Aplikovaný společenskovědní výzkum kulturní sféru nezajímá?

Příklad třetí (demografický)
Ještě před třiceti lety bylo běžné, že čtyřicátníci měli děti už prakticky dospělé, kdežto nyní není neobvyklé, že čtyřicátníci mají děti ještě malé. Stále častěji se vyskytují situace, kdy partneři mají na starosti ještě své vlastní malé děti, ale současně už také své rodiče. I tyto faktory ovlivňují (negativně) možnost navštěvovat koncerty.

Příklad čtvrtý (rozvodovost)
Nejednou jsem zaslechl konstatování, že láska k hudbě vzniká přirozeně v rodině. Jistě, ovšem je vhodné si nepředstavovat jen vyšňořené rodiče, kterak vystrojí své děti a vezmou je na nedělní dopolední koncert do Rudolfina, ale též děti v rozpadlých, neúplných rodinách, rozhádané rodiče… Podle statistik to není v České republice až tak netypická situace.

Příklad pátý (jak se na koncertě cítí?)
Mám ve svém okolí řadu lidí, kteří by rádi navštívili mši, přesněji by je zajímalo kázání vyhlášeného faráře – ale ostych jim to nedovolí. Nemají znalosti o liturgii a obávají se, že osazenstvo kostela se na jejich „chyby“ bude dívat přinejlepším se shovívavým úsměvem. Pro mnohé čtenáře Opery Plus je to možná těžko představitelné, že analogicky to mají někteří lidé s koncerty klasické hudby. Proto raději nejdou…

A dalo by se jistě pokračovat dále. Domnívám se, že tyto faktory na návštěvnost koncertů vliv mají – ale to by to musel někdo zjistit a prozkoumat! Domnívám se rovněž, že přivádět nové lidi do sálů k poslechu klasické hudby znamená rozplétat klubka příčin, tyto příčiny zkoumat a na základě toho formulovat opatření (či politiky) – a opět důsledky takovýchto opatření zkoumat a vyhodnocovat. Je bláhové se domnívat, že existuje jakýsi univerzální důvod, proč na koncerty klasické hudby nechodí více lidí (typu „staré přístupy jsou zkostnatělé, musí se pořádat koncerty s inovativní dramaturgií na netradičních místech s profesionálně vyhlížejícími kampaněmi, stačí poskytnout více peněz…“). Příčin je nejspíše celá řada (ale to se ostatně také musí ověřit) a na jednotlivé příčiny je třeba reagovat vhodným opatřením, přičemž jedno opatření přinese zvýšení tu o procento, druhé o dvě, třetí třeba o půl – a výsledkem by (snad) mohl být znatelný nárůst návštěvnosti.

Není čas na aplikovaný společenskovědní výzkum a evidence-based cultural policy?
Společenské vědy v současné době disponují širokým spektrem metod, které by se při řešení těchto problémů daly využít. Ovšem kulturní politika je v našich krajích spíše „dojmolitikou“ – politikou formulovanou na základě dojmů a realizací opatření, u nichž máme pocit, že by mohly vést k cíli. (V kontextu školství o tom půvabně píše dr. Šteffl na svém blogu zde.)

Protipólem je „dojmolitiky“ je evidence-based policy, čili politika založená na důkazech (podobně jako se v lékařské sféře se prosazuje trend evidence-based medicine, což se do češtiny překládá jako medicína založená na důkazech. Jde v zásadě o to, že se při politickém rozhodování opíráme o ověřené hypotézy.

V současné době se často hovoří o transferu znalostí z akademické sféry do praxe. Jde-li o akademická pracoviště a firmy, i přes určité problémy transfer v zásadě funguje. Ovšem jde-li o transfer znalostí z akademické sféry do státní / veřejné správy, je situace tristní. To ostatně potvrzují i slova bývalé předsedkyně Technologické agentury ČR Rut Bízkové v rozhovoru pro web researchjobs.cz (najdete zde).

Formulováním hypotéz týkajících se např. návštěvnosti koncertů klasické hudby a jejich ověřováním se, jak se zdá, v České republice prakticky nikdo nezabývá – stačí se podívat do Informačního systému výzkumu, experimentálního vývoje a inovací (zde), konkrétně do centrální evidence projektů (takzvané CEP) na výzkumné projekty financované Ministerstvem kultury ČR. Najdete alespoň něco relevantního a aktuálního? V úvahu by ještě přicházely dva programy již zmiňované Technologické agentury ČR, která se zaměřuje na financování aplikovaného výzkumu – TA ČR program Beta, resp. Beta2 (veřejné zakázky na výzkum pro potřeby orgánů státní správy, mezi kterými však Ministerstvo kultury ČR z jakýchsi důvodů chybí) a program Omega („podpora projektů aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje, jejichž výsledky mají vysoký potenciál pro uplatnění v řadě oblastí celospolečenského života obyvatel České republiky“). Ani mezi projekty programu Omega nenarážíme na žádný financovaný projekt, který by se týkal například audience developmentu. Je to jen zdání, anebo kulturní sféra opravdu nemá zájem o aplikovaný společenskovědní výzkum a transfer znalostí?

Tyto znalosti by totiž mohly být ku prospěchu oběma stranám – jak institucím formulujícím kulturní politiku (zejména Ministerstvu kultury), tak samotným pořadatelům kulturních akcí („…jako pořadatele by mě zajímalo, zda platí hypotéza, že koncert na nestandardním místě přinese nové publikum, které pak začne chodit na standardní koncerty“). A podobných hypotéz by bylo možné vytvořit desítky. Bohužel, ani jedna z uvedených stran není, zdá se, příliš zvyklá uvažovat tímto způsobem. Chce to patrně vhodné příklady…

P. S. Možná se začíná blýskat na lepší časy – na katedře marketingu FPH VŠE se tímto tématem začínají někteří zabývat…