Baletní panorama Pavla Juráše (151)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Tentoraz:

  • Přišla jsem a žiji v míru – Olga Borisová-Pračiková v profilovom rozhovore
  • Čo sleduje Olga Borisová-Pračiková?

Přišla jsem a žiji v míru
Už na začiatku tejto sezóny som sa ako Guliver s Panorámou zatúlal do Ostravy a cez ňu do Monte Carla za Markétou Pospíšilovou (tu ). O Ostrave sa všeobecne málo píše a túto medzeru scestne vypĺňa web o ostravskej kultúre s agresívnymi komentármi a nevyberanými útokmi, ako to už na diskusných fórach býva. Dnes sa opäť vrátim do tohto regiónu, do Ostravy, a rozhovor vás, drahí čitatelia, zavedie až na Ukrajinu. Vzácnym hosťom bude nielen miláčik divákov ostravského Národného divadla, ale aj vzácna bytosť vo vnútri pavučiny českého baletného sveta – legenda, slniečko, dobrý človek. Vy, ktorí čítate pozorne, ste už pred niekoľkými písmenami a interpunkčnými znamienkami pochopili, že myslím Olgu Borisovú-Pračikovú. Kým ju pustím ku slovu: Chcel som s ňou vytvoriť rozhovor, ktorý by ju prezentoval hlbšie než ako výbornú balerínu a pozitívnu manželku či maminku. Myslím, že svojim osobitým spôsobom ukojila môj hlad po akejsi životnej pravde o údele človeka umelca. Posúďte sami, aká veľká balerína a čestný človek je.

Olga Borisová-Pračiková (foto Martin Popelář)
Olga Borisová-Pračiková (foto Martin Popelář)


V tomto čase pred rokom bol o rozhovory s vami veľký záujem, vstupovali ste v NDM do svojej jubilejnej dvadsiatej sezóny. Bola pekná?

Vzhledem k tomu, že jsem byla v širší nominaci na Thálie za La Sylphide, měla by to být moc hezká sezona, ale bohužel nebyla. Neobsadili mne totiž do žádné hlavní role ani v jedné ze dvou premiér. Tak špatnou sezonu jsem za dvacet let v Ostravě ještě neměla.

Nechcem sa vás znova pýtať na to, čo ste už mnohokrát hovorili o ceste k baletu – ako vo vašom detstve do vášho mestečka prišiel Kyjevský balet, o ceste do Česka do Českých Budějovíc, potom do Ostravy. Skôr by som sa chcel dozvedieť niečo ťažko opísateľné, čo je za tým. Niečo, čo sa hovorí možno medzi riadkami. Pocitovo. Trebárs ste raz hovorili, že vaši rodičia tancovali, ale neskôr zmenili zamestnanie. Dozvedeli ste sa časom prečo? A prečo vlastne odišli z Ruska na Ukrajinu, čo v tej dobe určite nebolo ľahké?

Ano, moji rodiče tancovali, ale nebyli v profesionálním baletním souboru a tatínek se pak rozhodl pro jiné povolání. Z Ruska jsme odjeli do Německa. Tatínek byl voják z povolání, tak pak musel na Ukrajinu a tam už rodiče zůstali.

Bolo vás viac súrodencov?

Mám o šest let staršího bratra. Ten balet nedělá. (smiech)

Vyrastali ste o niekoľko generácií neskôr, ale baletný divák má isto stále v pamäti spomienky Nurejeva, Baryshnikova, iných slávnych sovietskych umelcov na tvrdé detstvo, biedu, nedostatok, čo si dnes mladá generácia vôbec nevie predstaviť…

Dnešní mladá generace je hodně rozmazlená a zároveň i „nudná“. Oni vůbec nevědí, co by tak chtěli dělat. Mají svůj počítačový svět, nechodí skoro ven, nevědí, co jsou to hry venku. V našem dětství byla spousta hezké zábavy a děti od rána do večera byly venku, samozřejmě když měly prázdniny. Teď, v dnešní době, děti sedí doma a žijí virtuální život, škoda!

Rodičia súhlasili, aby ste šli na balet?

Ne, balet jsem si vybrala sama – oni mi jen dali lásku k tanci a hudbě, i když to je asi to nejlepší! Nikdy mi v tom nebránili, ba naopak vždy jsem v nich cítila podporu a cítím dodnes.

Ze školy - Olga Borisová-Pračiková - prvá zľava - 1991 (foto archív Olgy Borisovej-Pračikovej)
Ze školy – Olga Borisová-Pračiková – prvá zľava – 1991 (foto archív Olgy Borisovej-Pračikovej)

Veľmi by ma zaujímalo vaše štúdium na Kyjevskom štátnom choreografickom učilišti. Vy sama teraz učíte, ale hlavne opäť myslím, že predsa len tie ruské či dnes i ukrajinské baletné akadémie, triedy, sály, to je úplne iný svet. Návštevník má často pocit, akoby tam mala vstúpiť Anna Pavlova, vládne tam až akási sakrálna nálada… Bázeň…

Máte pravdu. V našich školách je jiný svět a hlavně tam vládne nesmírná úcta a láska k tomu, co vlastně děláte, úcta ke všemu, co škola obnáší. V první řadě jsou to profesoři, starší žáci a také budoucí povolání. U nás je snem každého žáka tančit v divadle už při studiu. O každé místo se „bojuje“, a své místo si každý musí zasloužit! Já osobně jsem měla velké štěstí a poslední dva roky jsem tančila v kyjevském Národním divadle, kde je v souboru půl druhé stovky až dvě stě tanečníků. Tančila jsem malé Pas de quatre z Labutího jezera a černé labutě – jako jediná ze školy, cítila jsem obrovskou radost a hrdost.

Vidíte nejaké zaujímavé rozdiely napríklad v metodike? Že u nás sa nejaký prvok učí až v VII. ročníku, a vy ste sa ho učili skôr?

Rozdíly určitě jsou, ale rozebírat je nebudu. (smiech)

Je niečo, čo vám tu v osnovách chýba? Napríklad výučba charakterného tanca, ktorý je dôležitý pre každý klasický titul, kde takéto tance sú… A sú tiež určitým, veľmi podstatným dedičstvom?

Já budu mluvit za ostravskou konzervatoř, která určitě velmi postrádá charakterní tanec a historický tanec, a je také velká škoda, že se velmi málo času věnuje herectví, které je pro nás tanečníky velice důležité!

Pamätáte si, kedy ste vlastne prvýkrát stála na javisku?

Poprvé, když mi bylo sedm let, jsem tančila v dětském tanečním ansámblu, když jsme dělali velké koncerty v Domě kultury. Bylo to úžasné!

Ze školy - Olga Borisová-Pračiková - prvá vpravo - 1991 (foto archív Olgy Borisovej-Pračikovej)
Ze školy – Olga Borisová-Pračiková – prvá vpravo – 1991 (foto archív Olgy Borisovej-Pračikovej)

Školu ste končili v roku 1991, to boli veľké dejinné udalosti. Pociťovali ste to tiež? Či ste žili len baletom?

Jen balet!!! (smiech a praje si niekoľko výkričníkov za odpoveď)

Mnohokrát ste spomenuli v rozhovoroch o škole svoju profesorku Naděždu Kostenkovu. Bola to taká prísna a zároveň až materská učiteľka, ako si to baletoman predstaví?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na