Pokud hraje Petrohradská filharmonie díla Šostakoviče, považuje se to ve světě za interpretační vzor. Šostakoviče s tímto orchestrem spojuje jako pupeční šňůra řada premiér jeho nejvýznamnější děl (všech symfonií a tří koncertů), jeho přátelství s legendárním šéfdirigentem Jevgenijem Mravinským i společné osudy za války. Pražské publikum se mohlo těšit z umění Petrohradské filharmonie hned po dva večery: po Leningradské symfonii v sobotu přišla na řadu v neděli 17. května Šostakovičova Pátá a Houslový koncert č. 1 a moll. Vedle šéfdirigenta Jurije Těmirkanova stanul na pódiu Smetanovy síně před orchestrem vynikající houslista litevského původu Julian Rachlin. 
Šostakovičův Koncert a moll byl věnován Davidu Oistrachovi, který jej s tehdy ještě Leningradskou filharmonií premiéroval. Mohlo k tomu dojít až v roce 1955, dva roky po Stalinově smrti. Do té doby skladba plná tragického výrazu a tísně, o níž autor hovořil jako o „symfonii se sólovými houslemi„, musela mlčet.
Koncert začíná niternou meditací v pomalém tempu (Nokturno), do níž se vroucím tónem zapojily Rachlinovy housle, a za tichého statického doprovodu orchestru stoupal jejich tón do závratných výšek. Šostakovičova instrumentace je zajímavá a nekonvenční, postavená na kontrastech: nejhlubší tóny a drsně znějící basové nástroje zde stojí proti svítivé lehkosti a výškám houslí. V druhé větě Scherzo Rachlin naplno předvedl svůj neomezený technický arzenál: v náročné partituře plné rychlých běhů, glissand, akcentů začaly z jeho smyčce vlát první utržené žíně. Ačkoli dynamikou nijak nešetřil, jeho tón byl stále čistý a kultivovaný. Také orchestrální doprovod přešel z tiché meditační polohy do dynamické hry plné výbušných rytmů. I ty nejrychlejší pasáže orchestru probíhaly v přesné součinnosti nástrojů, bylo to znát například na vynikajících sólech flétny, fagotu, hoboje, klarinetu či perfektní dvouhlasé souhře těchto instrumentalistů mezi sebou. V divokém bakchanále v závěru se Rachlin otočil houslemi do orchestru a společně si notovali do rytmu.
Těžištěm skladby a pro mě asi nejkrásnější větou koncertu byla třetí část Passacaglia, jejíž nástup připomíná pravoslavný chorál nebo tóny varhan v kostele. Do toho pak měkce vpluje jímavá melodie houslí, rozechvělá jako hlas člověka – smrtelníka uprostřed monumentální stavby chrámu. Rachlin hrál citlivě, s velkým vibratem. Pro houslistu je to hodně náročná dlouhá věta, kde hraje prakticky po celou dobu, téměř ani takt nevynechá a na konci přijde ještě dlouhá sólová kadence houslí plná vícehlasů a virtuózních figur vysoké obtížnosti (které právě „nejdou do prstů“ – jak po premiéře řekl David Oistrach). Bohužel během kadence postihl nějakého posluchače v zadních řadách záchvat a na volání po lékaři se k němu z celého sálu sbíhali zdravotníci na pomoc. V takové chvíli – i když Rachlin odolal vzniklému zmatku a nepřestal hrát – lze jen stěží vnímat hudbu.
Poslední věta Burlesca navazuje bez přerušení na kadenci a přináší vcelku radostnou a opět velice virtuózní hudbu.
Na Šostakovičovu Pátou symfonii d moll po přestávce přišlo na pódium tolik hráčů, kolik Smetanova síň již dlouho nepamatuje. Obrovský orchestrální aparát je zárukou nevšedního zvukového ideálu, jakým se Petrohradská filharmonie může pochlubit. Když se k tomu ještě přidá velká osobnost jako Jurij Těmirkanov, který je přímým Mravinského nástupcem v čele orchestru a tudíž zprostředkovatelem interpretačních tradic ze Šostakovičovy doby k dnešku, dá se očekávat mimořádný zážitek. A skutečně – po první expozici tématu formulované jednoduše, s častými unisony, se najednou rozevřel okouzlující vějíř barev, lahodný orchestrální zvuk v celé šíři. Téma se přetavilo do romantické podoby, poté do ryčného pochodu a tak podobně. Druhá část přinesla řadu bizetovsky laděný motiv a řadu zdařilých sól orchestrálních hráčů i koncertního mistra. Třetí věta byla podle mě opět středem celé symfonie – zvuk orchestru byl široký a nezměrný jako moře, z jehož hlubin vycházejí na povrch všechny skladatelovy úzkosti a zoufalství. +++
===Šostakovič psal Pátou symfonii v době politických procesů, které zasáhly přímo jeho rodinu: zatkli jeho tchýni, strýc a švagr ve vězení zahynuli, jeho sestra musela opustit Leningrad. Řízná poslední věta má – snad i kvůli požadavkům na to správné socialistické umění – trochu optimističtější charakter, ale jak se vyjádřil sám Šostakovič, „je to radost vynucená hrozbami: jako by vás někdo mlátil holí a přitom vám tvrdil, jak je to povznášející.“ Atmosféru skladeb výborně podtrhly unikátní fotky v programu, na nichž jsme mohli vidět třeba prodej lístků před premiérou Leningradské symfonie za blokády, nebo mladého Šostakoviče v podivném polovojenském oblečení na střeše konzervatoře.
Jurij Těmirkanov řídil hudebníky velmi střízlivými gesty, tak nepatrnými, že zezadu většinou nebyl žádný pohyb jeho rukou vidět. A stačilo to! Stačilo naznačit, a orchestr rozpoutal bouři, vzápětí se ztišil do pianissim u tak velkého tělesa téměř neuvěřitelných. I bez velkých gest jde dělat velké umění, stačí síla osobnosti…+++
===
Hodnocení autorky recenze: 90%
Pražské jaro 2015
Dirigent: Jurij Těmirkanov
Julian Rachlin (housle)
Petrohradská filharmonie
16. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Dmitrij Šostakovič: Houslový koncert č. 1 a moll op. 77
=přestávka=
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 d moll op. 47
Foto PJ/Zdeněk Chrapek
