Až fanatické zaujetí pro dílo. Dirigent Zdeněk Košler v Olomouci a v Ostravě

Letošní rok je velmi bohatý na jubilea významných dirigentských osobností. Před nedávnem jsme si připomenuli padesáté výročí úmrtí Iši Krejčího a 25. března by oslavil devadesáté narozeniny jeho nástupce v šéfovské funkci v olomouckém divadle Zdeněk Košler, který nás příliš předčasně opustil 2. července 1995 ve věku pouhých sedmašedesáti let.

Osobnosti české opery

O Zdeňkovi Košlerovi toho bylo v médiích napsáno relativně dost, ale měli bychom si jeho odkaz připomínat bezpochyby častěji. A neměli bychom zapomínat na ty periody v jeho životě, jež zůstávají běžnému milovníkovi vážné hudby a opery přece jenom trochu skryté. Mezi ně patří i osm let, které v období 1958–1966 Zdeněk Košler strávil na šéfovských pozicích v olomoucké a ostravské opeře. Těch roků bylo osm, i když v řadě běžně dostupných údajů včetně ambiciózního projektu Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně, jakým je Český hudební slovník osob a institucí, je uváděno pouze šest.

Když Zdeněk Košler přebíral ve svých třiceti letech klíče od šéfovské kanceláře v olomouckém divadle jako tehdy nejmladší operní šéf v Československu, měl už  za sebou velmi bohatou dirigentskou minulost, byť, a to je jeden z velkých paradoxů v dějinách české opery, svou první stabilní dirigentskou smlouvu obdržel až v Olomouci.

Měl sice tehdy na svém kontě už více jak tři stovky oddirigovaných představení na scénách Národního divadla, ale byl tam stále, jak to dokládají záznamy v pečlivě vedeném archívu naší první scény, zaměstnán jako korepetitor.

Zopakujme si jen velmi stručně Košlerovu cestu k dirigentskému pultu. Do tajů hudby stejně jako do prvních kroků její profesionální interpretace zasvětil Zdeňka a jeho o tři roky mladšího bratra Miroslava, pozdějšího šéfa Českého pěveckého sboru, otec Václav, violista Orchestru Národního divadla. Mladý Zdeněk Košler prošel důkladným všestranným hudebním školením, přičemž o to dirigentské se postarali nejprve pedagog, jenž stál u počátků umělecké kariéry velké části našich dirigentů oněch let, Pavel Dědeček a poté na Akademii múzických umění Metod Doležil, Karel Ančerl a Robert Brock. Takto důkladně vybaven a připraven se stal ve svých dvaceti letech korepetitorem Opery Národního divadla. O tři roky později, 16. září 1951, vstoupil poprvé za dirigentský pult “zlaté kapličky” při repríze Lazebníka sevillského. O čtyři měsíce později poprvé dirigoval operu, kterou v jeho interpretaci poznaly tisíce diváků doma i v zahraničí a díky nahrávkám prakticky celý svět, Smetanovu Prodanou nevěstu.

Košlerova fenomenální paměť, díky které byl schopen dirigovat i ty nejnáročnější partitury zpaměti, ve spojení s jeho nesmírnou pracovitostí, cílevědomostí a zaujetím pro studované stejně jako s obrovskou erudicí způsobily, že záhy vyzrál ve skutečně mimořádnou dirigentskou osobnost.

A pak už šly večery (někdy také odpoledne) za dirigentským pultem rychle za sebou. Zdeněk Košler dirigoval desítky představení, vedle Prodanky to byly především Smetanovo Tajemství (toto dílo jej provázelo po celý život) a Čertova stěna, Fibichova Nevěsta messinská, Foersterova Eva a četné baletní inscenace (Asafjevova Bachčisarajská fontána, Čajkovského Šípková Růženka a Labutí jezero).

V dubnu 1958 absolvoval svou první premiéru jako tvůrce hudebního nastudování baletu Jana Hanuše Sůl nad zlato a o rok později následovala premiéra další. Šlo o hudebně mimořádně náročné dílo, Ogounovu jevištní verzi Beethovenova Promethea. A těsně před odchodem do Olomouce, v červenci 1958, měla premiéru nová inscenace Prodané nevěsty, jejímiž autory byli dirigent Zdeněk Košler a režisér Václav Kašlík. Inscenace byla poté čtyřikrát uvedena na scéně bruselského Théâtre Royal de la Monnaie. Předtím už ale Zdeněk Košler dirigoval jedno představení Prodané nevěsty při zájezdu do Moskvy, na němž působil ve funkci korepetitora.

Mezitím si “odskočil” v roce 1956 do Besançonu, kde zvítězil v prestižní dirigentské soutěži věnované interpretaci francouzské hudby. Když se tedy v roce 1958 ředitel olomouckého divadla Svatozar Vítek rozhodl Zdeňka Košlera angažovat do vedoucí funkce v opeře, velmi dobře věděl, co činí.

Dovolte mi krátkou odbočku a zastavení u pozoruhodné osobnosti ředitele Vítka, jenž za dvě desítky let, které řídil olomoucké divadlo, přivedl všechny čtyři soubory divadla na nebývalou úroveň. Byl typem moderního manažera ve všech směrech. I když sám nebyl aktivní kumštýř, divadlo miloval a perfektně mu rozuměl. Olomoučtí partajní bossové, známí v té době svou rigiditou a mnohdy přímo stupidností, se jej zbavili tím, že ho poslali do důchodu. V den svých šedesátých narozenin setrval Svetozar Vítek v divadle do konce představení, poté se rozloučil a nočním rychlíkem odjel do Prahy, kde poté po řadu let vychovával na Divadelní fakultě Akademie múzických umění kvalitní dorost pro vedoucí funkce v divadlech a kulturních zařízeních.

Návaznost na předchozí profil opery se projevila už výběrem nástupní Košlerovy inscenace. Iša Krejčí se s Olomoucí rozloučil inscenací Divadla za bránou Bohuslava Martinů, Košler si pro inauguraci vybral Janáčkovu Věc Makropulos, jež se v Olomouci dočkala svého prvního provedení. Byla to velmi šťastná volba, jak z dramaturgického hlediska, tak z hlediska prověření sil a možností souboru. A dopadlo to velmi dobře. Muzikolog a kritik Vladimír Hudec ve své recenzi mimo jiné na adresu dirigenta napsal: „Naprosté a suverénní zvládnutí partitury mu umožnily kontakt s jevištěm a orchestrem.“ A soubor pochválil za to, že pěvecké výkony byly velmi vyrovnané. V tomto duchu se nesly všechny kritiky, jež si rovněž chválily srozumitelnost téměř každého slova. Košlerovi se podařilo vytěžit ze souboru maximum. Zasloužili se o to sólisté všech oborů a věkových kategorií. Výtečně se s náročnými požadavky Janáčkova díla vyrovnali někdejší protagonisté souboru Karla Nedbala a posléze Iši Krejčího Milada Marková v roli Emilie Marty a Otto Kubín v roli Jaroslava Pruse. V mladší generaci jim velmi zdatně sekundovali především dva sólisté, kteří zůstali Olomouci věrní prakticky po celou svou kariéru a stali se přímo ikonami souboru. Byli to tenorista širokých interpretačních možností František Šifta a rozsahem hlasu i představitelskými možnostmi všestranný Josef Šulista v roli doktora Kolenatého. Z nejmladší generace se skvěle blýskla Vlasta Ployharová v roli Kristýnky.

Zdeněk Košler zcela v duchu a stopách Karla Nedbala a Iši Krejčího soustavně pečoval o kvalitu souboru a jeho kompaktnost, což se mu výrazně podařilo. Měl v tom výtečné pomocníky v Emilu Františku Vokálkovi, velmi invenčním režisérovi se smyslem pro kompaktnost a logickou výstavbu inscenace, a zkušeném operním matadorovi Františku Preislerovi, vynikajícím odborníkovi především na italskou a francouzskou operu. Nejstarší z rodu Preislerů sloužil věrně olomouckému divadlu až do odchodu do důchodu v roce 1976 a poté ještě řadu let úspěšně reprezentoval české dirigentské umění ve slovinském Mariboru. Po jeho vzoru se velmi zdárně projevoval budoucí Košlerův nástupce v šéfovské funkci Pavel Pokorný.

Podobně, jako jsme to učinili v případě Iši Krejčího, připomeňme alespoň letmo opory Košlerova souboru. O některých jsme se již zmínili. V sopránech byly nadále stálicemi souboru Marie Hůrská-Vozková a Růžena Jelínková, v řadě rolí se velmi dobře prosadila Zdena Talpová a dvě nové členky souboru Agia Formánková a Jarmila Rudolfová, která ale brzy vyměnila Olomouc za Brno. Vedle Boženy Ministrové se výtečně uvedla mladá altistka Amalie Braunová.

V pánském souboru se vedle Františka Šifty v řadě rolí velmi dobře uplatnili Václav Eremiáš, Jan Pleticha a Konrád Tuček. Z barytonistů si výraznou pozici vydobyl Hynek Maxa, kterému sekundovali dlouholetý člen souboru František Bartůněk a Stanislav Zajíček. Velmi silná byla skupina basů, kde se podařilo Košlerovi získat dvě velmi silné individuality, zpěváky velkého hlasového rozsahu, kvalitně technicky vybavené a hereckým talentem obdařené, Karla Petra a Karla Hanuše.

Koncepčnost a cílevědomost Košlerovy dramaturgie nám jasně ukáže už pohled na premiéry jeho první olomoucké sezony. Vedle Věci Makropulos sám nově nastudoval Prodanou nevěstu a Mozartovu operu Così fan tutte, tedy díla svých oblíbených skladatelů, jejichž autorský rukopis dokonale ovládal. Vedle toho byly ještě uvedeny z českých oper Škroupův Dráteník a nové nastudování Dvořákovy Rusalky a dále Verdiho Otello a Prokofjevova komická opera Zásnuby v klášteře.

V další sezoně nastudoval tři průkopnické inscenace. Byly to Jeremiášovi Bratři Karamazovi, v nichž v hlavních rolích excelovali především Karel Petr v roli starého Karamazova, Josef Šulista jako Smerďakov a představitelky Grušenky a Kateřiny Marie Hůrská-Vozková a Jarmila Rudolfová. Inscenace se setkala s velmi příznivým ohlasem při hostování v Národním divadle.

Další zatěžkávací zkouškou pro soubor i pro diváky byl večer složený z Hradu Modrovousova Bély Bartóka v režii hostujícího německého režiséra Elvina Buggeho s dvojicí sólistů Miladou Markovou a Karlem Petrem a Orffovy Chytračky v titulní roli s Jarmilou Rudolfovou, kterou dirigoval Pavel Pokorný. A v téže sezoně do Olomouce dorazila úspěšně také Suchoňova Krútňava v titulní roli s alternujícími Jarmilou Rudolfovou a Marií Hůrskou Vozkovou.

V Olomouci se také Zdeněk Košler poprvé setkal se dvěma díly, jež jej poté provázela po celý zbytek jeho oslnivé kariéry, se Smetanovým Daliborem a Mozartovým Donem Giovannim. Vedle nich ale také připomeňme Preislerovo nastudování Pucciniho Tosky, v níž se soubor po letech vrátil k veristickému repertoáru a prokázal, že je schopen se s ním vyrovnat, Čajkovského Pikovou dámu a Smetanovo Tajemství v hudebním nastudování Pavla Pokorného.

S Olomoucí se Zdeněk Košler rozloučil inscenacemi Mozartovy Figarovy svatby a Wagnerova Lohengrina a zamířil do Ostravy, kde vystřídal Bohumila Gregora. V Olomouci ovšem zanechal skutečně trvalou stopu. Na něj a na inscenace z období jeho šéfování se v Olomouci dlouho vděčně vzpomínalo.

Prvním studovaným dílem na novém působišti byla opera Sergeje Prokofjevův Semjon Kotko, s níž soubor vystoupil v Národním divadle na festivalu jevištních děl Sergeje Prokofjeva na jaře roku 1963. Režisérem inscenace byl Ilja Hylas a pro titulní roli si přivedl z Olomouce Františka Šifu a v téže sezoně ještě nastudoval Čajkovského Evžena Oněgina.

Podobně jako do Olomouce nepřišel Košler do Ostravy s tím, že by apriorně prosazoval své názory a požadavky za každou cenu. Eva Sýkorová ve své stati o opeře Státního divadla v Ostravě v Almanachu šedesátých let ostravského divadla píše:

„Spolupracovníky si získával jasným vědomím cíle, převahou uměleckého cítění, svými výjimečnými technickými znalostmi a vzbuzením pocitu naprosté umělecké důvěry. Ponechal si určitý čas k získání správné představy o stavu souboru a jeho reprodukční techniky.“

Našel velkou oporu v osobnostech tří dirigentů, kteří všichni byli především operními specialisty. Byli to Bohumil Janeček, Jan Štych a Pavel Vondruška, kteří na jevišti měli plnou podporu ve dvou kmenových režisérech souboru. Zkušený praktik Ilja Hylas, odchovaný Operou 5. května, a mladý, kreativní Miloslav Nekvasil byli sice v mnohém téměř protipóly, ale oba spojovala láska k opeře, znalost řemesla a také to, že oba dva jako bývalí sólisté, rozuměli herectví a zaměřili se na ně ve svých inscenacích.

Na přelomu padesátých a šedesátých let mnohé české operní soubory procházely poměrně razantní personální proměnou zejména v některých hlasových skupinách. V sopránech ke zkušeným sólistkám Zdeně Divákové a Věře Novákové přišly mimořádně perspektivní a technicky skvěle vybavená představitelka mladodramatických až dramatických rolí Eva Gebauerová, lyrická sopranistka s příjemnými koloraturami Radmila Minářová a Zdeněk Košler si s sebou přivedl z Olomouce již velkými úkoly prověřenou Agiu Formánkovou a všestrannou rodačku ze západočeské Sušice Jitku Kovaříkovou. Ta po deseti ostravských letech přesídlila do Lipska, kde se stala hvězdou souboru a byla jmenována komorní pěvkyní. Altový obor posílila Alena Havlicová a v roce 1963 mladá, již tehdy vysoce perspektivní sólistka Eva Randová, jež tehdy ale vystupovala pod jménem Eva Těluškinová.

Mezi tenory si své specifické postavení uchoval (a uchovával ještě další dlouhá léta) interpret širokého rejstříku rolí a v jedné osobě i naprosto perfektní tajemník souboru, Lubomír Procházka. V roce 1960 soubor posílil mimořádně disponovaný Jiří Zahradníček. V lyrickém oboru se výborně uplatnil Oldřich Lindauer, k němuž později přibyl Karel Kožušník. K angažování nových členů došlo i v barytonovém oboru. K protagonistovi Čeňku Mlčákovi přišel z Liberce Vojtěch Zouhar a Zdeněk Košler angažoval do souboru herecky velmi dobře disponovaného zpěváka Miloslava Tolaše. Velmi kvalitní byla basová skupina, kde postupně k dlouholetým špičkám sólistického souboru Jiřímu Heroldovi a Karlu Průšovi přišel z Liberce Jan Kyzlink a po roce svého působení si šéf Košler do Ostravy z Olomouce přivedl Karla Hanuše. S takto vybudovaným souborem si mohl Zdeněk Košler ve své druhé ostravské sezoně se zdarem troufnout i na Wagnerovy Mistry pěvce norimberské a na Janáčkovu Věc Makropulos.

Mezitím ale došlo k události, která měla pro Košlerův další umělecký vývoj rozhodující význam. V roce 1963 zvítězil spolu s Claudiem Abbadem a argentinským dirigentem Pedro Calderónem ve vysoce prestižní dirigentské soutěži Dimitri Mitropoulose v New Yorku. Na základě toho dostal možnost rok pracovat jako asistent po boku Leonarda Bernsteina. Jindřich Bálek v časopise Harmonie za září 2005 v článku, v němž připomíná desáté výročí úmrtí Zdeňka Košlera, cituje hodnocení dirigenta Košlera v dobových newyorských mediích:

„Je pravým typem středoevropského dirigenta – dobrý hudebník s bezvadnou školou, dirigentským instinktem a sžívá se beze zbytku s dílem, jež diriguje. … Zdeněk Košler z Prahy způsobil, že ostatní se zdáli nadanými amatéry. Byl profesionálem, vědeckým géniem s jemně pevnou a zřetelnou rukou, zářící, usměvavý, mladý Georg Széll.“

A na jiném místě tohoto článku Bálek hodnotí Košlera jako: „Dirigenta, který byl vždy zárukou precizní práce, lásky k hudbě i mimořádné pracovitosti a záviděníhodné repertoárové šíře.“

Zdeňkovi Košlerovi se otevřely, alespoň v míře dané tehdejší politickou situací, dveře do světa. Přes veškeré své další nové domácí i zahraniční  aktivity se i nadále naplno věnoval své ostravské činnosti, výraznými úspěchy byly jeho inscenace Beethovenova Fidelia, Čertovy stěny či Rusalky. Jedním z vrcholů jeho ostravského působení bylo v lednu 1965 po všech stránkách znamenité představení Straussovy Salome v režii Ilji Hylase, v němž čelné role perfektně ztvárnili Eva Gebauerová jako titulní hrdinka, Čeněk Mlčák v postavě Jochanaana a spolu s nimi Lubomír Procházka jako Herodes, Eva Těluškinová jako Herodias a Oldřich Lindauer jako Narraboth.

V listopadu téhož roku si Zdeněk Košler Salome zopakoval ve Státní opeře ve Vídni. V režii Wielanda Wagnera ztvárnila titulní roli Anja Silja, Jochanaana zpíval Eberhard Waechter a Narrabotha Fritz Wunderlich.

Z dalších zajímavých a podnětných inscenací Košlerovy ostravské éry, které nastudovali jeho dirigentští kolegové, jmenujme alespoň Verdiho Dona Carlose a Trubadúra pod taktovkou Pavla Vondrušky, Mozartovu Figarovu svatbu, kterou pohostinsky nastudoval dirigent Václav Jiráček, Vondruškovo nastudování Donizettiho opery Rita , která byla uvedena v jednom večeru s Apokryfy Ludvíka Podéště, jež dirigoval Jan Štych, Massenetova Dona Quijota či operu Ernesta Wolfa Ferrariho Čtyři páni hrubiáni (obě v hudebním nastudování Pavla Vondrušky). Dirigent Bohumil Janeček se představil mimo jiné v inscenacích Borodinova Knížete Igora a Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta. A konečně připomeňme také operu soudobého německého skladatel Juliana Kowalského Slavnost lampionů, kterou nastudoval Jan Štych.

Zdeněk Košler se rozloučil s Ostravou inscenací Maryši Emila Františka Buriana. Do historie ostravské opery se vepsal stejně výrazně jako v Olomouci. Dejme ještě jednou slovo Evě Sýkorové-Čápové, která vyzvedá jeho “až fanatické zaujetí pro dílo a bystrý intelekt, který jej chránil před ukvapeností nebo pohodlným schematismem”.