Andreas Scholl: Händel dobře věděl, jak vás přikovat k židli…
Saula zpíval Andreas Scholl už jako student, podnikl s ním turné s dirigentem Paulem Mc Creeshem, sám počítá, že jej interpretoval přibližně čtyřicetkrát během čtyřiceti let. Mesiáše, Janovy pašije nebo Mši h-moll zpíval mnohem vícekrát, nicméně Saul zůstává pro kontratenory klíčovým dílem. Večer před pražským koncertem si Andreas Scholl udělal čas a ve VIP salónku jednoho pražského hotelu, oblečen do zelené sportovní mikiny, s velkorysým a laskavým úsměvem odpovídal na moje dotazy. Přičemž se nebránil ani vzpomínkám…
Moje nejzazší vzpomínky sahají snad někam do školkového věku. Samozřejmě, u nás doma byla všude hudba a musela být zcela jistě i u mých nejranějších zážitků.
Vzpomenete si na konkrétní tóny?
Můj otec hrál na klavír a na varhany. V kostele byly dva nástroje; takzvané velké varhany a menší sborové. Každou neděli seděl otec u sborových varhan a tenhle obrázek si pamatuji velmi dobře, stejně jako domácí zkoušky u klavíru. Když mi bylo šest, diecéze hledala nového sbormistra a otec se na rok stal prozatímním vedoucím našeho chlapeckého sboru. Já se k němu často připojoval a jako šestiletý kluk jsem s ním chodil na zkoušky.
Pokud vím, v řadách chlapeckého sboru Kiedricher Chorbuben v místě vašeho bydliště jste stanul v sedmi letech…
Ano, to už jsem byl jeho právoplatným členem a účastnil se všech jeho aktivit.
Dá se v případě člověka tak úzce obklopeného hudbou položit otázka, kdo objevil vaše vlohy pro zpěv?
To je právě ono… v rodině, kde všichni zpívali, nebylo totiž moc co objevovat. Můj dědeček zpíval v našem sboru, i když já už jsem ho tam nezažil. Zpíval v něm můj otec, můj starší bratr. Má starší sestra byla první dívkou v jeho řadách… Takže velmi, velmi přirozená záležitost, a já myslím, že to je pro pěvcovu osobnost a vnímání sebe sama nesmírně důležité. Nešlo tedy o objevování v pravém slova smyslu, navíc kolem mne bylo třicet kluků, kteří to měli stejné. Nikdy jsem si tedy nepřipadal něčím zvláštní.
Kluci si rádi hrají se šroubovákem, kladivem, obdivují železnici, auta, zbraně. Řekl jste, že u vás sklony k hudbě nebylo třeba objevovat. Které ano…?
Chtěl bych říct, že zpětně vzato jsem neměl mnoho jiných voleb. Ano, jako teenager jsem velmi snil o tom, že se stanu členem protiteroristické policie. Ale neměl jsem dostatečnou fyzičku a taky jsem trochu šilhal… A tak jsem se stal zpěvákem. Kolem šestnáctého roku jsem začal skládat elektronickou hudbu, pracoval jsem se syntezátorem, psal jsem vlastní písně.
A před nějakými dvaceti lety jste začal také natáčet filmy…
Ano, vyrobil jsem několik dokumentů, krom jiného také film o svém učiteli zpěvu. Arte Télévision mne přizvala ke spolupráci a já pro ni natočil dokument o jedné mojí kamarádce, která pěstuje víno. Řekl bych tedy, že mou hlavní vlohou je zpěv, ale moje kreativita se pouze na zpěv neomezuje.
Pokusme se odkrýt kořeny vašeho hudebního zázemí. Je známo, že velká pozornost byla v pěveckém sboru ve vašem rodišti věnována gregoriánskému chorálu…
Přesně tak. Kiedricher Chorbuben jsou známi právě pro tradici gregoriánského chorálu. V minulých dobách jste mohl objevit velmi mnoho lokálních stylů, třeba v závislosti na diecézích, řekl bych, že každá evropská zem má svůj způsob interpretace gregoriánského chorálu.
Jde tu o různé způsoby výslovnosti latinských slov?
Neřekl bych. Samozřejmě, někde se zpívá „sušepit“, někde „suscepit“ ale to jsou stále tatáž tištěná slova. Ty rozdíly bych nazval melodickým dialektem; nejde tu o latinský text. Nejsem hudební vědec, ale myslím, že někdy kolem poloviny dvacátého století proběhla velká církevní reforma. A tehdy katolická církev prohlásila, že existuje jediný „římský“ styl, a ten je platný pro celý svět. A užívání všech dalších dialektů ustalo. Naše obec požádala Vatikán o zvláštní povolení, aby se u nás mohla i nadále praktikovat ona stará verze. Náš sbor existuje nějakých sedm set let a stále zpívá tímto starým způsobem, jenž se od zbytku světa nepatrně odlišuje.
Řekl jste, že tradice vašeho dialektu trvá řadu století, máte zdroje a prameny, na které se můžete spolehnout?
Tím nejspolehlivějším zdrojem je dochovaná původní sborová kniha ze třináctého či čtrnáctého století. Jde o takzvanou Verzi mohučského biskupa. Gregoriánský chorál podle tohoto pramenu byl zpíván ve všech mohučských diecézích, zdaleka nejen v naší vsi. Ale po reformě zůstala jediná, kde ho dodnes můžete slyšet.
Do jaké míry tento unikátní hudební pramen ovlivnil vás jako zpěváka?
Sbor Kiedriecher Chorbuben ovlivnil mou pozdější kariéru mnoha způsoby! Když jako dítě zpíváte po boku dalších stejně starých chlapců, můžete si být jistý, že tahle zkušenost formuje vás charakter. Poznáte, že abyste něčeho dosáhl, musíte tvrdě pracovat. A nedojdete žádného okamžitého uspokojení! Vždyť vánoční oratorium začínáte zkoušet na jaře. Na podzim začínáte zkoušet Bachovy Janovy pašije. Každý týden jsme jako chlapci v rámci mše zpívali jiný Introitus a Alleluja, dospělí muži zpívali zas jiné Proprium. Čili stálá práce, pro kterou potřebujete dlouhý dech…
Z dnešního hlediska trochu anachronismus, ne…?
Dnešní děti a vlastně celá společnost naopak na okamžitou radost a uspokojení spoléhá. Děti chtějí malou prací dosáhnout velkého úspěchu. Podívejte se v televizi na jakoukoli casting show. Tam vám stačí jen špetka talentu a přes noc se z vás stanete superstar. Bohužel, pro děti je dnes problém na cokoli se soustředit na déle než patnáct minut. Já vyrostl v podmínkách, kdy jsme měli jednu hodinu zpěvu denně. Každou neděli v půl desáté byla mše s gregoriánským chorálem a polyfonií. Palestrina, di Lasso, Schütz. Naučil jsem se u jednoho předmětu vytrvat poněkud déle, aby se dostavil úspěch.
Před časem jsem mluvil se Sirem Edwardem Higginbottomem, slavným sbormistrem King´s College choir. A on mi řekl, že pro chlapecký sbor není nejdůležitější úroveň interpretace, nýbrž výchovný, pedagogický efekt. A bohoslužba.
Vy jste v řadách takového sboru prožil tuším více než deset let…
Začal jsem v sedmi a končil v osmnácti. Takže jsem dokonale poznal evangelium, každý rok jsem slyšel Matouše, Marka, Lukáše a Jana. A tohle jsou věci, které vás posouvají vpřed. A přitom jde o jasnou myšlenku. Chválit Boha svým hlasem… prostý aspekt, který jsem si později spojil s Bachem. A pro mne nejsilnější vliv. Pracovat ve skupině, kde ostatní dělají to samé, necítit se nijak výjimečně…
Překonávat překážky, spojenou silou…?
Ten pocit určitě znáte… otevřete noty s novou skladbou a řeknete si „wow, to je ale hodně těžké…“ a o čtyři či pět měsíců později skladbu společně zazpíváte a lidé vám zatleskají.
Zmínil jste se o Bachovi… Já dobře vím o vaší vášni pro Händela a úspěších, kterých jste jako händelovský interpret dosáhl. Řada vašich kolegů označuje Händela za barokního hitmakera. I pro něj je třeba onen dlouhý dech, trpělivost a práce na dlouhou trať?
Samozřejmě! Poslechněte si Mesiáše, nebo i Saula, kterého teď zpívám s dirigentem Romanem Válkem… I Händel byl zbožným člověkem. Jeho mise ale byla mnohem silnější na rozdíl od Bacha, pro něhož skladba a nutnost napsat nové dílo pro každou nadcházející neděli byla povoláním. Takže bych tyhle dva autory do kontrapozice nestavěl. A rozhodně se necítím omezen jakýmsi úzkým pohledem „abyste mohl zpívat Bacha, musíte být protestant…“ myslím, že abyste mohl zpívat Bacha, musíte rozumět jeho hudbě. A tomu, proč byla napsána. Vnímám jeho hudbu jako sílu, která obrátí naši pozornost od věcí, jichž se můžete okamžitě dotknout, které si můžete koupit za peníze. Jako sílu, která vás přinutí k sebereflexi. Která vás vede k přemýšlení o sobě samých. Příkladně oratorium Saul obsahuje řadu obtížných rozhodnutí, která musí David učinit. Jeho otec představuje zlo, ale je to stále jeho otec. Tohle jsou konflikty, které všichni známe z každodenního života. A myslím, že i světská díla, jako opery, filmy, sochy, malby nás můžou k úvahám o sobě samých vést.
Do Prahy jste přicestoval na jediný koncert; v Rudolfinu zpíváte Händelova Saula, provedl jste ho již před několika týdny v Brně a vrátíte se opět v létě, abyste Saula s Romanem Válkem a orchestrem Czech Baroque Ensemble interpretoval na Hudebním festivalu Znojmo. Řekli jsme, že provedení Saula jako důležitého díla pro váš hlasový obor počítáte na desítky…
A stále se má interpretace vyvíjí. A musí se vyvíjet! Jako hudebníci máme závazek neustále si klást otázky po nejlepším možném ztvárnění skladby či role v ten konkrétní den. Musíme uplatnit veškeré aktuální znalosti, veškeré technické vybavení, sociální dovednosti, interakce s kolegy a dirigentem… vše musí být dáno do služby hudbě. Pak předkládáme interpretaci, která je opodstatněná. A publikum si řekne „ano, on ví, o čem zpívá…“
A o deset let později pak za sebou máte mnoho dalších podnětů ze vzájemného působení…
Ano, vyrostl jsem – doufám – jako lidské stvoření, učinil jsem další osobní zkušenosti, dočetl jsem se mnoho dalšího o díle, které ztvárňuji. I můj hlas se technicky dále vyvinul. A pak jdu jako jedenapadesátiletý zpívat part, který jsem interpretoval v pětadvaceti. Výsledek je samozřejmě jiný, ale neznamená to, že ta starší verze není dobrá. Zkrátka nevěřím na konečné, dokonalé podání díla, kdy ho jednou nastuduji a příště už jen vytáhnu šuplík a je to. Příkladně dirigenti vám můžou poskytnout různé pohledy. Saula dělám čtyřicet let, ale s Romanem Válkem jsem například zažil silnou expozici sborů, jakou jsem předtím nepoznal. A jiné to bude s dirigentem, který vyrostl na bassu continuu, jiné s dalším, který je původně houslistou a podobně.
Někteří umělci neradi poslouchají a prezentují své ranější nahrávky…
Tomu zcela rozumím, ale já si ty své občas poslechnu. Letos budu třeba znovu po čtvrtstoletí natáčet Vivaldiho Stabat Mater. Ten starý snímek poslouchám a slyším jasný vývoj. A říkám si, že i před těmi lety, byť tehdy byl kontratenor něčím dosti exotickým, jsem byl práv prezentovat svůj hlas, techniku. Slyším třeba, že jsem nebyl tolik v kontaktu s dramatem v hudbě a cílil spíše na estetiku podání. To je něco jako začátečnická chyba, ale mladému umělci jí odpustíte, když se jí v padesáti letech nedopustí znovu… ale obecně zdůrazňuji, že v jakékoli fázi života a vývoje – jak mne naučili moji přísní učitelé Richard Levitt a René Jacobs – se nepustím do nahrávky, na kterou nejsem „superdobře“ připraven, technicky, výrazově, i teoreticky.
Zmínil jste se o svých učitelích. Co přesně znamená, že byli přísní…?
Richard Levitt byl žijícím příkladem disciplíny a po studentech vyžadoval to samé. Netroufl bych si přijít na hodinu nepřipravený. On by to okamžitě poznal. Ale dokázal být i nesmírně milý. Když vycítil nějakou osobní nesnáz – když jsem se třeba rozešel s přítelkyní – nenaléhal. Každopádně od něj vím – a podepisuji se pod to, že skutečný život umělce je mnohem tvrdší, než hudební akademie. Studentovi tedy neprospěje, když se s ním nakládá příliš mile a ohleduplně. Což se ale nevylučuje s respektem a uznáním! Jenže učitel musí být krutý, protože krutý je i život. Richard Levitt byl ve své kritice místy až surový. Ale musel jste ji přijmout, protože byla dobře míněná. A můžete si být jistý, že takové zacházení vás dobře připraví i na přijímání kritiky. Protože jen velmi málo kritiků ví, o čem píší…
Váš učitel byl znám svým mottem „Zpěv je jednoduchý, ale býti zpěvákem je těžké…“ Saula interpretujete spolu s basbarytonistou Adamem Plachetkou a já jsem si teď vybavil slova jeho učitele, profesora Luďka Löbla, který říká: „Naučit někoho zpívat znamená neomezovat jeho talent…“
Neomezovat talent… To je východisko mnoha pěveckých pedagogů. Nerad bych zobecňoval, ale jsou učitelé, kteří věří v jedinou správnou pěveckou metodu. Souhlasím s nimi jen málo, jen do technické míry. Zdravý hlas je zdravý hlas a jako takový manifestuje vše, co na zpěvákovi pozoruji. Je-li uvolněný, zablokovaný a podobně. Ale nápodoba zdravého hlasu z vás zdravého zpěváka nikdy neudělá.
Cesta ke každému zpěvákovi je tedy vysoce individuální?
Přesně to měl Adamův učitel na mysli. Nutíte-li studenta, aby věřil, že existuje jediná správná cesta, nutíte ho imitovat jeho samotného. Umění výuky spočívá v objevení pěvcova tvůrčího ducha. Imitace zpočátku není nic špatného. Ale tou to nekončí. Musíte se žáka zeptat: „Jak se cítíte, když uděláte to, co vám předvedu…?“ A následně ho pak trpělivě necháte, aby našel svůj vlastní způsob. Aby se zrovnoprávnil. A tohle je ono neomezování talentu. Studenta pouze „nekrmíte“, ale stimulujete jej. Pak můžete slyšet pět barytonistů a v jejich podání Zimní cestu, která bude znít pokaždé jinak.
Tedy jemná každodenní práce s nejistým výsledkem bez záruky…
Já bych to dokonce přirovnal k zázraku… Ten kouzelný moment, kdy začne pracovat „autogenerátor“, kdy mladý zpěvák začne tvořit sám. A učitele už po letech podněcování víc nepotřebuje. Jako když se pokoušíte nastartovat auto. Jednou prostě chytne a běží.
Možná víte, že přestože v České republice působí řada ansámblů, je u nás tradice provozování staré hudby v autentické podobě a jejího nahrávání nepoměrně mladší než v Německu, Švýcarsku, Francii, Anglii, kde vy pravidelně působíte. Dodnes se vyprávějí legendy o menší revoluci, když v roce 1996 přijel Sir Roger Norrington se svými London Classical Players zahajovat Pražské jaro Mou vlastí v autentické interpretaci… Ale to bychom odbočili, jedním z výrazných rysů tu je fakt, že soubory množství hudebníků sdílejí a tyto specialisty tak můžete vidět takřka kdekoli…
… ale nemyslete si, ve Francii je to taky úplně běžné! Tam také padesát procent souborů tvoří titíž hudebníci. Samozřejmě mají ansámbly pevné členy, které můžete vidět pouze tam či tam. Ale ten zbytek hraje jednou s Roussetem, s Christiem, s Minkowskim… Čili ona fluktuace není vůbec nic neobvyklého.
Nehrozí tu nebezpečí uniformity? Nebezpečí, že ansámbly přijdou o jedinečnou a unikátní tvář?
Za tím je, bohužel, finanční faktor. Je jen málo souborů, které si drží hudebníky exkluzivně pro sebe, jako třeba Les Arts Florissants. Ale ti mají pevnou pozici a pevný plat. A jsou loajální k orchestru, který je zaměstnává. Ve sféře barokní hudby nemáme muzikanty na plný úvazek a dobu neurčitou, jako třeba v německých rozhlasových orchestrech. Naši hudebníci jsou na volné noze a potřebují živit sebe a své rodiny. A když pak máte volný měsíc a ten či ten dirigent zavolá, je jasné, že s ním půjdete hrát…
Jsem si jistý, že kdyby Roman Válek nebo Václav Luks měli mocné sponzory schopné poskytnout dva miliony euro pro jejich spolupracovníky, bylo by to jiné…
Jenže jste-li nucen generovat zisk pouze koncertní činností, nemůžete jim zaručit nic. V Anglii je jeden velmi populární termín; jsou tělesa, která mají své jméno, ale neřekne se jim jinak, než „telefonní orchestr…,“ protože se dává dohromady tak, že manažer či dirigent zvednou telefon a řeknou: „…v této sezóně hrajeme to a to, kdo má čas…?“
Tenhle termín známe dobře i zde, u nás se říká „orchestr KMČ…“ Jak se pak udržuje jedinečnost a exkluzivita? Ve zvuku, barvě, ve vibratu, frázování, dynamice…
To je pak výzva pro dirigenta. A pro skupinu bassa continua, protože v barokní muzice jde o týmovou práci. Potřebujete excelentního violoncellistu, on je tím motorem pro frázování. Potřebujete výborného cembalistu či varhaníka, skvělého kontrabasistu a loutnistu. Stejně důležité jsou i první housle, které vytváří zvuk. A máte-li čas, jako dirigent byste měl s prvním houslistou zkoušet o samotě, nacházet shodu na finálním tvaru, a houslista by pak zas měl zkoušet zvlášť se smyčcovými nástroji. Takhle podle mne vybudovat vlastní charakteristický zvuk, o kterém jste mluvil, lze. Navíc dobří hudebníci se dokáží rychle adaptovat na různého dirigenta. Není tajemstvím, že Berlínští filharmonikové znějí jinak pod Sirem Simonem Rattlem, jinak pod Gustavo Dudamelem…
Händelova Saula interpretujete s Romanem Válkem a jeho souborem The Czech Baroque Ensemble. Objevil jste nějakou fazetu, která by byla charakteristická právě pro tento orchestr?
Objevil jsem, že jde o velmi, velmi profesionální ansámbl. Že v něm vládne báječná nálada a jeho členové hrají opravdu rádi a s nadšením. A musím znovu vyzvednout sbor, který vede Romanova manželka Tereza Válková. Nikdy předtím jsem s nimi nezpíval. A po prvním koncertě se u nich cítím jako u přátel.
Už jsme připomínali vaši vášeň a celoživotní lásku k hudbě Georga Friedricha Händela. Byl to Bertarido v jeho Rodelindě, o němž ve vašem podání ve Financial Times napsali „…tak zběhlá virtuozita…“ a Le Monde vás pasoval na „Krále Scholla“. O Händelovi se říká, jak mistrovsky dokázal syntetizovat francouzské, italské, anglické a německé vlivy, podobně jako v hovoru prý mísil všechny tyto řeči… ale to je teorie, vy jste určitě o Händelovi musel do hloubky osobně přemýšlet…
Podle mne za tou rozmanitostí u Händela byla mnohem větší zcestovalost, například oproti Bachovi. Händel trochu následoval tradici Heinricha Schütze. Dostal se do Itálie – a ne jen na sever, byl v Římě či v Benátkách. Dostal se do Drážďan, do Londýna. A hlavně: dokázal přizpůsobit svůj autorský styl publiku! Myslím, že za jeho úspěchem stojí přesvědčení posluchačů, že ta hudba je o nich, ne o někom ze vzdálených zemí.
Přizpůsobit autorský styl konkrétním lidem, pro které je dílo psáno… to vypadá jako kus skladatelského řemesla, a mohli bychom si říct, že od dobrého řemesla není daleko ke komerci…
Přesně tak, jenže za dobré řemeslo se přece nikdo nebude stydět! A Händel šel tímto směrem kvůli přežití. Bach byl zaměstnancem církve. Monteverdi pracoval pro vévodu. Ale náš Georg Friedrich byl dost možná první skladatel na volné noze. Psal hudbu, prodával lístky a potřeboval, aby si je lidé kupovali. Jistě, psal i na objednávku, ale byl to de facto podnikatel. A proto dobře věděl, jak na publikum udělat dojem. Zatlačit ho do sedadel, přikovat k židli. Na což se u Solomona nebo Saula můžete spolehnout. Mimochodem, hvězdou v Händelově hudbě není sólista, ale sbor… A to je pořádné řemeslo!
Händel cestoval po celé Evropě, musel být nesmírně houževnatý, odhodlaný, odolný. Je známo, že ještě nedlouho před svou smrtí řídil provedení své skladby od cembala již jako kompletně osleplý. Čím je pro vás jako člověk, jako lidská bytost?
Myslím, že musel velmi dobře rozumět lidským emocím. Ty cesty podnikal krom jiného i proto, aby poslouchal zpěváky a zval je ke spolupráci.. Vy jste řekl odolný… ano, zkuste si představit cestu z Londýna do Drážďan v jeho časech. Ale on byl posedlý lidským hlasem, a když psal pro hlas, nepsal roli. Nepsal Julia Cesara do šuplíku s tím, že pak najde vhodného interpreta. Ne. On znal konkrétního člověka. A hlas. Řekl si: „přesně vím, co může vyjádřit, tohle bude můj Cesar“ a napsal part na míru. Proto se Händel tak dobře zpívá. A dále: věděl jak se dotknout lidské duše několika málo akordy. Jako třeba v árii Ombra mai fu… Mluví k vám. Trefí vás, jako kdyby stiskl spoušť. A to je opravdu velké skladatelské umění.
Audiošot z rozhovoru Vojtěcha Babky s Andreasem Schollem
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
