Alžběta Poláčková zpívá Lišáka, hned napoprvé na prestižním festivalu

Je mimo jiné Mařenkou z Prodané nevěsty, Rusalkou, Terinkou v Jakobínovi, Liškou Bystrouškou … A teď bude i Lišákem. Poprvé se v této roli představí 12. června na premiéře Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v anglickém Glyndebournu. Sólistka Opery Národního divadla a také máma tří dětí Alžběta Poláčková je jedinou českou pěvkyní, která příležitost zpívat na proslulém operním festivalu letos dostala. Do konce července je plánováno ještě dvanáct představení.

 

Glyndebourne jsou pro mě hudební lázně, říká sopranistka Alžběta Poláčková o premiéře na prestižním operním festivalu

 

Festival v Glyndebournu má úctyhodnou více než osmdesátiletou historii, vystupují na něm ti nejlepší pěvci – z našich v minulosti třeba Adam Plachetka, Pavel Černoch, Magdalena Kožená nebo Soňa Červená. Můžete říci, co účast na něm znamená pro vás?

Víte, když jsem před více než dvěma roky jela do Mnichova na konkurz, který se týkal právě Glyndebournu, říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdyby to vyšlo. Ale už jsem se naučila nebrat konkurzy tak vážně, prostě jdu zazpívat, jak nejlépe umím a užít si to. Stejně většinou slyšíte na závěr onu známou větu: „My se vám ozveme.“ (úsměv) Když za vámi nestojí velká zahraniční agentura, je skoro nemožné v zahraničí prorazit. O to větší radost jsem měla, když mi můj český agent po pár dnech zavolal, že to vyšlo! K Anglii mám obecně od malička velmi blízko, takže své tříměsíční angažmá si tady moc užívám. Nabídky z Glyndebournu si opravdu moc vážím, dá se říct, že je to splněný sen. Na tento festival jsou angažováni pěvci z celého světa a musím říct, že jsou opravdu velmi dobří. Samozřejmě sem přijíždějí i intendanti a agenti z největších operních domů, takže třeba nabídka z Glyndebournu nebude poslední. Ale nechci nic zakřiknout, premiéra je za dveřmi. (úsměv) 

Roli Bystroušky v tomto představení dostala ruská sopranistka Elena Tsallagova, která v ní excelovala v roce 2008 v Pařížské opeře, zpívala ji i později na dalších scénách. Ale Bystrouška se skvěle povedla i vám v Národním divadle. Není vám trochu líto, že jste se v Glyndebournu „nepotkala“ přímo s ní?

Tuto otázku dostávám poměrně často, ale věřte, vůbec mě to nemrzí. V mém hlasovém oboru není moc možností zazpívat si mužskou roli. Dosud jsem byla pořád princeznou, krásnou dívkou, vílou … V Lišákovi se můžu daleko víc odvázat, dělat věci, které jako slušně vychované děvče rozhodně dělat nesmím. Takže si to opravdu moc užívám! Elena je skvělá kolegyně, zpívá se nám spolu moc dobře a myslím, že i jako „mileneckému páru“ nám to sluší. (smích) A Janáčkovu hudbu miluji, je plná vášně, obrovského citu, nespoutanosti… Během dvou taktů vám dokáže vehnat slzy do očí. Mám v každé jeho opeře taková silná místa, která mě prostě vždycky dojmou.

Liška Bystrouška se v Glyndebournu s úspěchem hrála už před čtyřmi lety – režírovala ji Melly Still – stejně jako dnes. Jde tedy o obnovenou premiéru, nebo o zcela novou inscenaci?

Toto nastudování Lišky Bystroušky v režii Melly Still je obnovenou premiérou. Hudebního nastudování se tentokrát ujal dirigent Jakub Hrůša a obsazení je zcela nové. Spolupráce s Melly je fajn, nikdy nejde „proti hudbě“, do ničeho nás nenutí. Pouze nás směruje a snaží se, abychom si cestu k charakteru role našli sami. To je ve výsledku vždy přirozenější. Melly je bývalou tanečnicí, takže klade velký důraz mimo jiné na pohyb, živelnost celé inscenace. S odstupem čtyř let pár věcí v režii upravila a troufám si říct, že diváci se nebudou nudit!

Zkoušky vrcholí – ve chvíli kdy spolu mluvíme, vás čeká už jen generálka. Nakolik byla práce na přípravě inscenace jiná než na české scéně? Zkouší se v Glyndebournu intenzivněji?

Příprava inscenace je v každém divadle dost podobná. Po úvodních ansámblových zkouškách následuje pár týdnů aranžovacích zkoušek, klavírní generálka, orchestrálky a hlavní a generální zkouška. Zkouší se tady v jednom obsazení, což je jednodušší. V Čechách zkoušíme minimálně ve dvojím obsazení, takže zkoušek bývá víc. V repertoárovém divadle to ale jinak nejde. Tady máme své covery, kteří nazkouší operu paralelně s námi a každé představení „jistí“. Je samozřejmostí, že na začátek aranžovacích zkoušek přijde každý maximálně připravený a může se věnovat režii. Jedna z věcí, na které jsem se opravdu těšila, je právě ten komfort tři měsíce nosit v hlavě pouze jednu roli. Je velmi náročné zkoušet novou roli a do toho třikrát do týdne odzpívat večer pokaždé jiné představení. Tak to bohužel v Čechách je. Teď si užívám vlastně takové hudební lázně. (úsměv) A jsem jedinou Češkou v obsazení, takže mám výhodu i jako rodilý mluvčí.

Jak si s češtinou poradili vaši zahraniční kolegové?

Máme zde jazykovou poradkyni paní Jarmilu Karas, která pracovala se všemi pěvci velmi intenzivně a výsledek je, myslím, skvělý.

Kromě vás a dirigenta Jakuba Hrůši se na této podobě Bystroušky podílí ještě asistent dirigenta David Švec, tedy pouze tři Češi, jinak je celý tým mezinárodní. Jak si podle vás „sedl“?

Víte, před začátkem každé nové produkce jsem velmi zvědavá, s kým budu pracovat. Může se opravdu stát, že to prostě neklape. To ale není případ Bystroušky v Glyndebournu. Tým se tu sešel opravdu skvělý. Věděla jsem, že dirigentem bude Jakub Hrůša, se kterým se známe od dob našich studií na HAMU, a troufám si říct, že se nám spolu pracuje moc dobře. Ráda s Jakubem zpívám, cítím jakési napojení, vidím, že s námi dýchá, respektuje naše „pěvecké potřeby“ a zároveň nás dokáže inspirovat. S Davidem Švecem se dobře známe z Národního divadla. S ním je práce také velmi příjemná, při dirigování se skoro vždy usmívá, čiší z něj pozitivní energie a je na něm vidět, že ho to prostě baví! Ze zahraničních kolegů bych kromě Eleny Tsallagové ráda zmínila britského barytonistu Christophera Purvese a jeho francouzského kolegu Alexandra Duhamela, tedy Revírníka a Haraštu. Oba pánové jsou skvělí pěvci a zároveň velmi skromní a milí lidé.

Festival v Glyndebournu v nádherném přírodním areálu je proslulý tím, že si tu diváci před představením i během něj dělají piknik – mají s sebou spoustu jídla i pití… Pauza trvá hodinu a půl. Jak to vnímají sami umělci – není to pro vás poněkud stresující?

Představte si, že vyjdete z opery a jste uprostřed krásné přírody, kolem se pasou ovce… Tak to v Glyndebournu opravdu vypadá a je to jedinečný zážitek. Když vyjde počasí a diváci mohou v devadesátiminutové pauze piknikovat v parku, je to krása. Dlouhá pauza mi nevadí, Bystrouška je i tak krátká opera, takže to problém není. Ovšem Mistři pěvci norimberští jsou potom opravdu dlouhým a intenzivním zážitkem. (smích)

Festival začal už 21. května, na programu jsou zmínění Wagnerovi Mistři pěvci norimberští a také třeba Rossiniho Lazebník sevillský. Viděla už jste některé představení?

Měla jsem možnost zatím vidět Lazebníka sevillského v opravdu hvězdném obsazení – Danielle de Niese, Björn Bürger, Taylor Stayton, Alessandro Corbelli… Byl to krásný zážitek. Chystám se na Mistry pěvce a stihnu snad i Figarovu svatbu a Berliozovu operu Béatrice et Bénédict. Reakce diváků jsou velmi spontánní – jsem moc zvědavá, jestli budou takto reagovat i na naši Lišku!

Stíháte v Glyndebournu mezi zkouškami i aktivně odpočívat? Ví se o vás, že ráda sportujete, jezdíte na kole, prý jste si chtěla udělat i řidičák na motorku…

Po premiéře budu mít mezi jednotlivými představeními vždy pár volných dnů. Během dvou let od konkurzu jsem toho stihla poměrně dost, mimo jiné porodit třetí dítě. (úsměv)  Naplánovali jsme to tedy tak, že do Anglie pojedeme celá rodina, starší děti chodí do jazykové školy a manžel si udělal prázdniny a pomáhá mi s péčí o našeho osmiměsíčního syna. Takhle dlouho pohromadě jako rodina jsme spolu dlouho nebyli, moc si to užíváme. V každé volné chvíli děláme výlety, poznáváme krásy Anglie. Naše sportovní aktivity jsme přizpůsobili nejmenšímu členu rodiny, takže na prvním místě jsou teď dlouhé procházky s kočárkem anebo kolečkové brusle, to jde s kočárkem také… Zmínila jste motorku, po té se mi opravdu stýská. Papíry jsem si stihla udělat před dvěma lety, ale díky těhotenství, kojení a hlavně pracovnímu vytížení jsem toho moc najezdit nestihla. Mám moc ráda staré motorky i auta, tady v Anglii jich na silnici potkáte spoustu. Mým tajným přáním je nějaký takový skvost vlastnit a vydat se na pořádnou cestu. Až děti odrostou, tak se mi snad tento sen splní. (úsměv) 

Jaká bude vaše příští sezona a co vás v ní čeká?

V příští sezoně chci více času trávit v Čechách, věnovat se studiu nových rolí, čeká mě mimo jiné další spolupráce s Alicí Nellis a Petrem Kofroněm, tentokrát na opeře Krakatit. Přijala jsem i nabídku hostování v Ostravě ve Fibichově opeře Bouře. Do toho budu zpívat představení v Národním divadle – Mařenku, Rusalku, Micaëlu, Elvíru, Terinku, Lišku Bystroušku… A k tomu koncerty, nudit se nebudu. (úsměv) Díky radostným mateřským povinnostem jsem už dvakrát musela odříct Jenůfu. Je to má vysněná role, měla bych ji zpívat v sezoně 2017/2018 a věřím, že do třetice to prostě vyjde. Budu moci alespoň absolvovat celý zkouškový proces a roli si pořádně nazpívat. Jenůfa si to opravdu zaslouží! V jednání jsou další nabídky, které bych nerada zakřikla, tak si je ještě nechám pro sebe. (úsměv) 

Na festivalu v Glyndebournu jste vázána do konce července. Bude i nějaká dovolená?

Do Čech se vracíme začátkem srpna a nechala jsem si volno do konce prázdnin. Uvidíme, jestli se nám bude chtít někam cestovat, anebo jestli budeme raději v klidu na chalupě v Lužických horách, kde nám nic nechybí… Snažím se dopřávat si odpočinek pravidelně, neupínat se pouze k dovolené jednou za rok. Moje povolání mě moc baví, je sice velmi náročné skloubit roli operní pěvkyně s rolí mateřskou, ale věřte mi, jde to. Snažím se radovat se z maličkostí, neřešit nepodstatné věci a užívat si toho, co máme. Všechno ostatní nějak dopadne. A přísloví „S poctivostí nejdál dojdeš.“ u mě funguje spolehlivě. (úsměv) 

Děkuji za rozhovor a držím vám palce – nejen na premiéře!

Vizitka:

Alžběta Poláčková (* 1979) vystudovala zpěv na pražské Akademii múzických umění ve třídě René Tučka. S velkým úspěchem se zúčastnila několika mezinárodních pěveckých soutěží. Mimo jiné získala 1. cenu a cenu Emy Destinnové v Londýně na soutěži Anglo-Czechoslovak Trust a cenu Národního divadla v soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2002). Touto cenou jí bylo nabídnuto hostování v Národním divadle, kde nastudovala roli Zerliny (Mozart: Don Giovanni).

V Národním divadle, kde je od roku 2003 ve stálém angažmá, nastudovala role, jako jsou Maria, Mariken a Soprán (Martinů: Hry o Marii), Kristina (Janáček: Věc Makropulos), Bystrouška (Janáček: Příhody lišky Bystroušky), Mozartova Pamina (Kouzelná flétna), Zerlina a Donna Elvira (Don Giovanni), Komorná (Dvořák: Čert a Káča), Hostinská (Smetana: Tajemství), Mařenka (Smetana: Prodaná nevěsta), Giannetta (Donizetti: Nápoj lásky), Druhá žínka (Dvořák: Rusalka), Terinka (Dvořák: Jakobín), Mluvící kniha a Mořská panna (Ivanović: Čarokraj), Eurydika (Gluck: Orfeus a Eurydika). Ve Státní opeře účinkuje jako Micaela (Bizet: Carmen), Marguerite (Boito: Mefistofeles) a Dvořákova Rusalka. V červnu 2011 vyvolala mimořádnou pozornost jako Lise v opeře Philipa Glasse Les Enfants terribles uvedené v rámci Pražského quadriennale.

Pro Severočeské divadlo v Ústí nad Labem nastudovala roli Marie v Bernsteinově West Side Story a roli Paminy pro Štátné divadlo v Košicích. V roce 2003 vystoupila na festivalu Smetanova mladá Litomyšl v roli Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě. V divadle Inspirace nastudovala Silvii v Mascagniho opeře Zanetto a roli Dívky v opeře Marka Ivanoviće Dívka a smrt. Na jaře 2014 se účastnila jako Druhá žínka koncertních provedení Rusalky s dirigentem Ivánem Fischerem a Budapešťským festivalovým orchestrem (Budapešť, Dortmund, Bruggy). Jako Rusalka se v červenci 2014 představila v inscenaci režiséra Jiřího Heřmana před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. V divadle Archa se podílela na projektu Danse Macabre.

Koncertně vystoupila například ve Vídni v rámci festivalu Musikerlebnis Mitteleuropa a v Krakově na Österreichische Europa-Tage. Dále spolupracuje s orchestrem Virtuosi di Praga, se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů ad. Dále zpívala sopránové party ve Stabat Mater Antonína Dvořáka a Giovanna Battisty Pergolesiho. Vystupovala několikrát v rámci festivalů Pražské jaro a Smetanova Litomyšl. V roce 2006 měla v rámci tohoto festivalu recitál – matiné. Spolu s ArteMiss triem natočila CD Dmitri Šostakoviče Vokálně instrumentální suitu na slova Aleksandra Bloka. Sopránovým sólem se podílela na nahrávce Janáčkova Věčného evangelia s dirigentem Tomášem Netopilem (Supraphon, 2014). Spolupracovala s řadou významných dirigentů, například s Jiřím Bělohlávkem, Asherem Fishem, Ivánem Fischerem, Tomášem Netopilem, Oliverem Dohnányim, Ondrejem Lenárdem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Hanusem.
(zdroj narodni-divadlo.cz)