Andrea Nozzari, papà dei tenori

Rossiniho tenoři (3)

Andrea Nozzari (1775–1832) náš miniseriál uzavírá. Většina zmínek o tomto umělci začíná a končí konstatováním, že byl jedním z nejlepších zpěváků a hudebních pedagogů první poloviny devatenáctého století. Klidně by se ale mohl i označit za jednoho z nejzáhadnějších. Vysvětlení se jistě nabízí několik. Experti se však nejvíce přiklánějí k tomu, že Nozzari sám sebe nikde nepropagoval. Opera a zpěv byly celý jeho život, promlouvaly za něj jen a pouze jeho jevištní výkony.Podle některých zdrojů byl synovcem vynikajícího a oblíbeného tenora Giuseppe Viganoniho, který exceloval především v komických operách. Jeho prvním učitelem zpěvu byl kapelník katedrály v Bergamu, po něm načas i slavný kastrát Giuseppe Aprile. Nozzari si odbyl svůj debut v devatenácti letech v Pavii a v následujících letech zpíval střídavě na operních scénách v Parmě a Bergamu, aby v roce 1796 zakotvil v milánské La Scale. Tam se také potkal s již zmiňovaným Giacomo Davidem, pod jehož vedením se dále zdokonaloval v pěvecké technice. Podobně jako strýc, i Andrea byl zpočátku nejčastěji obsazován do komických rolí. První z důležitých momentů v jeho kariéře přichází v roce 1803, kdy získává tříleté angažmá v Théâtre Italien v Paříži. Zde doslova září v dílech Paëra (Il principe di Taranto, Griselda), Cimarosi (Il matrimonio segreto) či Paisiella (Nina).Z dobových recenzí pařížského tisku je zřejmé, že Nozzari si rychle získal obdiv publika i kritiky, a tento kredit si udržel po celou dobu svého pobytu ve městě nad Seinnou. V roce 1803 píše Le Courrier des spectacles: „Jeho hlas je plný, jasný a ohebný. Jeho vzhled je více než příjemný. Většinu árií zazpíval s ohromujícím talentem.“ A Correspondance des amateurs musiciens dodává: „Nozzari má překrásný hlas s velkým rozsahem, který si zachovává svou barvu při nízkých i vysokých tónech. Plynule dokáže přecházet mezi hrudním a hlavovým rejstříkem.“ Z dalších opěvných zmínek v pařížských denících se můžeme také dozvědět, že Nozzari byl typickým představitelem barytenorů a publikum si podmaňoval především svým zanícením, procítěností a vhodně zvoleným zdobením jednotlivých pasáží. „Nozzari není jen vynikajícím zpěvákem; na první pohled je zřejmé, že je také obdařen mimořádnou muzikálností,“ znovu Le Courrier des spectacles, tentokráte z roku 1804.

Jediné, co pařížské publikum Andreovi vytýkalo, bylo nepřesvědčivé herectví. Nejlépe to zřejmě vystihl autor recenze z Journal de Paris z března 1805: „Jaká škoda, že tak ohebný a elegantní hlas musí být poslouchán se zavřenýma očima.“

Nozzari se na konci roku 1806 vrací zpět do Itálie, ale jeho další kroky můžeme vystopovat až od roku 1810, kdy je angažován slavným intendantem neapolských divadel San Carlo a Teatro del Fondo Domenicem Barbaiou.Druhý zásadní okamžik jeho kariéry přichází v roce 1815, kdy do Neapole přichází Gioachino Rossini. Čtyřicetiletý Nozzari je v té době již etablovaným zpěvákem s dobrým renomé, ale teprve mladý maestro mu naplno umožní předvést své schopnosti.  Rossini v Nozzarim nalezá pěvce, o jehož solidní výkon se může vždy opřít a který dokáže být na jevišti v roli protivníka plnohodnotným partnerem Giovannimu Davidovi.

Jako jediný ze zmiňovaných tří tenorů, kterým jsme věnovali tento miniseriál, účinkoval Nozzari ve všech devíti Rossiniho operách z neapolského období (Leicester v Elisabetta, regina d´Inghilterra; Otello ve stejnojmenné opeře; Rinaldo v Armidě; Osirides v opeře Mosé in Egitto; Agorante v Ricciardo e Zoraide; Pirro v Ermione; Rodrigo v La donna del lago; Paolo Erisso v Maometto II.; Antenore v Zelmira) a my si díky tomu můžeme právě o jeho hlasových dispozicích a schopnostech udělat nejlepší obrázek. Stendhal ve Vie de Rossini o něm hovoří jako o jednom z nejlepších zpěváků Evropy, a to i přesto, že byl podle něj ze tří Rossiniho tenorů obdařen nejméně dokonalým hlasem. Nejvíce opěvuje jeho Otella, Rinalda a Rodriga.

Jako Otello ovšem dokázal Nozzari nadchnout neapolské publikum i po herecké stránce. „Dobře si pamatuji úžas publika, které jím reagovalo na čistou nádheru Nozzariho gest, a všeobecný dojem, který vyvolávala jeho elegantní majestátnost.“ Stendhal nám také potvrzuje to, čeho si všimli již pařížští recenzenti: Nozzari měl impozantní, mimořádně elegantní postavu, která se dokonale hodila k rolím panovníků a zralých mužů, které v Rossiniho operách nejčastěji ztvárňoval. Díky všem svým přednostem byl miláčkem neapolského publika, ale ani jemu nebyly tolerovány chyby. Stendhal vzpomíná na velkou bouři nevole, které se dočkal v reakci na špatně nasazenou první notu svého nástupu v La donna del lago. Právě tato vstupní árie, Eccomi a voi, která vypadá, jako by byla psána pro vokálního akrobata Giovanniho Davida, nabízí vynikající ukázku Nozzariho technické zdatnosti a hlasového rozsahu.

Protože si jeho hlas zachovával krásnou barvu a jistotu i ve spodních tónech, měl Nozzari v obnovené smlouvě s Barbaiou od roku 1818 klauzuli, že v případě potřeby musí zpívat i basové party. K tomu dochází o rok později, kdy je v Neapoli uvedena Rossiniho La gazza ladra s Nozzarim v roli Fernanda. O jeho výjimečném postavení mezi hvězdami neapolských operních scén svědčí i povzdech recenzenta, který po premiéře opery Maometto II. v prosinci 1820 do novin Giornale costituzionale del Regno delle due Sicilie napsal: „Nozzari bude noční múrou každého, kdo by ho měl na jevišti našeho největšího divadla nahradit.“