Baletní panorama Pavla Juráše (151)

Tentoraz:

• Přišla jsem a žiji v míru – Olga Borisová-Pračiková v profilovom rozhovore
• Čo sleduje Olga Borisová-Pračiková?

Přišla jsem a žiji v míru
Už na začiatku tejto sezóny som sa ako Guliver s Panorámou zatúlal do Ostravy a cez ňu do Monte Carla za Markétou Pospíšilovou (tu ). O Ostrave sa všeobecne málo píše a túto medzeru scestne vypĺňa web o ostravskej kultúre s agresívnymi komentármi a nevyberanými útokmi, ako to už na diskusných fórach býva. Dnes sa opäť vrátim do tohto regiónu, do Ostravy, a rozhovor vás, drahí čitatelia, zavedie až na Ukrajinu. Vzácnym hosťom bude nielen miláčik divákov ostravského Národného divadla, ale aj vzácna bytosť vo vnútri pavučiny českého baletného sveta – legenda, slniečko, dobrý človek. Vy, ktorí čítate pozorne, ste už pred niekoľkými písmenami a interpunkčnými znamienkami pochopili, že myslím Olgu Borisovú-Pračikovú. Kým ju pustím ku slovu: Chcel som s ňou vytvoriť rozhovor, ktorý by ju prezentoval hlbšie než ako výbornú balerínu a pozitívnu manželku či maminku. Myslím, že svojim osobitým spôsobom ukojila môj hlad po akejsi životnej pravde o údele človeka umelca. Posúďte sami, aká veľká balerína a čestný človek je.

V tomto čase pred rokom bol o rozhovory s vami veľký záujem, vstupovali ste v NDM do svojej jubilejnej dvadsiatej sezóny. Bola pekná?

Vzhledem k tomu, že jsem byla v širší nominaci na Thálie za La Sylphide, měla by to být moc hezká sezona, ale bohužel nebyla. Neobsadili mne totiž do žádné hlavní role ani v jedné ze dvou premiér. Tak špatnou sezonu jsem za dvacet let v Ostravě ještě neměla.

Nechcem sa vás znova pýtať na to, čo ste už mnohokrát hovorili o ceste k baletu – ako vo vašom detstve do vášho mestečka prišiel Kyjevský balet, o ceste do Česka do Českých Budějovíc, potom do Ostravy. Skôr by som sa chcel dozvedieť niečo ťažko opísateľné, čo je za tým. Niečo, čo sa hovorí možno medzi riadkami. Pocitovo. Trebárs ste raz hovorili, že vaši rodičia tancovali, ale neskôr zmenili zamestnanie. Dozvedeli ste sa časom prečo? A prečo vlastne odišli z Ruska na Ukrajinu, čo v tej dobe určite nebolo ľahké?

Ano, moji rodiče tancovali, ale nebyli v profesionálním baletním souboru a tatínek se pak rozhodl pro jiné povolání. Z Ruska jsme odjeli do Německa. Tatínek byl voják z povolání, tak pak musel na Ukrajinu a tam už rodiče zůstali.

Bolo vás viac súrodencov?

Mám o šest let staršího bratra. Ten balet nedělá. (smiech)

Vyrastali ste o niekoľko generácií neskôr, ale baletný divák má isto stále v pamäti spomienky Nurejeva, Baryshnikova, iných slávnych sovietskych umelcov na tvrdé detstvo, biedu, nedostatok, čo si dnes mladá generácia vôbec nevie predstaviť…

Dnešní mladá generace je hodně rozmazlená a zároveň i „nudná“. Oni vůbec nevědí, co by tak chtěli dělat. Mají svůj počítačový svět, nechodí skoro ven, nevědí, co jsou to hry venku. V našem dětství byla spousta hezké zábavy a děti od rána do večera byly venku, samozřejmě když měly prázdniny. Teď, v dnešní době, děti sedí doma a žijí virtuální život, škoda!

Rodičia súhlasili, aby ste šli na balet?

Ne, balet jsem si vybrala sama – oni mi jen dali lásku k tanci a hudbě, i když to je asi to nejlepší! Nikdy mi v tom nebránili, ba naopak vždy jsem v nich cítila podporu a cítím dodnes.

Veľmi by ma zaujímalo vaše štúdium na Kyjevskom štátnom choreografickom učilišti. Vy sama teraz učíte, ale hlavne opäť myslím, že predsa len tie ruské či dnes i ukrajinské baletné akadémie, triedy, sály, to je úplne iný svet. Návštevník má často pocit, akoby tam mala vstúpiť Anna Pavlova, vládne tam až akási sakrálna nálada… Bázeň…

Máte pravdu. V našich školách je jiný svět a hlavně tam vládne nesmírná úcta a láska k tomu, co vlastně děláte, úcta ke všemu, co škola obnáší. V první řadě jsou to profesoři, starší žáci a také budoucí povolání. U nás je snem každého žáka tančit v divadle už při studiu. O každé místo se „bojuje“, a své místo si každý musí zasloužit! Já osobně jsem měla velké štěstí a poslední dva roky jsem tančila v kyjevském Národním divadle, kde je v souboru půl druhé stovky až dvě stě tanečníků. Tančila jsem malé Pas de quatre z Labutího jezera a černé labutě – jako jediná ze školy, cítila jsem obrovskou radost a hrdost.

Vidíte nejaké zaujímavé rozdiely napríklad v metodike? Že u nás sa nejaký prvok učí až v VII. ročníku, a vy ste sa ho učili skôr?

Rozdíly určitě jsou, ale rozebírat je nebudu. (smiech)

Je niečo, čo vám tu v osnovách chýba? Napríklad výučba charakterného tanca, ktorý je dôležitý pre každý klasický titul, kde takéto tance sú… A sú tiež určitým, veľmi podstatným dedičstvom?

Já budu mluvit za ostravskou konzervatoř, která určitě velmi postrádá charakterní tanec a historický tanec, a je také velká škoda, že se velmi málo času věnuje herectví, které je pro nás tanečníky velice důležité!

Pamätáte si, kedy ste vlastne prvýkrát stála na javisku?

Poprvé, když mi bylo sedm let, jsem tančila v dětském tanečním ansámblu, když jsme dělali velké koncerty v Domě kultury. Bylo to úžasné!

Školu ste končili v roku 1991, to boli veľké dejinné udalosti. Pociťovali ste to tiež? Či ste žili len baletom?

Jen balet!!! (smiech a praje si niekoľko výkričníkov za odpoveď)

Mnohokrát ste spomenuli v rozhovoroch o škole svoju profesorku Naděždu Kostenkovu. Bola to taká prísna a zároveň až materská učiteľka, ako si to baletoman predstaví?

Dodnes vzpomínám na svoji milovanou paní profesorku Naděždu Kostenko, primabalerínu Národního divadla v Kyjevě, která už přes dvacet let žije v Paříži a jezdí po celém světě jako hospitující pedagog a choreograf. Byla přísná a zároveň i moc hodná, dokázala nám dát všechno, co pro svoji profesi potřebujeme. Je mým velkým snem, aby někdy přijela k nám do souboru jako hostující pedagog. I když už jsem se o to snažila, vedení našeho baletu zatím nemá zájem…

Ešte jedna otázka ku škole. Stretli ste tam nejaké neskôr slávne baleríny, ktoré vtedy boli vaše spolužiačky?

Mohu naprosto hrdě říct: ano! Irina Dvorovenko – Principal Dancer ABT v New Yorku; Elena Gorbach – ex Principal Drážďanského baletu; Svetlana Robos (Tolstopiatova) – ex Principal Dancer Ballett Dortmund; Vláda Kiseleva – ex sólistka Kyjevského klasického baletu; Alexander Komarov – demisólista v Budapešti; Kiril Kovtun – ex sólista Kyjevského klasického baletu.

Bolo vtedy samozrejmé (či ľahšie), že sa dostanete do kyjevského baletu?

Věděla jsem, že zůstanu v Kyjevě, i když jsem měla na výběr ze tří divadel – Národní divadlo, Kyjevský klasický balet a Lvovská Opera. Vybrala jsem Kyjevský klasický balet.

Bol to tvrdý boj, presadiť sa v súbore? Tancovali ste tam nie zanedbateľné úlohy ako Pas de trois, malé labute v Labuťom jazere a ďalšie…

Ano, byl. U nás každý tanečník (pokud nejste Svetlana Zakharova) začíná ve sboru, je to naprosto správné a normální. Tanečník musí k rolím vyzrát, musí projít těžkou cestou, aby se mohl stát sólistou. Málokdy dostane tanečník příležitost k sólovým rolím ještě na škole. Ve světě je hodně choreografů, kteří neradi obsazují do sólových rolí nezkušené mladé tanečníky.

Končila tá verzia Labutieho jazera, ktorú ste hrali v Kyjeve, pozitívne? Siegfried a Odetta boli zachránení?

Ne, zemřeli… Oba zmizeli ve vodách jezera… Ale protože to je pohádka, tak tam na dně jezera stejně zůstali spolu. (úsmev)

Nepremýšľate niekedy, prečo vlastne v Rusku tak zdomácnela rozprávková verzia so šťastným koncom, keď ruská duša, kultúrne prostredie inklinuje k neobyčajne vnútornej tragike ako v literatúre, tak v opere…

Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, neznám odpověď na tuto otázku…

A keby ste vy inscenovali Labutie jazero, ako by ste skončili?

To ještě nevím… (smiech)

Ktoré dielo, nemusí ísť nutne o balet, je podľa vás najsmutnejšie, aj keď ľudsky pravdivé?

Oněgin, Dáma s kaméliemi, Anna Karenina, Macbeth… Maškaráda… Je toho dost.

V Rusku v balete má veľký význam tradícia; napríklad dievčatá ani náhodou nemôžu mať zle učesaný drdol ani o centimeter a veľmi veľa dôležitých faktorov. Prečo na západe vládne taká podivná túžba po klasickom balete, ale v akejsi nedotiahnutej polohe?

Rusové jsou velcí pedanti a musí být ve všem nejlepší. (smiech)

Nech nehovoríme stále o takých vážnych témach, pamätáte si, koľko ste mali prvú výplatu na vtedajšie pomery? A to sa často robí, že si človek za prvú výplatu hrdo niečo beží kúpiť…

Vůbec si nepamatuji svoji první výplatu (smiech), asi nebyla moc velká.

Alebo ešte zaujímavejšia otázka. Teraz je to iné, diametrálne odlišné, ale pamätáte si, kedy vás vôbec nejaký chlapec, trebárs kolega, prehovoril po prvýkrát na rande? (smiech) Musel vás dlho prehovárať?

Nechám si to pro sebe. (usmieva sa)

Ešte trochu: (smiech) Ale o ruských tanečníkoch kolujú úžasné historky, o vodke, sexe, profesionalite, ohromnom zapálení v boji o to byť najlepší, o eufóriách a večierkoch a potom melanchólii… Poverčivosti… Stretli ste to v tom krátkom angažmán v Kyjeve?

Jediné, co mohu říct: Měli jsme skvělý soubor s úžasnými tanečníky, kteří byli skvělí i jako lidé!

Vašim fanúšikom je známe, ako ste išli do Česka. Že vám priateľ, ktorý bol v Prahe, odporučil Česko. Ale prečo ste chceli odísť?

Ani nevím, asi jsem chtěla poznat balet i v zahraničí… Tenkrát to bylo velmi atraktivní.

Človek sa nemá ohliadať v určitom zmysle späť, ale nechýba vám veľké javisko, veľký súbor, tá iná atmosféra, čo by ste zažívali v angažmán v Rusku? To sú všetko veľké, slávne divadlá – Novosibirsk, Perm, Samara, Jekaterinburg atď.

Já mám velmi ráda ostravské divadlo! Mám ráda ostravské publikum! Je to scéna, která mi přirostla k srdci, scéna, která ze mne vychovala balerínu, scéna, která mi dala krásný baletní život a spoustu nádherných rolí!!! Ostravská scéna pro mne bude navždy tou nejbližší scénou na světě!

Neťukali si vaši mentori a priatelia na čelo, že odchádzate do vlastne úplne nebaletnej krajiny? (smiech)

Tak trochu ano, ale já ničeho nelituji. (úsmev)

A naopak, nedívali sa tu na vás v roku 1993 ľudia divne, po tej „negatívnej skúsenosti“ so ZSSR?

Bohužel – ano, bylo to velmi smutné… Ale já jsem přišla v míru a v míru tady žiji.

Teraz akoby sa to vracalo. Viete, veľmi by ma zaujímalo, lebo to tiež utvára umelca i človeka: Mnoho mojich baletných priateľov sa úprimne desí mediálnej kampane, ktorú tu médiá vytvárajú o Rusku, o Ukrajine. Vy máte rodinu v Kyjeve, vy budete mať správy z prvej ruky…

Nezlobte se, ale o tom bych vůbec nechtěla mluvit.

Rozumiem. Akceptovateľná odpoveď. Keď idete domov, navštívite tam predstavenie? Sledujete trochu situáciu v balete aj tam, po tom podivnom konci Denisa Matvienka ako šéfa?

Bohužel představení nevidím, jezdíme tam většinou, když jsou v divadle prázdniny… Ale moc mne mrzí, že Matvienko z Kyjeva odešel. Je to výborný tanečník a byl i skvělým šéfem. Novosibirsk ale má určitě radost, že tam Denis nastupuje jako šéf.

Viete, myslím to nie politicky, ale že súčasný svetonázor odmieta Rusko so všetkým, teda aj s kultúrou. Hociktorý žiak TK pozná sólistov Royal Balletu, v Amsterdame, v New Yorku. Ale že existovala „nejaká“ Komleva, ktorá je dodnes považovaná za najlepšiu Nikiu, to už sa nedozvedia. Alebo váš veľký vzor – Ekaterina Maximova – mnohým nič nepovie.

Je to velká škoda, že mládež nezná historii baletu, na světě nemůže existovat nic bez historie, bez dějin. Teď mám nový ročník studentů, kteří jsou už čtvrtým rokem na konzervatoři. Jednou jsem se jich zeptala, jestli viděli něco z repertoáru Maximové, oni ale vůbec nevěděli, kdo to je Maximova. Smutné, velmi smutné.

Ako sa vám podarilo nájsť v Ostrave Ukrajinca, vášho manžela? Bol to váš ctiteľ? Nosil vám ako primabaleríne kytice po predstavení?

S manželem jsme se seznámili v Kyjevě. A pak můj budoucí manžel přijel do Ostravy a navždy tady se mnou zůstal. Kytice mi nosí dodnes. (úsmev)

Mali ste krásnu pravoslávnu svadbu aj s tými krásnymi obradmi?

Ano, měli, bylo to velmi krásné a dojemné…

Máte zo svojho kyjevského domova nejaké tradície, ktoré vás sprevádzajú životom? Čo sa týka Vianoc, Veľkej noci a podobne?

Jsme pravoslavní, ale žijeme v zemi, která je více katolická. Vánoce slavíme dvakrát, protože máme syna, který se narodil tady, a aby mu nebylo líto, že Ježíšek nosí všem dárky dvacátého čtvrtého, tak mu dáváme dárky také, ale pak slavíme pravoslavné Vánoce, pokud nejsme v práci, což většinou jsme. (hovorí smutne) Je to trochu náročné, ale krásné. Velikonoce slavíme více pravoslavné, i když syn rád chodí na katolické Velikonoce s karabáčem. (smiech)

Čo ste si najviac odniesli z domova do tohto nového domova?

Vše, co můžu mít ve svém srdci.

Ale je niečo, čo vám domov, či skôr vlasť, detstvo, pripomína? Nejaký skladateľ, maliar, kniha?

Příroda, někdy architektura a staré české filmy, které mám strašně ráda. Ony mi totiž strašně připomínají naše staré ruské filmy, a když na ně koukám, tak vzpomínám na svoji rodnou vlast.

A vášho syna Maxima stále baví futbal, alebo sa už po mame trochu obracia ku kultúre? (smiech)

Fotbal, fotbal, fotbal…

A hovorí aj ukrajinsky?

Hovoří rusky s akcentem, ale hovoří, píše, čte. Ukrajinštině rozumí, zná i některá slovíčka.

Mnoho veľkých balerín poznamenalo, že s materstvom sa celkom zmenil ich pohľad na nazvime to baletné herectvo či vnímanie charakterov, i keď je to pojem ošemetný. Nemyslia tým roly matiek ako Anna Karenina, čo bola aj vaša veľká rola, ale hlavne roly typu Odetty, Giselle.

Nemyslím. Víte, ono je to tak, že buď to tanečník v sobě má, anebo nemá. Pokud tu byla špatná herečka před porodem, tak špatnou i zůstane. Může se změnit něco v jejím osobním životě, mít jiný úhel pohledu na věci, pocity, strach o dítě, něhu, větší zodpovědnost, ale nemyslím si, že se to může odrazit na jejích baletních rolích jako Giselle, Odetta, Kitri a dalších. Samozřejmě, budou více procítěné role matek, ale jinak…

Nechcem s vami hovoriť o vašom domovskom súbore, to je prirodzené, ale ako umelkyňa – sólistka s ohromným počtom rolí, pedagogička aj s diplomom – nemáte trochu smutný pocit (podobný môjmu), keď tak, samozrejme nesúhlaste, že v našich súboroch je hodne technicky školených tanečníkov z cudziny, ktorým však chýba osobná iskra, akási individualita, charizma, ktorá na javisku práve veľkou mierou robí z tanečníka sólistu? Je to nejaký rys tejto doby?

Naprosto s vámi souhlasím, myslím si, že je tu spousta mladých tanečníků ze zahraničí, kteří nemají baletní akademii nebo konzervatoř. Někteří mají vystudované tři čtyři roky baletní školy, což je strašně málo, a pak mají jen semináře a workshopy. Chybí jim spousta hodin partneřiny, herectví, charakterního a lidového tance, dokonce i moderního tance. Samozřejmě jsou i výjimky.

Vy ste veľká optimistka, mnoho kolegov by povedalo slniečko. Ako to robíte, že už dve desaťročia (aj po materskej) stále ráno idete k tej tyči a robíte tréning, tancujete, potom učíte, staráte sa o domácnosť?

Já svoji práci miluji a také miluji svou rodinu, a když člověk dělá něco z lásky, tak mu to vždy vychází a nikdy neomrzí.

Ešte k tomu vášmu optimizmu. Máte aj nejaké obľúbené filmy, čo vás pobavia a dobre naladia?

Je jich více. (smiech)

V jednom rozhovore ste povedali veľmi poučnú vetu a myslím, že aj neúmyselne ako svoj pocit, do tej večnej diskusie, ktorá tu vládne o repertoári: „Především se musí uvádět repertoár, který se líbí divákům.“ To je svätá pravda. Nemáte však aj pocit, že divák sa musí vychovávať, či skôr kultivovať? Keď sa tento fakt podcení, môže spôsobiť aj škody, možno na celej generácii divákov.

Samozřejmě, divákům se musí nabízet v první řadě to, co oni chtějí vidět, ale také pomalinku zkoušet i to, co sami umělci chtějí divákům ukázat.

Keď sme ešte raz naťukli to Jazero, je to skutočne taký osudový part aj pre vás? Mnohé baleríny hovoria, ako po bielom dejstve už nemôžu, jedno lýtko, na ktorom robia biele, majú už unavené, a predstava čierneho Grand pas de deux ich priamo desí. Kóda. Fouetée. Potom ešte koniec kódy. A potom ešte nie krátky záver baletu.

Labutí jezero je vzácné nejenom technikou nohou, ale hlavně rukou, a také dvojrolí, kterou musíte zahrát natolik přesvědčivě, aby vám diváci uvěřili, že jste dvě, a ne jedna postava. Myslím, že jsou ale role o hodně technicky náročnější – Kitri, Paquita, Nikie.

Stále máte ešte vysnené role, Nikiu, Manon a ešte raz Kareninu?

Ano, mám, a také bych si ráda zatančila Tatianu v Oněginovi.

Viete, ako som v úvode naznačil, že myslím na to, čo je za tým. Vy ste tancovali trebárs Margueritu, ktorá žije zle, ale z lásky sa obráti, učiní obrovské gesto, ktorým si podpíše rozsudok smrti. Oproti nej Manon, tá je potvora, ktorá sa vlastne vždy vráti k minulému životu. Takéto zložité charaktery vás zaujímajú? Ako vlastne pociťujete také rozporuplné životy?

Ráda prožívám život každé postavy, právě nejvíc mne baví být pořád tak jiná, tak různá, protože tančit pořád ve stejném charakteru není moc zajímavé, ale přecházet z obrazu do obrazu, to je něco neskutečného!

Nakoniec taká malá poklona. Úprimne. Nestretol som sa s tým, že by niekto mal povesť, akú máte vy. V českom balete, ktorého súčasťou ste sa stali. Ešte tak Jana Přibylová. Čo sa týka práce, ale hlavne charakteru, dobrosrdečnosti. Samozrejme nečakám, že s tým budete súhlasiť, na to ste práve veľmi skromná. Ale čím to je? Výchovou? Vierou v Boha? Skúsenosťami?

Láskou ke všemu, co mne obklopuje, a za to vše děkuji pánu Bohu.

 

Tak to bolo stretnutie s Olgou. Ak by vás ešte niečo zaujímalo: Má za sebou štyridsiatku premiér. Vystúpila minimálne v šesťsto predstaveniach v rôznorodých postavách. A nielen v Ostrave. V Japonsku, Francúzsku, v Poľsku, v Nemecku, Dánsku, Švajčiarsku, Luxembursku, Taliansku, v Amerike, Kanade, v Rakúsku, na Malte. Manžel pracuje v rovnakom divadle, ale nevystupuje na javisko. Možno len cez prestávku, keď je zatiahnutá opona. Olga (ako hovorí sama), miluje všetky kvetiny a z farieb prekvapivo inklinuje k čiernej.

Čo sleduje

Prirodzene, v rubrike je dnešným hosťom na záver rozhovoru Olga Borisová-Pračikova. Vybrala viacznačné video. Nielenže je pekný názov: „My Way“, ale sa aj hodí svojim komorným charakterom k predvianočnej adventnej atmosfére.

„Tady posílám jedno video člověka, jehož talentu si nesmírně vážím! Měla jsem štěstí pracovat na jeho gala a byl to nezapomenutelný zážitek!!! S pozdravem! Olga“