Americké jaro na podzim

Americké jaro přináší už patnáctým rokem koncerty napříč hudebními žánry (nejčastěji se jedná o klasickou hudbu a jazz) a přestože se většina akcí koná v Praze, nejsou ochuzeny ani další kouty České republiky. Cílem festivalu je snaha prohlubovat česko-americkou kulturní spolupráci, a tak se v jeho průběhu objevují umělci obou národností, představující díla skladatelů s těmito zeměmi spojenými. Ředitelka festivalu Zdenka Součková a umělecký ředitel Jan Bartoš si pro „klasickou“ linii letošního ročníku navíc vzali za úkol reflektovat téma exilu, a tak na dnešním koncertě zazněla díla dvou skladatelů českého původu, kteří se za svého života prosadili v USA.

Jméno Tomáše Svobody, „českého“ skladatele, který se narodil v Paříži a nyní žije ve Spojených státech, u nás často neslyšíme. A to je jeho dílo značně rozsáhlé (čítá přes 200 opusů) a získalo řadu prestižních ocenění (například Critics Choice Award za nahrávku jeho klavírních trií v roce 2001, nominace na Grammy Award s Koncertem pro marimbu a orchestr v roce 2003). Některé jeho smyčcové kvartety však má na repertoáru Kvarteto Martinů, které dva z nich, č. 9 op. 193 a č. 12 op. 202, interpretovalo v první půlce dnešního večera.

Hudba Tomáše Svobody (soudě alespoň z těchto dnes provedených kompozic v dané interpretaci) je i přesto, že se tento skladatel nebojí používat velké množství disonantních ploch a své modernisticky pojaté a typicky „zalamované“ melodie často sestavuje z nezpěvných intervalů, velice přístupná. Posluchač se v ní díky zvolené hudební řeči a vychytaných proporcích dobře orientuje. Velice sympatická je i Svobodova práce s časem a napětím u diváka: je schopen přesně vystihnout ten moment, kdy už je třeba konkrétní plochu postupně vygradovat, nebo utišit, popř. se střihem posunout jinam, do kontrastní hudby. Jako příjemný bonus jsou pak i některé hudební vtípky, jako např. příprava typicky barokního závěru v 2. větě 12. kvartetu, tedy skladby jinak psané v soudobé hudební řeči, ovšem s nerozvedením do tóniky.

K celkovému vyznění obou kompozic však přispěl především způsob interpretace. Kvarteto Martinů založené roku 1976 je i přes některé personální změny, ke kterým v průběhu jeho působení došlo (violista Zbyněk Paďourek se k souboru přidal „teprve“ v roce 2010; začátkem tohoto roku vystřídala Libora Kaňku na postu druhých houslí Adéla Štajnochrová), vysoce profesionálním souborem vyznačujícím se perfektní souhrou a precizností v nástupech. Doménou tohoto kvarteta s dvěma protipóly naproti sobě, velice extrovertně se projevujícím prvním houslistou Lubomírem Havlákem a introvertní hrou Jitky Vlašánkové (violoncello), se dnes staly gradační plochy: ve své trýznivosti velice efektně působily gradace v první větě 9. kvartetu; vypjatě a přesto jaksi moudře hluboce zase imitační plocha v druhé větě 12. kvartetu. Interpretace tak podtrhla Svobodovo zamýšlené vyznění obou kvartetů: tragický příběh imigranta, který se není schopen adaptovat na nové prostředí (9. kvartet), a jakýsi soubor nasbíraných životních zkušeností a moudrosti (12. kvartet).

Po přestávce si dramaturg dnešního večera pro posluchače připravil charakterový kontrast. Klavírní kvintet č. 2 Bohuslava Martinů, který v druhé polovině koncertu zazněl, je oproti právě vyslechnutým trýznivým a zadumaným kvartetům veskrze pozitivním dílem (vznikl v roce 1944 v období, které naznačovalo konec druhé světové války). Ke kvartetu se přidal klavírista Karel Košárek, aby tak ještě podpořil obrovskou míru energie, která ze souboru již předtím sršela. Přestože se klavír vzhledem k velké dynamické exponovanosti kompozice často pohyboval až na samé hranici „přeforzírování“, Karel Košárek dokázal vždy odhadnout správnou míru úhozu. Všichni zúčastnění podali – sami za sebe i v rámci celku – v průběhu celého večera výjimečné výkony.