Američan v Evropě, Rakušan v Brně, Středoevropan ve světě

Dubnový koncert na závěr Velikonočního festivalu duchovní hudby, zakončený Glagolskou mší, byl prvním společným brněnským vystoupením Dennise Russella Daviese a Filharmonie Brno. Sešli se předtím v roce 2017 na festivalu Pražské jaro. Ale v Brně už tento umělec, který bude od podzimu jejím šéfdirigentem, dirigoval – byl tam podle svých slov dvakrát pohostinsky s orchestrem z Lince, jemuž šéfoval.

 

Rozhovor s Dennisem Russellem Daviesem, nastupujícím šéfdirigentem Filharmonie Brno  

 

Umíte si představit Brno bez Janáčkovy hudby…?

Velmi ke mně promlouvá. Když jsem jako mladík bydlel v New Yorku a studoval na Juilliard School, měl jsem opakovaně možnost slyšet hrát Rudolfa Firkušného. Často dával Concertino s dechovými nástroji a Janáčkovy sólové klavírní skladby… Už tehdy jsem se setkal se Sinfoniettou a dirigoval jsem ji. Líbila se mi. Na škole měli navíc radost, že mám skladbu, která potřebuje tolik trubek. Škola měla tehdy hodně dobrých trumpetistů a oceňovala, že si mohou studenti zahrát. Janáčkovu hudbu miluji.

Co všechno jste od něj dirigoval?

Měl už jsem příležitost dirigovat několik jeho oper – nejprve Jenůfu v Houstonu. To byla mimochodem moc pěkná záležitost, protože se tehdy rozhodli nastudovat ji a uvést v češtině. Měl jsem hodně práce s výslovností, i když jsme měli na češtinu vynikajícího poradce, jazykového kouče, jak se říká. A v té souvislosti se zjistilo, že čeština je tam docela důležitým jazykem! Netušili jsme to. Vedení souboru se prostě rozhodlo učinit tohle dílo známějším. Uspořádali tiskovou konferenci a měli kolem další aktivity a tak dále… A pak se ozvala tamní česká komunita, vešla s divadlem do kontaktu, ocenila projekt – a sdělila nám při tom, že čeština je v Houstonu druhým nejpoužívanějším jazykem po angličtině.

Nikoli španělština?

Ne. Ani španělština, ani čínština. Čeština…! Pak jsem spolupracoval na moc pěkné inscenaci Jenůfy s ruským režisérem Jurijem Ljubimovem. To bylo v Bonnu, když jsem tam byl v opeře šéfem. A později jsem se podílel na krásné inscenaci Příhod lišky Bystroušky v Paříži. V Linci jsme také Lišku Bystroušku inscenovali, tam ale v němčině. Byly to pěkné příležitosti. Ale když jsem teď přijal práci v Brně, zjistil jsem, že budu brzy znát všechnu jeho hudbu. Janáček k té práci patří. Bude její podstatnou částí. Mám v New Yorku hodně dobrou známou, která se mnou na některých věcech spolupracuje. Je to Veronique Firkusny, dcera klavíristy Rudolfa Firkušného. Má z mé práce v Brně pochopitelně obrovskou radost. Uvidíme se zde koncem května…

Předpokládáte, že byste se třeba v Brně dostal i k opeře?

Moje pozice u Filharmonie Brno je výhradně koncertní, symfonická. Ale byl jsem hudebním ředitelem a šéfdirigentem v operních domech ve Stuttgartu, v Bonnu a v Linci, takže mám za sebou pětatřicet let evropských operních zkušeností. Ve Vídeňské státní opeře mě čeká napřesrok Salome. Čeká mě v příští sezóně také nová operní produkce ve Frankfurtu… Operou se nadále zabývám. Takže bych si případnou brněnskou příležitost určitě s chutí užil. Ale to samozřejmě nezáleží na mně.

Jak jste se vlastně dostal z Ameriky do Evropy? Náhodou?

Ne. Prostě jsem zde vzal práci. Byl jsem osm let hudebním ředitelem Saint Paul Chamber Orchestra. Ale pro mladého Američana to bylo ve Spojených státech obecně těžké. Všude chtěli evropské dirigenty… Dostal jsem šanci díky dvěma skladatelům. Prvním byl Bruno Maderna, který mě pozval ke spolupráci v Nizozemské opeře. Debutoval jsem tam s Debussyho operou Pelléas a Mélisanda. A tím druhým byl Hans Werner Henze, který mě vzal do Stuttgartu. Dirigoval jsem tam inscenace dvou z jeho oper, také jsme společně připravili Mozartovu Kouzelnou flétnu, on jako režisér, já jako dirigent. A tam mi nabídli, abych byl jejich Generalmusikdirektor, tedy šéfdirigent. Rozhodl jsem se, že pozvání přijmu, a opustil jsem Spojené státy…! Tam by mě rádi považovali za specialistu, ať už na soudobou hudbu, nebo na komorní orchestry. Ale v Evropě jsem měl šanci na víc, na širší pole příležitostí.

A v té chvíli jste byl bez závazků, volný?

Ne, měl jsem rodinu, tři děti.

Jak staré?

Bylo jim čtrnáct, dvanáct a šest.

Takže šla rodina s vámi.

No – ano. Šla. Táta má práci…! Ano, pro děti velká změna, těžký okamžik, ale také příležitost. Začaly chodit v Německu do školy… Psal se rok 1980. A od té doby žijeme v Evropě.

A vaše děti?

Syn teď žije v Austrálii. Tři dcery bydlí v Americe, jedna ve Francii a jedna v Linci, té je sedmnáct… Víte, život hudebníka nebo život dirigenta se trochu podobá osudu námořníka. Jdete tam, kde je práce. Když máte rodinu, tak se o ni musíte starat; ale nemůžete se o ni dobře postarat, pokud je tam a tam a vy někde úplně jinde. Tak musí jít s vámi. Pokud si ale vzpomínám, nikdo tehdy neprotestoval.

A jak přišlo potom angažmá v Linci u Brucknerova orchestru? Náhoda, nabídka práce…? Nebo za ním snad byla vaše láska k Brucknerově hudbě?

Bruckner byl pro mě podobný Janáčkovi. Dirigoval jsem z jeho hudby všelicos, asi víc než jen trochu, ale přece jen ne zdaleka všechno. Žil jsem v té době ve Stuttgartu, kde jsem dirigoval tamní komorní orchestr, a ve Vídni, kde jsem byl u rozhlasového orchestru. A tehdy za mnou přišli: Budeme v Linci stavět nové operní divadlo, přišel byste…? Já se vždycky zabýval koncerty i operou, ale v téhle době jsem žádnou operní práci zrovna neměl. Abych řekl pravdu, opera mi chyběla. Takže jsem se rozhodl opustit Vídeň a přesunout se do Lince. A bylo to dobré rozhodnutí.

V Linci jste byl poměrně dlouho, přinejmenším v porovnání k současnému trendu, respektive průměru, kdy dirigenti část střídají místa po čtyřech až šesti letech…

Ve Stuttgartu jsem byl sedm let, osm let v Bonnu, ve Vídni sedm let, současně u Stuttgartského komorního orchestru dvanáct let… A v Linci patnáct sezón. Ano, nejprve potřebujete čas se vzájemně seznámit a potom potřebujete čas rozvinout své představy, čas dělat chyby a napravovat je. No a také nemůžete rodinu stěhovat každé čtyři roky někam jinam… Vzpomínám na své první období ve Stuttgartu. Po zhruba třech letech najednou přišlo několik hodně zajímavých nabídek. Ale nevzal jsem je, bylo příliš brzy, právě z těchto všech zmíněných důvodů. Rozhodl jsem se zůstat dál.

Valerij Gergijev nebo Iván Fischer jsou u svých těles – jeden v Petrohradu, druhý v Budapešti – každý už tři desetiletí. Ale jsou opravdu výjimkami, že?

Spíše ano. Být šéfdirigentem není vůbec lehká práce. Na obou stranách. Spousta osobních věcí, spousta stresu… A být opravdu dobrý šéf, to chce mít správnou povahu, určitý temperament. Být dobrý hostující dirigent je mnohem snadnější. Když hráč druhé trubky není dobrý, není to hostův problém. Já jsem ale rád, že jsem mohl toho šéfa dělat. A patnáct let v Linci? Tím pádem to tak bylo dobře…

Začal jste tam tedy před započetím stavby nového divadla?

Ano. Řekli mi: Pojďte k nám, bude nové divadlo. A když jsem přišel, projekt zastavili… Stavět se nebude. Zatím ne. Asi bych v tom okamžiku mohl odejít. Ale zůstal jsem. Lidé tam byli fajn, orchestr také… Hornorakouský hejtman divadlo chtěl. A tak jsem se rozhodl, že zůstanu a budu za nové divadlo bojovat.

Opravdu jste přispěl?

Ano. Kvůli orchestru, který byl opravdu dobrý. Hodně jsme cestovali, orchestr se stával čím dál známějším – a pak se ukázalo, že by opravdu měl mít lepší místo, kde hrát.

Je dobré pro orchestr, když hraje jak koncerty, tak i v opeře?

Určitě. Má to mnoho výhod. Na druhou stranu je i mnoho hudebníků, kterým se takové nastavení nelíbí. Brucknerův orchestr v Linci, na rozdíl od Filharmonie Brno, je angažován v obou sférách. Od počátku. Po celou dobu své existence. Patří to do jeho tradic. Ale dávají víc koncertů než většina operních orchestrů. Nejméně polovina jejich vystoupení jsou koncerty.

Opera se ale nehraje v Linci denně.

Ne. Opera se hraje zhruba čtyři večery v týdnu. Orchestr musí být přesto docela velký. Když jsem přišel, měl sto čtyři členy, když teď končím, je jich sto třicet. Umožňuje se tak střídání.

Linecké divadlo mívá objevné tituly. Loni například Hindemithovu operu Harmonie světa…

Ano, tu považuji za fascinující dílo. A nebyla předtím nikde inscenována přes třicet let. Pokud by ji lidé znali, musela by se jim Harmonie der Welt líbit. Dirigoval ji mimochodem můj žák Gerrit Priessnitz.

Uváděl jste vy sám v Linci víc Janáčka?

Operu Příhody lišky Bystroušky a suitu z ní, Sinfoniettu… ale jinak vlastně ne.

Takže jste se nepřipravoval, mohu-li zažertovat, na brněnské angažmá?

Ne! Na to by stejně nebyl čas, všechno se seběhlo hodně rychle. Zato jsme hráli hodně Brucknera. Všechno od něj a ve všech existujících verzích.

A Dvořáka jste uváděli?

Je tam velmi široký repertoár. Takže samozřejmě i Dvořáka.

Hovoří se o vás jako o dirigentovi zabývajícím se hodně současnou hudbou. Co sem zahrnujete? Tvorbu vám blízkých autorů, jako je Philip Glass, nebo širší okruh?

Dirigoval jsem hudbu mnoha skladatelů. Philip Glass, můj opravdu dobrý přítel, je skvělý skladatel. Ale navíc je hodně známým skladatelem. A je také trochu kontroverzní osobností, takže zdaleka ne všichni moji kolegové by mu něco dirigovali. Já ano. Minimalistická hudba zpočátku nebyla ceněna moc vysoko. A zdaleka ne všichni hudebníci ji rozumí. Proč ne, nemusejí ji hrát nebo uvádět. Já soudobou hudbu diriguji soustavně, vždy je důležitou součástí mých sezón. Současně však samozřejmě orchestr i operní divadlo musí znovu a znovu zpřítomňovat a zhodnocovat tradiční repertoár. Nelze být šéfem velkého operního domu a neuvádět známá hlavní díla. Činím tak. Ale stanete se známým, když uvádíte nové věci. A když jsou to novinky od známého nebo proslulého autora, tak ještě víc.

Takže se věnujete i jiné moderní hudbě než minimalismu. Avantgardě, experimentům…  Nedáváte si žádná omezení?

Ne. Když měl Pierre Boulez své poslední kulaté narozeniny, nedlouho předtím, než zemřel, byl jsem u něj v Baden-Badenu. A na podzim jsme pak účinkovali na koncertě k jeho poctě, kompletně sestaveném z jeho kompozic. Znali jsme se opravdu dobře. Souběžně v podobný čas jsme oba kdysi dirigovali v Bayreuthu. Zamlada jsem měl hodně blízko i k Lucianu Beriovi a k Bruno Madernovi, kterého jsem už zmiňoval. Také k Johnu Cageovi.

Což jsou opravdu příklady rozličných orientací a stylů moderní hudby.

Ano. To mám na ní právě rád, jak je různorodá. Hodně se teď zajímám o vůdčí osobnosti mezi českými skladateli současnosti, zjišťuji, čím se zabývají. Nelze se spokojit jen s vyjádřením „dělám tenhle typ hudby“. Existuje hudba, která je velmi cenná a důležitá, nemá moc velký ohlas u veřejnosti a já ji chci uvádět.

Co na soudobé hudbě oceňujete? Některá je emocionálnější, jiná racionálnější… Jaká je vám bližší?

Hudba je pro mě prostě hudba. Dělal jsem například mnoho Haydna, natočil všechny jeho symfonie. Emocionalita není věc, kterou bych měl jako dirigent upřednostňovat. U hudby je důležitá třeba také upřímnost nebo zdůraznění humanity. To jsou hodnoty nebo parametry, které oceňuji. Které jsou pro mě osobně také dojemné nebo které jsou efektní. Jinými slovy – dojmout či zasáhnout může člověka i taková hudba, u které nebudeme hned hovořit o emocích. Je mnoho skladatelů, kteří pečlivě organizují zvuky, kteří pečují o krásu a barvu zvuku. I takové stránky hudby mohou probudit nebo vzbuzovat emoce, ale neznamená to, že jde nutně o hluboce emocionální hudbu. Ano, mohu dirigovat Sergeje Rachmaninova. Skvělé skladby. Vynikající skladatel. Od prvního taktu exploze. Když se díváte na jeho fotografie, nebo když posloucháte jeho nahrávky, jak hrál na klavír – nejde o emocionální projev. Myslel velmi pronikavě a čistě. Takže – chci říci – kreativita má mnoho forem.

Vyžaduje dirigování současné a proti tomu klasické starší hudby rozdílný přístup? Myšleno technicky…

Pro mladého dirigenta je důležité zabývat se také moderními kusy. Pomáhají rozvíjet jeho techniku. Stejně jako opera. Ostatně, operu ani novou hudbu nelze provádět bez dirigenta. Dirigent je nezbytností. Je potřebný – a vítaný. Ano, jsou soubory, které hrají bez dirigenta. Proč ne. Ale já se domnívám, že podstatou dirigentova úkolu je poslouchat, naslouchat. Stojí před skupinou hudebníků nebo zpěváků a je jediný, kdo neprodukuje nějaký zvuk, ale poslouchá ostatní. Podívejte, když hrajete v souboru na housle, slyšíte především sebe, pak toho vedle, ale ne úplně dobře ty vzdálenější, ani celek. Proto máme dirigenty. A mladý dirigent si rozvíjí schopnost poslouchat a schopnost pracovat s komplikovanými osobnostmi. Pracovat s hudebníky, kteří usilují o to nejlepší. A to je to, co dělám i já. Doufám!

Co můžeme, my posluchači, čekat, že přinesete do Brna: Repertoár? Nápady? Hosty?

Tak například můj zahajovací koncert na počátku sezóny bude obsahovat Dvořákovu První symfonii, která je choulostivá. Není ani známá, ani snadno hratelná. A zkombinujeme ji se skladbou Harmonielehre od Johna Adamse – s jedním opravdu vynikajícím americkým dílem. Chtěl bych ukázat, že se takové partitury k sobě na koncertě hodí. Mou ideou je přinášet do Brna hudbu z daleka. Když zde budeme hrát Charlese Ivese nebo Lou Harrisona, Johna Adamse nebo Thomase Larchera, tak vědomě chci, aby zněli zde, se zkušenostmi zdejších hudebníků. Chci tedy dávat skladby a lidi dohromady. Thomas Larcher je Rakušan, jehož hudba zněla při otevření nové koncertní síně v Hamburku… Setkal jsem se teď s Michalem Nejtkem, připravíme spolu nějaký projekt. Přeju si, aby Brno bylo místem, kde se budou rozvíjet skvělé tradice dané jmény Janáček, Dvořák, Smetana a Martinů a odkud se budou exportovat. Ale současně si přeju, aby se dostávaly do kontextu se širokým, velikým světem. A určitě, myslím, je zajímavé mít zde Američana ze Středozápadu. Vždyť zrovna tam je mnoho Čechů a zrovna tam, na Středozápadě, zmíněný Dvořák trávil letní čas, když vyučoval v New Yorku… To jsou hluboké a citové souvislosti! Strávil jsem roky v Minnesotě, se Saint Paul Orchestra. A nedaleko hlavního města Saint Paul je vesnice, kde je hlavním jazykem čeština…! Zároveň cítím, že Brno je nesmírně a výjimečně zajímavé místo, sebejisté se svou kulturou, město připravené být objevováno a obdivováno. Předpokládám a doufám, že budeme dělat svou práci a lidé nás najdou.

Můžete si odnést z Brna nějaké podněty pro svá hostování po světě?

Budu-li schopen se tu něco přiučit, tak ano. Brno a Morava mají své velké vlastní kulturní zázemí, ale patří do střední Evropy. Spolu s Rakouskem, Bavorskem a celým tímto regionem. Oceňuji, jak se v tomto regionu provozuje hudba. A kdykoli přijdu k nějakému orchestru a přinesu jim z tohoto regionu Dvořáka, Janáčka, nebo třeba Brucknera… přináším jim svůj zvuk. Právě to, že mám kontakt s původním zvukovým zázemím, mi pomáhá – ve Spojených státech, ale i ve Francii – být úspěšný.

Takže ještě jednou – co vás přimělo přijmout práci v Brně? Co zde bylo tak zajímavé?

Musím připomenout, že jsem nehledal novou práci. Daří se mi dobře, mám dostatek různých hostování, nicméně je mi třiasedmdesát… Setkání s Filharmonií Brno na loňském Pražském jaru bylo ale hodně příjemné! Bydlím v Linci a příští tři nebo čtyři roky ještě budu, protože dcera, které je sedmnáct, tam bude dokončovat gymnázium a já chci být co nejvíc s ní. Brněnská nabídka byla tedy možností úplně nového začátku. Linec a Brno jsou si blízké geograficky, ale vzájemně o sobě vůbec nevědí, města jsou si velmi vzdálena. A tak se neobávám, že bych nějak výrazně konkuroval svému minulému působišti. Tam a zpět je to pěkný výlet. A i když uplynulo už sto let, cítím, že Brno bývalo součástí Rakouska. Čili se ve prospěch rozhodnutí vzít tuhle práci spojila a propojila řada mimořádných momentů. Nehledám jsem práci, ale pokud bych nějakou vzal, tak tahle by byla zajímavá, řekl jsem si. Pak jsme začali diskutovat o podrobnostech…

A užijete si to zde.

Doufám. Už začínám. Orchestr je opravdu velmi dobrý, jsou v něm vynikající muzikanti. A máme před sebou vidinu nového sálu.

Do Lince jste před lety šel také s vidinou nového sálu – a pomáhal jste ji prosadit a uskutečnit. Budete pomáhat i v Brně?

Budu. Jedním z důvodů, proč mě tu chtěli, bylo mít k novému sálu osobnost s mezinárodním přesahem. A sám mám opravdu i zkušenosti z doby výstavby lineckého divadla. Když jsme zde měli schůzku s architekty, věděl jsem tím pádem, na co se ptát. V Linci se podařilo opravdu dobré operní divadlo. Věřím, že i brněnský koncertní sál bude velmi dobrý. Směřují k němu mnohá očekávání, bude muset být schopen sloužit různým zájmům a cílům. Nejde vůbec o nějaký snadný projekt, ale vybraný tým se jeví jako velmi dobrý.

Takže sál za pár let otevřete?

Doufám.

A už víte, jaký byste pro tu příležitost zvolil program?

Tak to ještě ne.

Ale bez Janáčka to asi nepůjde, že?

Určitě půjde o celou sérii významných hudebních událostí. Bez Janáčka se pravděpodobně opravdu neobejdeme.

A bude prvním?

Uvidíme…

Myslíte, že byste mohl brněnský sál otevřít třeba Debussyho hudbou?

Tak to asi ne. Ale třeba Mozartem ano. Nebo ne?! Ale vážně: to se opravdu teprve uvidí.

A kdy se sál otevře?

Mělo by jít o podzim 2021. O mou čtvrtou sezonu zde. Takový je alespoň plán.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA
Dennis Russell Davies se narodil v roce 1944 v Toledu ve státě Ohio v USA. Vystudoval Juilliard School v New Yorku. Od roku 1980 žije trvale v Evropě.

Zahraniční kritika ho označuje za odvážného interpreta klasického repertoáru, který však projevuje také poučený a soustavný zájem o novou i nejnovější tvorbu, živený trvalou spoluprací a osobními vztahy s významnými soudobými tvůrci.

V Evropě působil v šéfovských pozicích ve Stuttgartské státní opeře a u Stuttgartského komorního orchestru, u Orchestru Beethovenhalle a v Opeře v Bonnu, u Brucknerova orchestru a v Zemském divadle v Linci, u Symfonického orchestru v Basileji a u Vídeňského rozhlasového orchestru ORF.

Ve Spojených státech měl angažmá v Saint Paul v Minnesotě, pět let vedl Brooklynskou filharmonii a v letech 1977 až 2002 byl šéfdirigentem newyorského Orchestru amerických skladatelů, který spoluzaložil.

Hostuje po celém světě, od Tokia přes Záhřeb, Barcelonu a Řím po Brusel, a to i jako klavírista. Jeho diskografie má na osm desítek položek, včetně kompletů symfonií Antona Brucknera, Josepha Haydna, Arthura Honeggera a Philipa Glasse nebo oper Fidelio a Kouzelná flétna v podobě pro čtyřruční klavír. Na salcburském Mozarteu vyučoval dirigování.