Alexandre Katsapov & Tereza Podařilová: „Divadlem žijeme dál“ / „Užili jsme si to, nebrečíme“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V roli Valmonta a markýzy de Merteuil se první sólista Alexandre Katsapov a primabalerína Tereza Podařilová na začátku listopadu oficiálně rozloučili se svou aktivní taneční kariérou, za kterou se oba představili v mnoha předních hlavních rolích a stali se držiteli Ceny Thálie, Podařilová dokonce čtyřikrát a Katsapov jako první zahraniční tanečník v historii. V Baletu Národního divadla vystupovali přes dvacet let, na domácí scéně ale zůstávají, akorát nyní v roli baletních mistrů.
Valmont – poslední představení – Tereza Podařilová, Alexandre Katsapov (foto Younsik Kim)

Jaké bylo vaše rozloučení na posledním uvedení baletu Valmont?
Alexandre Katsapov:
Chtěli jsme si to pořádně užít, ne to druhý den obrečet. Uspořádala se oslava, na děkovačce lítaly třpytky, dostali jsme spoustu květin a dárků. Bylo to moc příjemné.

Tereza Podařilová: Moc jsem si to užila. A nejen derniéru, ale celou tu práci s Liborem Vaculíkem a souborem. Bylo to krásné, pohodové. Libor tvořil Valmonta pro nás, a to je obrovský dárek. Taky jsem ráda, že jsem na posledním představení tančila se Sašou, protože s ním to před těmi pěti lety všechno vznikalo, a že jsme to společně mohli i ukončit.

Kdy jste pocítili, že už se konec vaší aktivní taneční kariéry blíží?
TP
: Když jsem čekala své první dítě, říkala jsem si, že už potom možná nebudu tancovat. Naopak mi to ale dodalo více energie a síly, a tehdejší umělecký šéf Petr Zuska mi vyšel vstříc a dalo se to skloubit. Tak jsem myslela, že skončím po druhém dítěti. Žena, co má děti, se cítí naplněná, a měla jsem pocit, že se kariéra chýlí ke konci. Když jsme tančili posledního Oněgina, oplakala jsem to. Bylo to jedno z mých nejoblíbenějších představení a brala jsem to tak, že tančím naposledy. Jenže pak přišly další role. Ve chvíli, kdy jsem si utrhla křížový vaz, jsem věděla, že to je definitivní konec, že už se nikdy nerozhýbu. Stalo se to přímo na scéně, můj partner Jiří Kodym mě odnesl z jeviště a bylo mi líto, že to neskončilo úplně nejšťastněji. Pak mě oslovil Libor Vaculík, že pro mě něco chystá a ať se rozcvičuju. Mně to přišlo nemožné, ale chtěla jsem se dostat znovu do kondice kvůli dětem. Nakonec se to podařilo a vznikl ještě Valmont.

Valmont – Alexandre Katsapov a Tereza Podařilová (foto Martin Divíšek)

Vy, Terezo, končíte v neuvěřitelných sedmačtyřiceti letech. Jak jste se udržovala v kondici?
TP:
Záleží, jak člověk zachází s tělem, jak se připravuje, jestli cvičí správně. Mladším tanečníkům bych určitě poradila, aby se poctivě věnovali svému tělu a vyvažovali cviky. Přece jen je to hodně fyzicky náročná disciplína. Měla jsem ale také štěstí. Za svou kariéru jsem neměla žádné velké úrazy, až na ten utržený vaz, ale to přišlo až později.

Splnili jste si za svou kariéru vše, po čem jste toužili?
TP:
Já jsem na sebe ani nekladla žádné požadavky, jaké role bych chtěla tančit. Mě prostě bavila ta práce a nešla jsem za ničím konkrétním. Splněným snem pro mě ale byl Oněgin. Jako dítě jsem na konzervatoři měla celou sbírku videokazet s balety, a jedním z nich byl Oněgin. Byla jsem jím úplně fascinovaná a říkala si, že to bych jednou chtěla tančit. Pak ale ubíhala léta, nastoupila jsem do divadla, kde byl jiný repertoár, a teprve po letech, když jsem odtančila Oněgina, jsem si uvědomila, že to byl přece ten balet, který jsem viděla jako malá! Takže to se podařilo. Jeden sen jsem si ale nesplnila, a to, když mě vybral Mats Ek pro roli Carmen, a já zrovna otěhotněla. To mě mrzelo. Čekala na mě ale jiná role – matky.

AK: Když zkoušíme s mladými tanečníky nové choreografie, říkám si, že by se mi líbilo si to taky zatančit. Dospěl jsem ale k tomu, že všechno se stihnout nedá a měl jsem tolik rolí, co mě pobavily a potěšily, že ve výsledku není důležité, že jsem neudělal tohle nebo tamto.

Valmont – Alexandre Katsapov a Tereza Podařilová (foto Martin Divíšek)

Oba jste držitelé Ceny Thálie. Je pro tanečníka důležité toto ocenění za svou kariéru získat?
TP
: Když máte úžasné představení, roli, a ještě k tomu přijde cena, je to nepopsatelná radost, velká odměna, bonbonek na konec, ale i velké štěstí. Že bych to ale dělala kvůli ceně, to ne. Navíc je spoustu krásných děl a tanečníků, co by si Thálii zasloužili, ale neměli to štěstí a nedostali ji. Takže to není jen o ceně, přála bych jim ale ten pocit zažít.

AK: Když jsem Thálii v roce 2002 získal jako úplně první cizinec v tanečním oboru, mělo to pro mě obrovský význam. Bral jsem to jako ocenění, že to, co dělám, má smysl. Cena se ale vyvíjela způsobem, který mi nepřijde úplně spravedlivý. Dříve také bylo tanečních cen více, teď je už jen Thálie. Tanečníci ale nejsou popelky umění a mohli by být více uznávaní.

TP: Když Alina Nanu dostala letos cenu, měli jsme obrovskou radost a těšilo nás, že se Balet Národního divadla dostane více k lidem. Balet ale bohužel pořád je dost upozaděný.

AK: Já třeba v autě poslouchám rádio Classic. Mluvili o přenosu Thálie a vyjmenovávali, kdo co vyhrál, a za balet neřekli nic. Měl jsem chuť jim zavolat, proč na balet zapomněli. Jako kdyby byl něco podřadnějšího! Přitom návštěvnost Baletu Národního divadla je stejná jako u činohry.

V Baletu Národního divadla působíte přes dvacet let. Neměli jste někdy chuť na změnu?
AK
: Tak určitě jsme si prošli nějakou ponorkou, to jo. Zájezdy ale vždycky přinesly svěží vítr. Bylo dobré vyjet ven.

TP: Ono se pořád něco dělo. Točily se role, měnili se šéfové… Otázka, jestli zůstat, nebo jít jinam, se objevila v době, kdy jsem měla tolik práce, přicházela jedna role za druhou, že se mi nakonec ani nikam nechtělo.

AK: A teď už jsme ve věku, kdy nechce nikdo nás (směje se).

Pod vedením Petra Zusky jste byli celých patnáct let. Jaké to je nyní s novým uměleckým ředitelem?
AK
: První dva tři roky jsou vždycky krušné. Člověk hledá, formuje si kolem sebe tým, který rozumí jeho vizi. Je to vývoj.

TP: S novým šéfem je prostě všechno nové…

Valmont – Tereza Podařilová a Alexandre Katsapov (foto Martin Divíšek)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat