Alchymista snů v divadle Ponec

V divadle Ponec se minulý pátek a sobotu představil divákům komorní projekt Alchymista snů, který v sobě spojuje koncert a taneční performanci. Propojování žánrů je ve stále větší oblibě a interakce živé hudby s jevištními prvky je jednou z nejpřirozenějších cest v nakládání s divadelním prostorem. Krátké představení, o němž je řeč, vzešlo ze spolupráce pianisty a skladatele José Miguela Maschietta, který působí v Praze, a mladé tanečnice Michaely Josífkové. Program byl postaven na skladbě o deseti dílech, kterou komponista José Miguel Maschietto interpretoval převážně jako sólo na klavír, doplněné ve dvou částech o trubku (Bronislav Vagenknecht) a v závěru na krátkou chvíli i smyčci. Alchymista snů je po hudební stránce citlivým materiálem pohybujícím se v oblasti minimalismu, pohrávajícím si se subtilními motivy, vláčně a na velké ploše jen s malým množstvím dynamických změn, které pak o to více vynikají. Přestože jsou jednotlivé části velmi zřetelně odděleny akusticky a v jevištní podobě i vizuálně pomocí světel, kompozice udrží téměř hodinu pozornost posluchače a vytváří příjemnou atmosféru. Ze skladby si nelze v paměti uchovat konkrétní melodické prvky, ale spíš dojem nostalgického podtónu, čisté harmonické plochy, která nejitří smysly, naopak ukolébává. Jako by se ani nehodila do prostoru divadla, spíš do přítmí baru, protože někdy sklouzává až k blues. Jednotlivé části jsou sice pojmenovány a poskytují tak nápovědu, jak skladbu „číst“, je však lépe nechat volně pracovat fantazii, dílo se pak i jeví více kompaktní.K hudebníkovi za klavírem se v některých, nikoli však ve všech částech přidává se svým sólem tanečnice, která s jedinou rekvizitou, kterou představuje stolička, na níž chvílemi sedí či stojí, převádí hudební motivy skrze pocity do pohybového kódu. Ten vychází z estetického kánonu moderního tance bez ambicí k experimentu. Nepracuje s hudbou jako takovou, ve formálním smyslu, spíš jen se zobrazováním určitého citového rozpoložení, které hudba vyvolává. Energii tance performerka uzavírá uvnitř, takže je spíš prožíván než předváděn, je zřejmé, že tvorba byla intuitivní a do značné míry improvizovaná. Krátké taneční výstupy se tedy neřídí strukturou jednotlivých částí hudební kompozice, která vysledovatelná je, což je svým způsobem i škoda, protože drobné klavírní motivy by mohly být „rozpohybovány“ po celém prostoru jeviště a mohlo být využito i větší množství hudebního materiálu samotného. Autorka se však nepokouší ani jeho strukturu narušovat a vytvářet kontrast, soustředění na atmosféru je zjevné. Jde vždy o abstraktní vyjevení pocitu, někdy jen o postoj nebo gesto ruky, přičemž tanečnice je odhalena bodovým světlem a s koncem každé části skladby se opět ztrácí ve tmě stejně jako hudebník za klavírem. Světelný design je vyřešen vkusně a účelně, jeho základem je právě pomalu se rozsvěcející a zhasínající bodové světlo, které zacílí pozornost na interprety a umožní také jejich odchod a příchod ve tmě.Michaela Josífková je poměrně čerstvou absolventkou Tanečního centra Praha, proto zjevně inklinuje k modernímu tanečnímu slovníku. V kontrastu k jeho zažité estetice, která zpravidla zahrnuje civilnost nejen v pohybovém projevu, ale také kostýmu a celkovém vzhledu, vystupovala v černých šatech pro tanec společenský a s velmi silným líčením zvýrazněným pak ještě použitím zlaté tělové barvy na obličeji a pažích. Tím ovšem evokuje spíš sféru komerčních projektů a muzikálů anebo množící se krátkometrážní filmy, které propojují módu a tanec a stojí někde mezi marketingem a uměním (na jednom takovém se před časem podílela pro italskou firmu Vionnet, která si jako spot ke stému výročí nechala vytvořit krátký taneční film velmi volně inspirovaný osobností Isadory Duncan). Pro pravidelného návštěvníka současného tance by to mohla být stěží akceptovatelná kombinace, ale toto představení se vlastně k linii současného tance nehlásí. Bylo zvláštním vybočením z repertoáru, na který jsme v Ponci, divadle pro tanec, zvyklí a nelze mu upřít jistou působivost, ačkoli v něm dominovala hudební složka a tanec by zasloužil zachytit do jasnější choreografické kontury.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

 José Miguel Maschietto:
The Alchemist of dream
(Alchymista snů)
Hudba, klavírní sólo: José Miguel Maschietto
Taneční sólo: Michaela Josífková
Bronislav Vagenknecht (trubka)
Prague Youth Ensemble (smyčce)
Fashion Stylist: Irina Kruchinina
Make-up artist: Tereza Georgievová
Premiéra 7. března 2014 Divadlo Ponec Praha

www.divadloponec.cz

Foto B. Eichler

Hodnocení

Vaše hodnocení - The Alchemist of dream -Josífková/Maschietto (Divadlo Ponec)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na