Alexandre Katsapov a to, co mu chybí k dokonalosti

Už řadu let je hvězdou baletu pražského Národního divadla. Největší hvězdou, což rozhodně není tvrzení nijak nadsazené. Za pár týdnů mu bude pětatřicet a je na vrcholu své kariéry. Anebo půjde ještě výš? Zdá se, že ano. Skvělou technikou sice vládne už dlouho, ale k ní přidává s přibývajícími lety stále nové, od inscenace k inscenaci propracovanější valéry ve výrazu. Prostě to, po čem může sáhnout tanečník či vlastně jakýkoli umělec až v určitém věku, na základě „odžitých“ zkušeností. Dokonalost techniky i výrazu. Co víc si první sólista baletu Národního divadla Alexandre Katsapov může přát?
Jsme rádi, že můžeme tohoto sympatického, rozvážným dojmem působícího a přitom nesmírně sdílného rodáka z někdejšího Leningradu, který v Národním působí už třináctou sezónu, přivítat na našem webu.

Zdá se, že jste na vrcholu svých sil, že prostě profesně prožíváte nejspíš to nejlepší období. Je něco, kde ještě pořád cítíte větší rezervy (ať už v technice nebo v něčem jiném)?

S věkem přibývají zkušenosti, ale musím si dávat čím dá větší pozor na techniku. Člověk získá léty jistotu a zdá se mu, že už je to napořád, třeba v pětadvaceti jsem to ještě necítil, ale dnes musím dbát na techniku víc. Jde třeba o rychlost nohou a přesnost, energie mám ještě dost.

V baletním souboru Národního divadla jste už delší dobu na špici, až donedávna jste byl jediným prvním sólistou. Nevadí vám, že vedle sebe nemáte větší konkurenci?

Nedávno jsem vzpomínal na dobu asi tak před deseti lety, kdy tu vedle mě byli čeští vrstevníci, sólisté, Standa Fečo, Filip Veverka, Jiří Jelínek, ti všichni odešli do zahraničí a já jsem tu zůstal tak trochu jako vítěz na bojišti. Samozřejmě roste nová generace, ale myslím si, že „klasikářů“ tu bylo víc a možná to trochu chybí.

Ani kvůli tomu vás to byť jen na chvíli netáhlo do jiného, prestižnějšího angažmá? Konkurence je přece úžasně stimulující…

Konkurence sice je stimulující, ale nikdo neodchází proto, aby vyloženě konkurenci vyhledával. Lidé odcházejí proto, že hledají lepší repertoár nebo jdou do zahraničí z finančních důvodů. Konkurence, pokud je zdravá, je samozřejmě výborná, dává podněty a lidé rostou, dokazují sami sobě i ostatním, že mohou být stále lepší, ale také se to může snadno zvrtnout v nevraživost. Když k nám jezdí zahraniční choreografové, většinou jsou příjemně překvapení atmosférou v divadle, naposledy Kenneth Greve, který s námi dělal Labutí jezero, si pochvaloval, jak ho baví s námi pracovat, že vidí, jak lidé v souboru spolu komunikují, navzájem si pomáhají a radí. S tím se prý ve světě příliš nesetkává… Je ale příjemné, když se člověk čas od času setká s nějakou výzvou. Když tu nedávno hostoval Lukáš Slavický a tančili jsme Labutí jezero, on prince, já Rothbarta, snažil jsem se ještě víc než na maximum. Lukáš je výborný tanečník, a když je ve svém souboru v Mnichově také první sólista, nechtěl jsem vyjít ze srovnání jako horší.

Nevím, budu-li vás přesně citovat, ale kdysi jste se svěřil, že za vaším odchodem z Ruska byla mimo jiné touha tančit daleko širší, rozmanitější repertoár. Teď jste v tomto ohledu spokojený?

Tak to víte, že tenkrát to byla taková touha, rozjet se do světa, objevovat. Úplně spokojený nejsem a ani nikdy nebudu, být spokojený znamená tak trochu ustrnout. Vznikají nové a nové choreografie, které se mi líbí, ale tělo stárne a já vím, že za svůj život si nedokážu zatancovat všechny role, které bych chtěl.

Pokud se nemýlím, kdesi v jednom z předchozích rozhovorů jste také říkal, že ze všech choreografií máte nejraději asi Ekovu Carmen. Je to tak? A které jsou ty další oblíbené z těch, ve kterých jste měl možnost vystupovat?

Carmen patří rozhodně k těm představením, na která se vždy těším a která rád tančím, totéž platí pro Sólo pro tři od Petra Zusky. Bohužel se nepodařilo uskutečnit jeden projekt s představením, které jsem měl moc rád, a sice Úplné zatmění Libora Vaculíka se mělo zrežírovat do filmové podoby. Sešlo z toho kvůli sporu s Českou televizí, respektive režisér se domníval, že je v této inscenaci pro televizního diváka příliš náročná hudba, v představení se totiž vedle lehčího Chopina používalo dílo Arnolda Schönberga.

Určitě máte v hlavě pár dalších choreografií, které jste jinde viděl, a ve kterých byste si rád zatančil.

Ano, těch choreografií je spousta, mám jmenovat? Například by mě moc lákala Giselle od Matsa Eka. Také bych ještě rád zažil, kdyby Jiří Kylián přijel vytvořit premiéru přímo pro náš soubor. V podstatě jsem s ním nikdy neměl příležitost pracovat přímo jako s choreografem, sice jsme měli na repertoáru jeho práce, ale to byly věci postavené třeba pro NDT, pracovali jsme s hotovou choreografií. Pan Kylián se vždycky přijel podívat až na hotový tvar a opravit, co bylo potřeba, ale nebyla to pravá tvůrčí práce od nuly. Také bych si rád zatancoval něco od Ohada Naharina.

Rozhodně ne ojedinělý názor mezi zkušenými lidmi z vaší branže je ten, že moderní tanec nemá v Česku zrovna na růžích ustláno, že prostě pořád hodně za některými jinými zeměmi zaostáváme. Co si o tom myslíte vy?

To je strašně těžké hodnotit, problém je prostě někde v systému. Soubor DOT504 tu je prakticky jediný, který se jako zcela profesionální uživí. Je pravda, že v zahraničí většina produkcí vzniká z grantů, ale ty jsou takové, že se tanečníci a choreografové mohou věnovat opravdu jen tvorbě a nemusí hledat další zaměstnání. Potom samozřejmě mohou vznikat projekty na vysoké úrovni a soubory se světovým renomé jako DV8 nebo Ultima Vez (neříkám, že u nás dobré projekty nevznikají, jen srovnávám podmínky). Díky platformám jako jsou divadla Ponec, Archa a další se tu ale současný tanec určitě rozvíjí, jinak bychom asi také neměli víc jak dvacetiletou tradici Tance Praha. Pokud máte na mysli repertoár ND, tak myslím, že se v posledních letech podařilo získat velmi kvalitní současné choreografie, ať už jde o Jiřího Kyliána, o kterém jsem už mluvil, nebo Matse Eka, před léty tu byl Nacho Duato…

Na druhou stranu si určitě pamatujete dobu zdaleka nejen kolem nástupu Petra Zusky do čela baletu Národního divadla, kdy se často velmi emotivně debatovalo o tom, že klasiky by v repertoáru baletu ND rozhodně mělo být víc. Co se moderního tance týče – jak moc si myslíte, že jsou diváci u nás „vzdělaní“, třeba při porovnání se zahraničním publikem na západ od našich hranic?

Nemohu moc srovnávat, protože sám se do zahraničí tolik nedostanu. Řekl bych ale, že lidé, kteří u nás chodí vyloženě na moderní, současný tanec, vzdělaní v tomto směru jsou a vědí, na co jdou. U kamenných divadel a velkých titulů, tam často rozhoduje právě jen ten titul, že je to „balet“ a že se to hraje ve velkém divadle. Na to jdou lidé automaticky. A obojí je svým způsobem správné, protože velké divadlo přitáhne spoustu lidí k umění tím, že ho s ním seznámí, a pak už se mohou rozhodnout, čemu budou dávat přednost. Určitě tu existuje úzká skupina milovníků baletu a milovníků současného tance, která se v oboru hodně vyzná a rozumí mu, ale většinové publikum to není.

Abychom nebyli pořád tak vážní: Jak se změnil Alexandre Katsapov za dobu, kdy žije v Česku? A které z těch změn jsou k lepšímu, a které spíš k horšímu?

To byste se měl zeptat spíš lidí, kteří mě znají, ne? Každý člověk prochází v životě stále vývojem, já se samozřejmě s léty také měním, ale nemyslím si, že by nějak zvlášť záleželo na tom, jestli žiju v Česku, v Rusku nebo někde jinde. Když se ohlédnu na sebe před deseti lety, vidím jiného člověka, ale tak to má zřejmě každý. Konkrétně můžu říct, že v některých věcech začínám být klidnější a mám nebo se snažím mít nadhled. Dřív jsem byl docela zbrklý, teď se snažím dělat věci s rozmyslem. Doufám, že mi snad s léty přibylo trochu rozumu…

Existuje něco, na co si u nás v Česku nikdy úplně nezvyknete?

Zřejmě si nikdy nezvyknu na to, že tu nemám svoji rodinu. Že vedle mě nejsou nejbližší příbuzní, na které bych se mohl, když je potřeba, obrátit přímo, ne prostřednictvím telefonu nebo skypu…