Američan v Evropě, Rakušan v Brně, Středoevropan ve světě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dubnový koncert na závěr Velikonočního festivalu duchovní hudby, zakončený Glagolskou mší, byl prvním společným brněnským vystoupením Dennise Russella Daviese a Filharmonie Brno. Sešli se předtím v roce 2017 na festivalu Pražské jaro. Ale v Brně už tento umělec, který bude od podzimu jejím šéfdirigentem, dirigoval – byl tam podle svých slov dvakrát pohostinsky s orchestrem z Lince, jemuž šéfoval.
Dennis Russell Davies (zdroj FB Brno / foto Monika Tomášková)

 

Rozhovor s Dennisem Russellem Daviesem, nastupujícím šéfdirigentem Filharmonie Brno  

Reklama

 

Umíte si představit Brno bez Janáčkovy hudby…?

Velmi ke mně promlouvá. Když jsem jako mladík bydlel v New Yorku a studoval na Juilliard School, měl jsem opakovaně možnost slyšet hrát Rudolfa Firkušného. Často dával Concertino s dechovými nástroji a Janáčkovy sólové klavírní skladby… Už tehdy jsem se setkal se Sinfoniettou a dirigoval jsem ji. Líbila se mi. Na škole měli navíc radost, že mám skladbu, která potřebuje tolik trubek. Škola měla tehdy hodně dobrých trumpetistů a oceňovala, že si mohou studenti zahrát. Janáčkovu hudbu miluji.

Co všechno jste od něj dirigoval?

Měl už jsem příležitost dirigovat několik jeho oper – nejprve Jenůfu v Houstonu. To byla mimochodem moc pěkná záležitost, protože se tehdy rozhodli nastudovat ji a uvést v češtině. Měl jsem hodně práce s výslovností, i když jsme měli na češtinu vynikajícího poradce, jazykového kouče, jak se říká. A v té souvislosti se zjistilo, že čeština je tam docela důležitým jazykem! Netušili jsme to. Vedení souboru se prostě rozhodlo učinit tohle dílo známějším. Uspořádali tiskovou konferenci a měli kolem další aktivity a tak dále… A pak se ozvala tamní česká komunita, vešla s divadlem do kontaktu, ocenila projekt – a sdělila nám při tom, že čeština je v Houstonu druhým nejpoužívanějším jazykem po angličtině.

Nikoli španělština?

Ne. Ani španělština, ani čínština. Čeština…! Pak jsem spolupracoval na moc pěkné inscenaci Jenůfy s ruským režisérem Jurijem Ljubimovem. To bylo v Bonnu, když jsem tam byl v opeře šéfem. A později jsem se podílel na krásné inscenaci Příhod lišky Bystroušky v Paříži. V Linci jsme také Lišku Bystroušku inscenovali, tam ale v němčině. Byly to pěkné příležitosti. Ale když jsem teď přijal práci v Brně, zjistil jsem, že budu brzy znát všechnu jeho hudbu. Janáček k té práci patří. Bude její podstatnou částí. Mám v New Yorku hodně dobrou známou, která se mnou na některých věcech spolupracuje. Je to Veronique Firkusny, dcera klavíristy Rudolfa Firkušného. Má z mé práce v Brně pochopitelně obrovskou radost. Uvidíme se zde koncem května…

Dennis Russell Davies (zdroj FB Brno / foto Ivo Dvořák)

Předpokládáte, že byste se třeba v Brně dostal i k opeře?

Moje pozice u Filharmonie Brno je výhradně koncertní, symfonická. Ale byl jsem hudebním ředitelem a šéfdirigentem v operních domech ve Stuttgartu, v Bonnu a v Linci, takže mám za sebou pětatřicet let evropských operních zkušeností. Ve Vídeňské státní opeře mě čeká napřesrok Salome. Čeká mě v příští sezóně také nová operní produkce ve Frankfurtu… Operou se nadále zabývám. Takže bych si případnou brněnskou příležitost určitě s chutí užil. Ale to samozřejmě nezáleží na mně.

Jak jste se vlastně dostal z Ameriky do Evropy? Náhodou?

Ne. Prostě jsem zde vzal práci. Byl jsem osm let hudebním ředitelem Saint Paul Chamber Orchestra. Ale pro mladého Američana to bylo ve Spojených státech obecně těžké. Všude chtěli evropské dirigenty… Dostal jsem šanci díky dvěma skladatelům. Prvním byl Bruno Maderna, který mě pozval ke spolupráci v Nizozemské opeře. Debutoval jsem tam s Debussyho operou Pelléas a Mélisanda. A tím druhým byl Hans Werner Henze, který mě vzal do Stuttgartu. Dirigoval jsem tam inscenace dvou z jeho oper, také jsme společně připravili Mozartovu Kouzelnou flétnu, on jako režisér, já jako dirigent. A tam mi nabídli, abych byl jejich Generalmusikdirektor, tedy šéfdirigent. Rozhodl jsem se, že pozvání přijmu, a opustil jsem Spojené státy…! Tam by mě rádi považovali za specialistu, ať už na soudobou hudbu, nebo na komorní orchestry. Ale v Evropě jsem měl šanci na víc, na širší pole příležitostí.

A v té chvíli jste byl bez závazků, volný?

Ne, měl jsem rodinu, tři děti.

Jak staré?

Bylo jim čtrnáct, dvanáct a šest.

Takže šla rodina s vámi.

No – ano. Šla. Táta má práci…! Ano, pro děti velká změna, těžký okamžik, ale také příležitost. Začaly chodit v Německu do školy… Psal se rok 1980. A od té doby žijeme v Evropě.

A vaše děti?

Syn teď žije v Austrálii. Tři dcery bydlí v Americe, jedna ve Francii a jedna v Linci, té je sedmnáct… Víte, život hudebníka nebo život dirigenta se trochu podobá osudu námořníka. Jdete tam, kde je práce. Když máte rodinu, tak se o ni musíte starat; ale nemůžete se o ni dobře postarat, pokud je tam a tam a vy někde úplně jinde. Tak musí jít s vámi. Pokud si ale vzpomínám, nikdo tehdy neprotestoval.

A jak přišlo potom angažmá v Linci u Brucknerova orchestru? Náhoda, nabídka práce…? Nebo za ním snad byla vaše láska k Brucknerově hudbě?

Bruckner byl pro mě podobný Janáčkovi. Dirigoval jsem z jeho hudby všelicos, asi víc než jen trochu, ale přece jen ne zdaleka všechno. Žil jsem v té době ve Stuttgartu, kde jsem dirigoval tamní komorní orchestr, a ve Vídni, kde jsem byl u rozhlasového orchestru. A tehdy za mnou přišli: Budeme v Linci stavět nové operní divadlo, přišel byste…? Já se vždycky zabýval koncerty i operou, ale v téhle době jsem žádnou operní práci zrovna neměl. Abych řekl pravdu, opera mi chyběla. Takže jsem se rozhodl opustit Vídeň a přesunout se do Lince. A bylo to dobré rozhodnutí.

Dennis Russell Davies (zdroj FB Brno / foto Ivo Dvořák)

V Linci jste byl poměrně dlouho, přinejmenším v porovnání k současnému trendu, respektive průměru, kdy dirigenti část střídají místa po čtyřech až šesti letech…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na