraníte Wagnera, zbytek hudby pokračuje dál. Wagner byl ojedinělost, ztělesněné ego, nepokojný provokatér. Pro wagneriány znamená spojení všech umění. Pro wagneroskeptiky jako jsem já, je mutací v hudebních genech, génius bez jakýchkoliv lidských starostí.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments