Anna Netrebko a Yousif Eyvazov: Hvězdní sólisté a velké emoce

Koncert Anny Netrebko a Yousifa Eyvazova ve Smetanově síni Obecního domu dokonale splnil očekávání, která vystoupení takto zářivých hvězd světového operního nebe vzbuzují – patnáctiminutové prodlení se začátkem programu, brilantní pěvecké výkony sólistů, precizní hru orchestru a ty největší hity pozdně romantického operního repertoáru přednesené s noblesou i rozpustilostí.

Anna Netrebko, jedna z nejvýznačnějších operních pěvkyň současnosti, je mimo jiné známá hlasovou všestranností – svůj temně podbarvený a zároveň jiskřivý soprán dokáže v plné síle rozvinout v dramatické vypjatosti operního romantismu, ale také jej umí zkrotit a zjemnit v rolích italského bel canta. Koncertní program jejího společného turné s ázerbájdžánským tenoristou Yousifem Eyvazovem, s nímž tvoří Netrebko od roku 2014 pár v soukromém i profesním životě, měl těžiště v první, výsostně dramatické poloze.

První polovina večera byla věnována výhradně Giuseppe Verdimu, zatímco ve druhé části došlo jednak na verismus (sólové árie z oper Pietra Mascagniho, Umberta Giordana a Giacoma Pucciniho), ale také na odlehčenější kusy (např. duet Hanny a Danila „Lippen schweigen“ z operety Veselá vdova Franze Lehára). Celý program otevřel duet „Già nella notte densa“ z opery Otello jakožto expozice hlavních sólistů. Pohlcen vřelostí hlasů obou pěvců a při pohledu na jejich vzájemná něžná gesta se divák neubránil dojmu, že může na okamžik skutečně sdílet jejich soukromé city, jakkoli mohlo jít jen o dokonalé herecké ztvárnění operních postav.

Netrebko naplno předvedla své pěvecké i herecké kvality v árii Alžběty „Tu che le vanità“ z opery Don Carlos a později také jako Wally v árii „Ebben? Ne andrò lontana” ze stejnojmenné opery Alfreda Catalaniho. Jedním z vrcholů jejího pěveckého umění je tvořit voluminózní a hutný tón obdařený vibratem s velkým intervalovým rozpětím, aniž by na jejím těle či obličeji byla z vnějšího pohledu patrná větší známka fyzické námahy či vypětí. Nepotřebuje si k zasazení hlasu „do masky“ pomáhat deformujícími grimasami. A ať už vynáší na scénu jakkoli střihově náročnou róbu (během večera vystřídala tři, od splývavé řízy přes lehce upnutý, blyštivý vodopád až po korzetové šaty s „honzíkem“), její pohyby alespoň při pohledu z publika nejsou výrazně omezovány udržováním dechové opory – působí nenuceně a žádá-li si to hudební obsah, také razantně nebo naopak až rozpustile. Během zpěvu duetu „Lippen schweigen“ si dokonce s Christopherem Maltmanem zatančila energický valčík.

Podobně uvolněně, ačkoli místy lehce zdrženlivě působil Yousif Eyvazov, který se sólově uvedl árií Rudolfa „Oh! Fe de negar potessi“ z opery Luisa Miller a také jako Turiddu v árii „Mamma, quel vino è generoso“ z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho. Jeho dramatický tenor má v hlubších polohách potřebnou hutnost, ovšem ve výškách někdy zní trochu řezavě. To ale není na škodu vnitřnímu obsahu zpívaných árií coby výraz emočního vypětí. Součástí výrazu byla možná i dosti rozvolněná rytmika a frázování oproti hře orchestru.

Hostem večera byl britský barytonista Christopher Maltman, který se představil jednak sólově v árii Macbetha „Pietà, rispetto, amore“ ze stejnojmenné Verdiho opery a ve druhé půli večera také jako Gerard v árii „Nemico della Patria“ z opery Andrea Chenier Umberta Giordana. Byl ale také oporou dvěma hlavním sólistům v duetech a tercettech. V duetu „Invano Alvaro“ z Verdiho opery Síla osudu, jenž otevíral druhou polovinu koncertu, si s Eyvazovem trochu divadelně pohráli s akustikou prostoru, když téměř po celou dobu zpívali stojíce v úhlopříčně protilehlých rozích pódia. I na tuto maximální vzdálenost v rámci vypjatého dialogu mezi postavami Dona Carla (Maltman) a Alvara (Eyvazov) vynikl kontrast mezi jejich naturely. Jakkoli Maltmanův baryton zněl poměrně svěže a netrpěl neduhem přílišné zatěžkanosti a absence vyšších alikvótních tónů, jeho postoj na jevišti s jednou nohou vždy lehce zapřenou vpřed vyvolával po celý večer dojem jisté strnulosti a úsilí. Snad to bylo způsobeno i kontrastem mezi ním a živelnou, zářící Netrebko.

V závěru večera došlo na ty nejpopulárnější kusy, jež jsou nezřídka známé i jinak operou netknutému publiku. Eyvazov přednesl árii Cavaradossi „E lucevan le stelle“ z opery Tosca Giacoma Pucciniho, Netrebko zazářila jako Lauretta v kratičké, leč o to známější árii „O mio babbino caro“ z Pucciniho opery Gianni Schicchi. Koncert pak zakončili všichni tři sólisté společně slavným „pijáckým“ číslem z Verdiho opery La Traviata. Nadšené publikum si pak bouřlivým potleskem vestoje vyžádalo ještě přídavek v podobě písně „O sole mio“ s orchestrálním doprovodem. Rozjařené Netrebko, jež napůl tančila s jednou z darovaných kytic v náručí, se při tom podařilo „ukrást“ jednu sloku Maltmanovi, který už už otevíral pusu, že začne zpívat.

Prestižní událost, jakou koncert Anny Netrebko a Yousifa Eyvazova je, si žádá také pečlivou přípravu instrumentální složky. Členové Orchestru pražské Státní opery pod vedením dirigenta Claudia Vandelliho své party nastudovali naprosto precizně a měli možnost zazářit také v několika operních ouverturách předělujících vokální program. U orchestrů našich operních domů jindy nebývá zvykem slyšet tak dokonale sehrané sekce smyčců nebo žesťů. Nejen hvězdným sólistům, ale také skvěle připraveným orchestrálním hráčům tedy patřil nadšený potlesk zaplněné Smetanovy síně.