Britský dirigent Sir John Eliot Gardiner provedl bravurně českou hudbu

Přehled prestižních ocenění, které za své nahrávky i koncertní řady získal britský dirigent Sir John Eliot Gardiner, dosahuje závratného rozsahu. Dramaturgicky se rozkračuje do období počínaje renesancí, soudobou hudbou konče. V oblasti staré hudby patří přímo k průkopníkům historicky poučené interpretace, a tak mnoho posluchačů na koncertě hořelo zvědavostí, jak se vyrovná se skladbou Leopolda Koželuha (1747–1818). Byla zařazena jeho Symfonie č. 5 g moll, dílo, jehož vznik je v autorově katalogu určen jen přibližně – nedlouho před rokem 1787. Jedná se o pozoruhodnou českou klasickou symfonii, lehce poukazující k jen o málo mladší a slavnější Mozartově Symfonii g moll č 40, KV 550 z roku 1888. Koželuhův opus je však jen třívětý, když chybí vprostřed cyklu taneční věta. John Eliot Gardiner v něm však našel mozartovské kvality vyplývající z vnitřního napětí hudby a citové hloubky. Dirigent společně s citlivě reagujícím orchestrem využili celou řadu příležitostí k jemnému odstiňování dynamiky i artikulace v závislosti na aktuálním tektonickém vývoji skladby. S mozartovským nábojem byla provedena především 1. věta, kdy v obsahové variabilitě vyšly střety akordických akcentů s měkkými odpověďmi v jejich závěsu. Každý takový vztah vyzněl s jiným odstínem, a tak mohli posluchači zjistit překvapivou informaci, jak díky mimořádnému provedení skladby může Koželuhova hudba dospět do nečekaných estetických výšin. Volná věta pak soupeřila svojí vřelostí s nejlepšími lyrickými hudebními projevy své doby. Provedení symfonie se stalo pro běžné publikum objevem, a nebude překvapením, že se s touto skladbou setkáme na dalších koncertech.

Interpretace Dvořákovy Symfonie č. 5 F dur z roku 1875 přinesla pod taktovkou slavného britského dirigenta mnoho náladového jasu a dalších hudebních požitků. Dirigent vystavil na odiv její niternou lyriku prvních třech vět i mužnou energii věty závěrečné. V duchu Dvořákovy hudby dal prostor pro výrazné vyznění pastorálních partií dřevěných dechových nástrojů v první větě. Zasmušilost dumky věty druhé pak odhalily preferované smyčce, na ni pak navázalo scherzo v podobných nástrojových intencích. Celý orchestr se spojil k jednotnému působení ve větě závěrečné. V podání Sira Johna Eliota Gardinera znělo vše tak, že se v hudbě mohl posluchač v klidu orientovat, a užít si tak kouzlo protihlasů k tematické vrstvě. Nástupy jakéhokoliv solujícího nástroje či skupiny byly slyšet za každé instrumentační konstelace. Charakter vedlejšího tématu z 1. věty, náladový odstín volné věty spolu s pikantní podobností jejího předtaktí s Čajkovského Koncertem pro klavír a orchestr b moll, též i stavebné mistrovství Dvořákovy skladby – to vše nabízí paralelu s vrcholnými symfoniemi zmíněného ruského klasika. Převažující český charakter Dvořákovy Páté symfonie však vyšší míru souvztažností mezi skladbami vylučuje.