Pevná koncepce Tomáše Netopila opět slavila úspěch
Orchestr Essenských filharmoniků pochází z průmyslového Porúří německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. V Essenu žije 560 tisíc obyvatel, což odpovídá zhruba polovině počtu obyvatel Prahy, Brno má cca o 200 tisíc obyvatel méně než Essen. S orchestrem Essener Philharmoniker je dlouhodobě pracovně spojen Tomáš Netopil, který zde plní funkci generálního ředitele Hudebního divadla a filharmonie. Orchestr tedy vystupuje i v rámci operních představení. Je velmi vytížen, protože realizuje cca třicet akcí ročně, vedle toho však jeho členové hrají v rámci cyklu komorních večerů. Orchestr disponuje vlastní koncertní budovou Saalbau Essen, která byla před patnácti lety zcela rekonstruována do impozantní podoby.
Velikost orchestru odpovídá požadavkům romantického repertoáru, hráčsky je velmi rozvinutý. Dlouhodobá péče Tomáše Netopila o jeho kvality je zde patrná. Proto je těleso častým partnerem velkých sólistických i dirigentských osobností. Mezi nimi zaujímá velmi významné místo světově proslulý houslista Frank Peter Zimmermann. Jeho umění již návštěvníci Pražského jara obdivovali v roce 1987, podruhé pak v roce 2009. Na koncertě letošního ročníku zahrál sólový part v Koncertu pro housle a orchestr h moll, op.61 od anglického romantického skladatele Edwarda Elgara (1857–1934). Okouzlil schopností vyjádřit specifickou, jakoby mlžnou atmosféru tohoto díla. Své technické mistrovství nestavěl efektně na odiv, ale zapojil ho jako ústrojnou součást do interpretovaného díla. Za zanícený a velmi pokorný výkon sklidil velké ovace u publika a přidával se stejnou uměleckou pokorou ještě Bachovu Sarabandu. Hrál na housle Antonia Stradivariho „Lady Inchiquin“ z roku 1711.
Vyznavači pevných hudebních forem, které nabízí například díla Beethovenova či Dvořákova, může hudba Edwarda Elgara poněkud proklouzávat mezi prsty. Uniká mu svým neobvyklým a bohatým modulačním životem i melodicko-rytmickou povahou jeho témat. Také u mě se příliš v paměti Elgarova témata neusazují, i když jsou objektivně určitě závažná. Hlavní tkáň Elgarova Houslového koncertu je postavena na sepětí sólového partu s nižšími smyčci. Zde se odehrává mnoho hudby prvních dvou vět. Jejich sólistické zpracování často využívá oktávové skoky, nezřídka ve spojitosti s pasážovou technikou. Celkový tektonický obraz hudby vytváří rozložité celky poukazující ke krajinomalbám anglického romantického výtvarného umění. Elgarův Koncert pro housle a orchestr h moll je zcela jistě klenotem oboru romantického houslového koncertu. Je však velkou chybou hledat nějaká srovnání s koncerty Čajkovského, Dvořáka či Brahmse. Atmosféra Elgarova koncertu je jiná a poukazuje k méně okázalým inspiracím. Jeho třívětý celek přináší zvláštní výrazové vyznění na konci závěrečné věty, kdy se energická hudba zastaví na ležících akordech, popřípadě dalších doprovodných prostředcích, a houslista přednáší zvláštní kadencující fantazii s využitím akordické techniky a další vícehlasé sazby, stejně tak jako techniky pasážové. Kadence se poté na chvíli zcela osamostatní do sólového výstupu. Po uvolněné části Elgar uzavírá své velké dílo energickou tečkou. Tomáš Netopil nechal skladbu vyznít na základě její velkorysé koncepce velkých ploch a poskytl sólistovi s orchestrem bezpečné zázemí pro jeho individuální kreace.
Druhou polovinu večera vyplnila Symfonie č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka. Skladatel ji napsal v jednom tvůrčím proudu v roce 1875. Je klenotem české romantické symfonické literatury pro svůj ucelený průběh i členitý obsah, který graduje v závěrečné čtvrté části. Jeho tematická výbava nabízí nosná témata často stavěná na rozložených akordech. Druhá a třetí věta jsou do sebe vpojeny attacca. Vzniká zde kombinovaná forma, kde předěl mezi větami tvoří vložená přechodová část (spojka).
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
