Apple Music Classical: Zvuková kvalita budoucnosti, nebo znehodnocení civilizace?

Apple Music Classical nabízí 115.000 skladeb od 20.000 skladatelů v nesčetných interpretacích. Během sekundy po zadání interpreta se objeví výsledek vyhledávání. Pokud tam jméno není, stačí to zkusit znovu za týden – databáze se neustále rozrůstá.

Podle mého odhadu obsahuje aplikace Apple více než osmdesát procent veškeré hudby, která kdy byla nahrána a vydána. Zdá se, že obsahuje všechny významné značky klasické hudby – od nepolapitelné ruské Melodiya až po levné Naxos Records a Primark. Chybí pouze několik vydavatelství, která mají jen jednoho majitele a která svou produkci drží offline v naději, že internet zmizí. Hyperion Records, který nedávno koupila společnost Universal Music, bude brzy k dispozici na Apple také. Parní lokomotiva pomalu předhání pomalé koně jednoho po druhém. Je to ekvivalent postindustriální revoluce v klasické hudbě.

Aplikace má nejlepší dostupnou kvalitu zvuku a pořád se zlepšuje. Apple ji postavil na holandské streamovací službě Primephonic a vylepšil ji o Dolby Atmos a nový prostorový zvuk, což má vás, posluchače, posadit do nejlepšího místa v koncertním sále. Navíc má umožnit přepínání sedadel, i když si zatím nejsem jistý, jak je to vymyšlené.

Na kombinaci Spatial Audio/Dolby Atmos mě neohromila ani tak věrnost, jako například u alba Verdiho sborů z La Scaly od Riccarda Chaillyho, jako spíše průzračnost, díky níž zní každý lidský hlas samostatně definovaný. Na první poslech je to docela šokující. Vnitřní kontury Šostakovičovy Desáté symfonie v provedení Berlínské filharmonie mi připadala zřetelnější než na jejich nahrávce pro jejich vlastní label – a kupodivu i než moje sluchová vzpomínka na to, jak jsem ji slyšel v sále. Pokud je tohle zvuková kvalita budoucnosti – sem s ní.

A to je také cílem společnosti Apple. Kromě toho, že sbírá sto let staré nahrávky, přimět filharmonické orchestry v Berlíně, Vídni a New Yorku, amsterdamském Concertgebouw a několik dalších velkých jmen, aby v aplikaci zveřejňovali nejlepší koncerty každé sezóny, tedy události, které byly dosud dostupné pouze přímým předplatitelům. Dohoda umožňuje společnosti Apple podporovat iluzi obrody, účasti posluchačů na živém, vyvíjejícím se umění.

V době, kdy vysílací společnosti jako BBC a ORF a donátoři jako Arts Council England svou podporu stahují, si jedna z největších digitálních společností na světě zvolila klasickou hudbu jako svůj stěžejní projekt pro rok 2023. „Na tento okamžik jsme se připravovali opravdu dlouho,“ říká Oliver Schusser, viceprezident Apple Music, a dodává: „byla to pro nás opravdová práce z lásky.“ Korporátní rétorika ale maskuje skutečné záměry. Společnost Apple se hodlá zbavit specializovaných služeb, jako jsou Idagio a Qobuz, a také služby Spotify, která vydává staré skladby jako „tracky“.

Hlavní výhodou je, že nová aplikace je zdarma – pokud máte iPhone a pořídíte si měsíční předplatné Apple Music za 10,99 liber nebo 10,99 dolarů (jsem přesvědčen, že aplikace bude brzy přístupná i telefonům s Androidem). V čem je tedy háček?

Ne každé vyhledávání je tak jednoduché, jak se uvádí. Musel jsem zavolat na infolinku, abych našel symfonie Havergala Briana (Naxos) a nahrávku Šostakovičových Melodií dirigenta Gennadije Nikolajeviče Rožděstvenského, ale to jsou zádrhele, které nepochybně Apple odstraní. O něco znepokojivější bylo přednastavené pozadí. Na objednávku namalované portréty skladatelů jsou zoufalé až příšerné – Chopin vypadá jako marbellský gigolo, Rachmaninov jako finanční ředitel ze Středozápadu – a průvodní poznámky zní, bez legrace, jako z Wikipedie. Klasické značky starého světa zakládaly svou důvěryhodnost na ověřitelných vizuálech a kvalifikovaných průvodních textech. Tento nováček si myslí, že to umí lépe.

Mé hluboké znepokojení však pramení z nezadržitelné kalifornizace klasické hudby – která není jen zásluhou Applu. Patřím ke generaci, která jásala, když poškrábatelné LP desky nahradila lesklá CD – a dnes žasnu nad mladými, kteří si zdobí domovy vinylovými deskami. V době, kdy jsem si poprvé koupil knihy online na Amazonu, jsem musel absolvovat tři telefonáty, abych dokončil nákup. Nebráním se pokroku, nejsem hipster ani antivaxer. Přenést ovšem veškerou klasickou hudbu do zařízení, které se mi vejde do dlaně, mi připadá jako znehodnocení civilizace.

Je samozřejmě příjemné mít neomezený výběr a možnost přehrát si skladbu okamžitě, abychom si ověřili, zda je ve Whiter Shade of Pale od skupiny Procol Harum náznak Mahlerovy Desáté (není). Je to úžasné, ale je to příliš snadné – a věci, které jsou snadné, ztrácejí hodnotu. O desce stále přemýšlím jako o hmotném předmětu. Možná jsem z pohledu Silicon Valley dinosaurus, když se ale nahrávka zredukuje jen pár zlomků v toku dat, něco v našem vztahu k hudbě umírá – pocit vlastnictví, který nemůže nahradit vágní seznam skladeb na playlistu.

Stejně jako všichni ostatní strávím zbytek života poslechem streamů klasické hudby a možná si dokonce nechám na svém telefonu Apple k poslednímu výdechu přehrát Ariettu z Beethovenovy poslední klavírní sonáty v podání Mitsuko Uchidy. Ale pokud to udělám, pocítím závan lítosti – určitě však ne proto, že propásnu příští technickou revoluci.