Antonín Dvořák jako interpret (7)

Klavírista (2)

Dvořákův klavíristický styl

Na základě faktů uvedených v úvodu je zřejmé, že Dvořák nebyl odborně vybaven pro klavírní hru virtuózního typu. Klavír mu sloužil především k praktickým účelům – přehrávání klavírních výtahů nebo při vlastní kompoziční práci. Často také využíval klavíru při svém působení na konzervatoři, kdy během výuky studentům názorně demonstroval právě probíranou problematiku.

Shodně to potvrzují dvě jediná autentická svědectví Dvořákových současníků, která lze v prostudovaných pramenech nalézt. V obou případech se však jedná o informace tzv. z první ruky. K Dvořákovu působení na pražské konzervatoři se vztahuje vzpomínka jeho žáka Josefa Michla, týkající se skladatelovy klavírní hry: „Vzpomínám si, že předtím, nežli jsem mistra osobně seznal, mnohokráte jsem slyšel tvrditi, že není pianistou. Byla to snad pravda, ale jenom z hlediska přísně v i r t u o s n í h o. Virtuosem Dvořák nebyl, ale klavír ovládal slušně a s hudebností jemu vlastní. Aspoň co se hry partitur týče, tvrdím směle, že přesnost, s jakou hrál partitury prima vista, mohl mu záviděti mnohý klavírní virtuos.“

Autentičnost tohoto výroku potvrzuje druhé svědectví, tentokráte z pera Josefa Suka, které je pro značnou vypovídací hodnotu nutno uvést v plném znění: „Dvořák nebyl sice ani dost málo pianistou viruosem, k tomu nedostávalo se mu techniky, ale jeho hra byla zdravá, plna citu a mužná.‚Nemlátil‘ (jako obyčejně neškolení), a když hrál věci, které byl nucen cvičit, jako kupř. ‚Dumky‘, tu jevil neobyčejný smysl pro různé jemnosti úhozu a v pedálové technice. Čtyřručně jsem s ním často hrával (nejvíce z partitur) nová díla jeho a různých skladatelů, já nahoře, on dole, a znamenitě se to hrálo, poněvadž četl obdivuhodně partitury i hodně komplikované. Někdy jsem mu překážel a dohrál sám. I když v nejkomplikovanějších místech, jak říkáme, trochu ‚švindloval‘, měl každý vždy určitý dojem celku, též když přehrával věci žáků z partitury.“

Antonín Dvořák u klavíru – kresba H. Boettingera

Dvořák klavírista ve faktech a číslech

Veřejná vystoupení Dvořáka klavíristy vymezují data 17. 2. 1875 a 19. 12. 1899, čímž pokrývají téměř pětadvacet let skladatelova života. Dvořák se během nich interpretačně podílel na devětapadesáti koncertech, které se s výjimkou tří (11. a 22. 3. 1884 v Londýně a 19. 12. 1899 v Budapešti) odehrály v domácím prostředí. Na Prahu přitom připadá 9, na ostatní česká města 47 koncertů.

Utřídíme-li údaje z jednotlivých programů, zjišťujeme, že dílem, na jehož interpretaci se autor osobně podílel nejčastěji, je Klavírní trio „Dumky“, op. 90 s počtem 44 provedení, následuje Klid, op. 68/5 (36x); Rondo g moll, op. 94 (34x); některý ze Slovanských tanců (24x); Klavírní trio g moll, op. 26 (24x); některá část z Romantických kusů, op. 75 (18x); Klavírní trio B dur, op. 21 (12x); Mazurek, op. 49 (15x); Klavírní trio f moll, op. 65 (7x); některý z Moravských dvojzpěvů (6x); Capriccio, B81 (5x); části cyklu Ze Šumavy, op. 68 (4x); Nokturno, B48 (3x); části cyklu Cigánské melodie, op. 55 (3x); části cyklu Z kytice národních písní slovanských, op. 43 (3x) Sonáta F dur, op. 57 (2x); Inflammatus ze Stabat mater, op. 58 (2x).Polonéza A dur, B94 (1x); dvě části z cyklu Písně na slova Elišky Krásnohorské, B23 (1x); árie z opery Tvrdé palice, op. 17 (1x); Opuštěný z op. 29 (1x); Koljas z op. 50 (1x); Večerní písně, B61(1x); Maličkosti, op. 47 (1x); Legendy, op. 59 (1x výběr). Za Dvořákovy interpretace klavírního partu tak postupně zaznělo 25 skladatelových vlastních děl nebo jejich částí, většina z nich opakovaně. Dvořák se celkem podílel na nejméně 250 provedeních vlastních skladeb s klavírem.

Pamětní zápis u příležitosti Dvořákova koncertu v Nymburce

Význam Dvořáka – klavíristy

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že Dvořákova vystoupení u klavíru představují významnou položku ve výčtu jeho veřejných aktivit a kvantitativně i druhou největší skupinu v rámci jeho interpretační činnosti. Na rozdíl od Dvořákova dirigentství se v tomto případě naprostá většina koncertů odehrála na domácí půdě a skladatelův přínos tak lze sledovat pouze ve vztahu k českému prostředí. Spočívá především ve stanovení a upevňování určitého interpretačního kánonu Dvořákových komorních děl s klavírem a v šíření soudobé hudební kultury mimo hlavní město. Pro menší města představovalo účinkování mezinárodně proslulého autora vrcholnou kulturní událost sezóny, koncerty byly prakticky vždy zcela vyprodané a kapacita sálů zdaleka nepokrývala poptávku.

Dvořák si byl zřejmě dobře vědom, že jeho klavírní technika nedosahuje virtuózních kvalit, takže v celé řadě jeho koncertů nenalézáme jediný případ, kdy vystoupil jako sólista. Dokládá to i skladatelův vlastní výrok z rozhovoru pro Die Reichswehr: „Z Londýna mi nabídli řízení populárních koncertů, v nichž jsem měl dávat jeden koncert z vlastních skladeb a také jako pianista vystoupit. Zvláště pokud jde o poslední jsem se však rozmýšlel, poněvadž se přece nemám za pianistu tak pevného, abych se směl odvážiti na veřejné vystoupení v Londýně.“ Dvořákova klavírní hra přesto dosahovala takové úrovně, že byl schopen interpretovat nejen doprovody k písním nebo sborům, ale i náročný part, jaký přináší například Klavírní trio f moll.

V dalším dílu našeho seriálu se zaměříme na Dvořáka violistu.

Pokračování příští úterý