Baletní panorama Pavla Juráše (8)

– Ruské gala v Brne ovládli primabaleríny
– Spomienka na prvú Júliu 
– Chcete študovať balet? 
– Rozhovor s Jaroslavom Slavickým 
– Súkromná škola Marka Baláže v Brne 
– Brigitte Lefèvre ide do finále 
– Svet Darie Klimentovej na papieri 
– Kafka v Covent Garden 
***

Po minulom zahraničnom spravodajstve zostaneme dnes viac-menej doma. V nedeľu 24.2. sa v Brne konalo tradičné Balet Gala, ktorého usporiadateľom je Národné divadlo Brno v spolupráci s festivalom Ruská kultura v České republice 2013. Gala by sa dala označiť za koncert balerín. Dve sólistky Viedenskej štátnej opery: hlavne Olga Esina, ktorá predviedla geniálnu Bellu v Petitovom Netopierovi a Medoru v grand pas deux z Korzára.Vedľa nej jej kolegyne, na poste prvej sólistky Liudmila Konovalova v Grand pas classique, hlavne v legendárnej dámskej variácii (v diagonále s dokonalým pas balonné relevé baleríny). Z umelkýň domácej proveniencie zaujala Nikola Márová z Národního divadla Praha, z domácich umelkýň Ivona Jeličová v dvoch kontrastných číslach, v expresívnom štylizovanom sóle z baletu Gajané a v abstraktnom pôsobivom duete z baletu Stvorenie. Páni zostali v tieni dám i sólista Viedenskej štátnej opery Vladimír Shishov. Čo je pozitívne, je fakt dramaturgie večera, ktorá prezentovala divákom mimoriadne duetá, pas de deux a adagia v širokom spektre takých tvorcov ako Roland Petit – Netopier, George Balanchine – Theme and variations, William Forsythe – In the middle, Uwe Scholz – Stvorenie, Vladimír Malahkov – Spiaca krásavica, Leonid Lavrovskij – balkónová scéna z Rómea a Julie.
***

Na budúcu nedeľu 10.3. o 15-tej hod sa v Národnom divadle v Prahe uskutoční záslužné a sympatické matiné k nedožitým stým narodeninám Zory Šemberovej (*13.3.1913 – †9.10.2012), prvej Júlie v Prokofievom balete (30. prosince 1938). Slávnostné pripomenutie legendárnej baleríny, ktorá zomrela vlani 9. októbra, sa určite koná vďaka starostlivej pozornosti o výnimočnú etapu brnianskeho baletu z doby pôsobenia majstra Ivo Váni Psotu a úcty voči minulým generáciám českých baletných umelcov Zdeňka Prokeša, ktorého s umelkyňou napriek vzdialenosti medzi kontinentmi (austrálska Adelaide) po jej odchode do zahraničia, spájalo pevné priateľstvo. „Tehdejším divadelníkům (rok 1938) připadala Prokofjevova hudba málo stravitelná, byla jiná, než na jakou byli zvyklí. I. V. Psota se ale rozhodl uvést ji ve světové premiéře v Brně. Nabídl mi roli Julie. Požádala jsem ho, abych Julii mohla tančit jinak, než je obvyklé. Prokofjevova hudba podle mě vyžadovala jiný přístup. Zarazil se tehdy a po chvíli souhlasil – Sóla zkoušej sama, dueta budeme dělat spolu. – Moc jsem si jeho rozhodnutí cenila. Málokterý choreograf by na to přistoupil. A tak první Julie nebyla na špičkách”, zaspomínala primabalerína v roku 2007, keď na pozvanie Zdeňka Prokeša navštívila Brno.

V rámci predstavenia vystúpia samozrejme hlavne kolegovia tanečníci z Národního divadla Praha, Národního divadla Brno či Laterny magiky, ktorí vzdajú hold umelkyni. Súčasťou aktu bude odhalenie busty primabaleríny, ktorú vytvorila akad. sochárka Olga Vohnoutová (1967) a svoje dielo darovala Národnímu divadlu Praha už pred dvadsiatimi rokmi. Zora Šemberová tak vstúpi do pomyselnej siene slávy ako prvá žena, vedľa kolegov z oboru Augustina Bergera, Joe Jenčíka a Sašu Machova. Dúfajme, že odhalenie busty sa nestane posledným gestom tejto výnimočnej, zdôraznime českej umelkyni, aby jej príbeh a jej umenie neskončilo zabudnuté v chladných slávnostných priestoroch Zlatej kapličky tak, ako životy a dielo mnohých iných. Však bohužiaľ i web Národného divadla už teraz uvádza chybný dátum jej skonu – miesto 9. októbra 9. března… 
***

V týchto dňoch sa konali prijímacie skúšky na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Je to zaujímavý čas, navyše v polovici školského roku, sa trochu venovať otázke výchovy budúcich tanečníkov. Pozval som pre panorámu na rozhovor dlhoročného riaditeľa Taneční konzervatoře Praha (TKP), choreografa, pedagóga Jaroslava Slavického, ktorý na rozdiel od iných pre balet žije a nikdy neodmietne možnosť spropagovať tanečné umenie, za čo mu patrí veľká vďaka. Michal Krčmář, Principal Dancer of Finnish National Ballet v Helsinkách na TK Praha spomína:

„Jsem moc rád, že mohu říct něco o TKP a o mém studiu. Dnes, s odstupem času vnímám osm let na TKP jako takový křest ohněm, co mě udělal silnějším a připravil na drsný svět baletu. Když jsem náhodou v ČR, tak se do školy rád vracím alespoň na krátkou návštěvu. S mnoha mými pedagogy udržuji kontakt dodnes. Respektuji je, jelikož mi předali kousek ze sebe a ten kousek z nich je se mnou po každé, když jsem na jevišti. Za doby mých studií jsem měl díky škole mnoho příležitostí reprezentovat ČR a hlavně TKP v mnoha zemích po celém světě při různých příležitostech, jako byly festivaly, soutěže, nebo například slavnostní večer pro kambodžského krále v Phnom Phenu. Měl jsem možnost poznat mnoho předních osobností a choreografů a také mít tu čest s nimi pracovat. Studium bylo často dost tvrdé a už nikdy bych to nechtěl zažít, ale přineslo to své ovoce. Být studentem na TKP není procházka růžovou zahradou a rozhodně to není pro slabé povahy. Je to dost velká fyzická dřina, avšak v mém případě to někdy bylo těžší spíše po té psychické stránce, ale co je dnes jednoduché??? Každý student má jiné předpoklady a od začátku studia to někteří pedagogové dávají dost najevo, takže to pro ty méně talentované je velké břemeno, které v mnoha případech dokáží proměnit ve svůj prospěch pílí a pracovitostí. Myslím si, že díky této konkurenci, ke které jsou děti postaveny velice brzy, dospívají rychleji.

Já vzpomínám na školu moc rád, protože ze mě udělala všestranného tanečníka a to také díky vysoké úrovni výuky lidových tanců. Tím se moc škol tohoto tipu na světě chlubit nemůže. Už na škole jsem také poznal, co to znamená závist, tvrdá práce nebo kolegiální práce. TKP je odlišná škola ve všech ohledech, proto je v ní tolik výjimečných lidi a mnoho výjimečných studentů ji opouští jako dospělí lidé, kteří vědí přesně, co chtějí. Tvrdím tedy, že v mém případě to byl křest ohněm se šťastným koncem, ale ne vždy tomu tak je. Zůstal jsem na škole o rok déle, to znamená celkem devět let. Byl jsem sólistou Bohemia baletu souboru TKP a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem udělal. Ředitel Jaroslav Slavický mě ve svém volném čase hodně naučil. Díky kontaktům školy v mnoha divadlech, jsem mohl také hostovat ve Státní opeře Praha, hned první rok po škole a tančit skvělé role. Škola mi dala vše, co dnes umím a naučila mě být nezávislým.“

Toľko z Fínska Michal Krčmář a teraz už do Prahy, za Jaroslavem Slavickým:

Pán riaditeľ, koľko detí sa prihlásilo? Sledujete nejakú krivku záujmu o štúdium na vašej škole?

Talentové zkoušky se konaly 28. a 29. ledna. Bylo podáno 53 přihlášek, zkoušek se zúčastnilo 50 uchazečů, tři se pro nemoc omluvili. Z tohoto počtu jsme přijali 21 žáků. 24. dubna proběhne druhé kolo talentových zkoušek, kam se mohou přihlásit ti, kteří to nestihli anebo o konání zkoušek v lednu nevěděli. V několika posledních letech je to cca obvyklý počet přihlášek, silnější populační ročníky mají teprve přijít.

 Vidíte vy, ako riaditeľ a pedagóg, nejaké zvláštne obdobia, kedy bol o štúdium klasického tanca mimoriadny záujem? Je to možné nejako spoločensky, sociologicky podložiť napríklad s dejinami moderného Československa a Česka?

Je zbytečné vracet se do minulosti. Nemyslím si, že by byl o studium někdy zvlášť mimořádný zájem, jako tomu bylo například v Leningradě, kam se hlásilo na Akademii Vaganovové kolem 3000 uchazečů a i dnes poptávka vysoko převyšuje nabídku, a to nejenom v Rusku. Je pravda, že v posledních několika letech je zájem o studium menší. Dříve se hlásilo kolem 100 uchazečů. Důvodů, proč je o studium menší zájem, je několik. O jednom jsem se již zmínil v předcházející otázce, dalším důvodem je délka a náročnost studia, je to vůbec nejdelší odborné studium v České republice. Hlavním důvodem je však společenské hodnocení oboru a postavení tanečního umělce v té které zemi. A to není v Česku nijak povzbudivé! Taneční umění stojí na okraji zájmu a přináší těm, kteří se mu věnují, v podstatě samé problémy. Po ukončení onoho dlouhého a náročného studia je problém najít uplatnění, v něm pak čeká špatné finanční ohodnocení, vlivem změny repertoáru, stále se zkracující doba aktivní činnosti. Výrazem společenského „zájmu a uznání“ je i sociální nezabezpečení tanečního umělce po skončení aktivní činnosti (společně s Portugalskem jsme jedinou zemí v Evropské unii, kde není tato problematika řešena). To vše dělá, bohužel, z této krásné profese neatraktivní povolání, kterému se věnují jen skuteční nadšenci (a dovolím si dodat také trochu „blázni“).

Keby ste sa mali zamyslieť, koľko absolventov mimo veľkých hviezd sa uchytilo a dosiahli úspech v mnohých i „druholigových“ divadlách v Nemecku, v zahraničí, koľko by bolo takých mien?

Na tuto otázku je těžká odpověď. Nemáme žádnou statistiku o umístění našich absolventů a to z jednoho prostého důvodu, nemají žádnou povinnost nás o svém angažmá informovat. Samozřejmě, o mnohých víme, hlavně o těch, kteří pracují na domácích scénách a řekl bych v „prvoligových“ divadlech v zahraničí. Přiznám se, že pro mě není ani tak důležité, kde pracují, ale jest-li se oboru, který vystudovali, věnují. Poctivá a dobrá práce se dá dělat v každém souboru. Těší mě, že absolventi, kteří opravdu chtějí tancovat, mohou se tancem živit, i když někdy musejí slevit ze svých představ a nároků. Vedle práce v „kamenných divadlech“, se celá řada absolventů uplatňuje v muzikálových projektech, kde začínají v company, dnes už jsou někteří jejími vedoucími, vytvářejí choreografie nebo choreografům asistují, uplatňují se i v alternativní tvorbě – připomeňme jména Petr Tyc, Barbora Krýslova-Greiner, nejnověji velmi úspěšná Miřenka Čechová.

Je nejaký rozdiel medzi žiakmi čo sa hlásia teraz a v minulosti? Sú deti menej pohybovo nadané, rytmicky, tvorivo?

Opravdu talentovaných dětí, majících všechny předpoklady pro tanec = zjev, tělesné dispozice a talent, není mnoho. Říká se však, 10% talentu, 90% píle – nevím, zda-li to tak úplně platí (paní ředitelka Erbanová říkala „z opice páva neuděláš“!), ale něco na tom je! A tady je problém! Oproti dřívějšku je stále více dětí, kterým chybí to, čemu se říká volní vlastnosti tj. smysl pro povinnost, cílevědomost, disciplína, odpovědnost, snaha po dosažení dobrých výsledků. Mnozí mají problém do školy pravidelně docházet, bohužel mnohdy za podpory rodičů, kteří píší omluvenky, uhýbají před tím, co jim nejde, nejsou připraveni překonávat těžkosti apod. Výuka má odborný terminus technikus výchovně vzdělávací proces. Na počátku mé pedagogické činnosti jsem se podivoval onomu prioritnímu postavení výchovy – přeci hlavním úkolem je vzdělávat a také vychovávat. Dnes vím, že jsem se mýlil. Ano, musíme stále více vychovávat, abychom mohli vzdělávat.

Mnoho pedagógov si pochvaľuje, že je dobré, keď potencionálni žiaci školy pred nástupom sa od mala venujú napríklad gymnastike. Akú najlepšiu prípravu vidíte vy?

Nedáváte mi jednoduché otázky! Většinou k nám přicházejí na talentové zkoušky uchazeči, kteří prošli nějakou pohybovou průpravou. Není to ale podmínkou! Ptáme se jich na tuto informaci a je smutné, když zjistíme, že po 6-7 letech navštěvování různých kurzů neumí téměř nic – jsou hrbaté, nemají základní pohybové návyky, neví co je to propnutá noha, neslyší hudbu, nejsou schopné udělat poskok, přeskok, polku, nemluvě o improvizaci apod. Někdy mám dojem, že se toho naučili nejvíc během talentových zkoušek. Když chceme, aby nám ukázali, co dělají v hodinách, kam chodí, obyčejně neukáží nic, nebo něco, co nemá „hlavu ani patu“. Po několikaleté výuce smutné! A kolik za to rodiče utratí?! Jsou ale i výjimky – víme o těchto školách – kde je vidět, že děti procházejí smysluplnou pohybovou průpravou. Bohužel, jsou v menšině! Co se týká gymnastiky, je tu také problém. Je pravda, že tyto děti mají „vytahané nohy“ a jsou o něco ohebnější, nemají problém s hvězdou a kotrmelcem dopředu a dozadu, na druhé straně mají však zakořeněné návyky, které se pak velmi těžko odstraňují – týká se to především držení a postavení těla – u adeptek sportovní gymnastiky pak široká ramena a robustní postava.

Čo ponúka vaša škola? Popri krásnej budove, pedagógov s renomé, práca so zahraničnými choreografmi, účinkovaním v Bohemia Balet?

Vyjmenoval jste toho tolik, že nevím, co bych měl ještě dodat?! Musím se však zmínit o budově. Ano, je to krásná budova, pochází z osmdesátých let 19. století, ale pro taneční výuku se příliš nehodí. Baletní sály, vzniklé z „normálních“ učeben jsou úzké a dlouhé, můžeme v nich vyučovat nižší ročníky, výuka vyšších ročníků probíhá v bývalém tanečním oddělení Pražské konzervatoře v ulici Na Rejdišti, kde jsou baletní sály větší. Již více jak 10 let bojuji za vybudování víceúčelového sálu ve dvoře v Křížovnické ulici (cca 400 m²), který by sloužil výuce i prezentaci práce školy pro veřejnost. Hlavně by ale umožnil soustředit výuku do jedné budovy. Díky radní pro školství magistrátu hl. města Prahy paní Dr. Heleně Chudomelové se snad „blýská“ na časy. Takže vedle toho, co zmiňujete, nabízíme ještě přecházení z jedné budovy do druhé, dále náročné studium a těm, kteří ho absolvují, splnění jejich snu, stát se tanečním umělcem. Snažíme se o vytvoření otevřené a přátelské atmosféry ve škole. Nezáleží to však jenom na nás, pedagozích!. Studenti, kteří plní své povinnosti, myslím nemají problém. Rád bych se zmínil ještě o jedné významné skutečnosti a tou je více jak 19 let trvající spolupráce s Národním divadlem. Díky ní máme možnost uvádět na scénách Národního divadla vlastní představení, a že jich za ta léta bylo! Je to velmi důležitý prvek přípravy, neboť studenti získávají jevištní zkušenosti a pracovní návyky, které jim pomáhají při nástupu do profesionální praxe. Ne náhodou jsou někteří absolventi schopni vyrovnat se za velmi krátkou dobu v angažmá s náročnými sólovými party či rolemi. Velmi si této spolupráce vážím a věřím, že bude pokračovat i v budoucnu. Co se týká kontextu naší školy se školami u nás a v zahraničí, myslím, že by bylo možné použít vyjádření pana Cyrilla Atanassoffa, uveřejněné v Baletním panoramatu (11.února, najdete zde). Za sebe bych chtěl dodat, že se snažím jako ředitel školy, rozvíjet její tradici, která spočívala od samého počátku v poskytování široce koncipovaného všestranného tanečního vzdělání. To považuji za největší devizu školy a vklad jejím absolventům!

Čo by ste odporúčali rodičom, ktorí by chceli mať zo svojich hlavne dievčat, baleríny?

Aby zůstali stát oběma nohama na zemi a daly na radu odborníků! I tady platí – jedno je chtít, druhé je moci, snad ještě více, než v jiných oborech. Pokud nejsou dispozice a talent, prostě to nejde! Píši o tom proto, že právě po talentových zkouškách tyto otázky musím řešit. Je zcela něco jiného věnovat se tanci v rámci volnočasových aktivit (to je jistě výborné) anebo profesionálně. Tady jsou kritéria daná, a pokud je nenaplňuji, nemohu tanec dělat. Ostatně je tomu tak i v mnohých dalších oborech lidské činnosti.

Máte za sebou polrok, čo vás najviac potešilo za prvú polovicu školského roku?

Těch radostí bylo, naštěstí, více. Hned v září jsme uvedli s Bohemia Baletem premiéru taneční kompozice Hany Litterové Jdou do nebe…?, v listopadu jsme nastudovali „legendární“ Šmokův Záskok a Česká televize provedla záznam Balet Gala, na kterém jsme uvedli Fresky (Pugni, Petipa), Luneddu (Pluhard, Andreo), Primaveru (Rodrigo, Andreo), Un Ballo (Ravel, Kylián), Červenej čudlik (Koláž, Pechar, Vinklát) a sólisté Bavorského státního baletu v Mnichově Ilana Werner a Lukáš Slavický zatančili duet z Ilusionnen wie Schwanensee Johna Neumeiera a Straussův valčík Jarní hlasy v choreografii Frederika Ashtona. Vyvrcholením pak byla lednová premiéra, kde jsme uvedli českou premiéru Lifarových Variations na hudbu Franze Schuberta a světovou premiéru tanečního ztvárnění Petra Pana v choreografii Bérangère Andreo. Ohlas byl skutečně velký! 
(Viac informácií na www.tkpraha.cz) 

Na školu zaspomínal i Adam Zvonař, tohtoročný laureát Ceny Thálie, jeden z najperspektívnejších tanečníkov svojej generácie.

„Začátky na konzervatoři byly náročné, přestože vše, co jsme se začínali učit, jsem již několik let předtím znal z baletní přípravky J. K. Tyla v Plzni pod vedením Bohumily Mejcharové. Ale jak se říká, opakování je matka moudrosti, tak jsem se intenzivně věnoval základům klasického tance od začátku a bylo to velmi důkladné. Nejvíce mi v paměti utkvěla a myslím, že nejen mě ale všem studentům i profesorům na Taneční konzervatoři Praha paní profesorka Eva Melicharová, která byla velmi přísná a důkladná. Do teď si pamatuji její pedagogické výstupy. Vzpomínám si také na paní Olgu Šulcovou, která byla taktéž velmi přísná, přesto ale hodně naučila. Velkým fenoménem pro naší generaci na konzervatoři byla profesorka Ljuba Dantchenko, kterou jsme měli ve 4. až 6. ročníku. Její výuka obsahovala již více psychologické pedagogiky, kterou na nás přenášela. Bylo to chování tanečníka i v běžném životě. Mužským pedagogem pro mě byl myslím si nejpřínosnější profesorJurij Slypyč, který svým věkem nám byl nejblíže a hlavně byl aktivním tanečníkem, takže v posledních letech studia byl pro mě velmi důležitý, protože jsme se přeci jen pohybovali více na jevišti a připravovali jsme se do angažmá v divadle. Celkově si myslím, že nyní na konzervatoři chybí právě pedagožky, jako byly paní Melicharová a Šulcová. Vývoj jde dopředu a uvítal bych nějaké pedagogy ze zahraničí, třeba jen na dva týdny, ale aby se studenti mohli inspirovat.“
***

Protipólom štátnych škôl sú školy súkromné. Jedna z nich, Baletní škola Baláž v Brne je úplne nová a funguje od začiatku školského roka pod vedením Marka Baláža.Absolvent Taneční konzervatoře Brno (1992), bývalý člen Laterny magiky, Moravského divadla Olomouc a člen Deutsche Tanzkompanie  ďalších progresívnych, zaujímavých nemeckých súborov. Marek Baláž má za sebou polročné fungovanie, dostal sa i do relácie ČT2 – Před půlnocí a svoj sen o baletnej škole v Brne napíše určite vďaka svojmu nadšeniu. Zaujímavý osobný príbeh.

Čo vás viedlo k návratu do Brna?

Brno je můj domov. Chtěl jsem se vrátit. I když jsem měl možnost v Německu zůstat a vést místní baletní školu, rozhodl jsem pro návrat. Důvodů bylo několik. Kromě zmíněné vazby na rodné město je to i proto, že Brno má skvělou baletní historii. Málokdo ví, že světová premiéra baletu Romeo a Julie proběhla právě tady. A žádná soukromá baletní škola tu nebyla, takže jsem neváhal.

Vybudovať baletnú školu dá zabrať, riešiť hlavne priestory, propagáciu, financovanie. Nemáte pocit, tak ako mnoho iných umelcov, ktorí chcú v Česku niečo dokázať, že je to skoro boj s veternými mlynmi a doslova handrkovanie o akúkoľvek podporu?

Ano, je to těžké. V podstatě jste si sám odpověděl. Cokoli chcete ale dělat pořádně, vyžaduje značné úsilí a také to, že do toho vložíte energii a čas. Výsledky za to nicméně stojí. Každá maličkost, když se něco povede, vás potěší. Brno si zaslouží mít soukromou baletní školu. Už jen pro svou úspěšnou baletní minulost.

Koľko stálych žiakov máte v súčasnosti?

Baletní škola je otevřená od září loňského roku, tedy půl roku. Momentálně ji navštěvuje kolem třiceti žáků. Počet ale pomalu stoupá, je vidět, že je o výuku zájem. Do budoucna se navíc nebudeme orientovat jen na klasický balet, ale i na moderní tanec, jazz dance…

Plánujete v budúcnosti ako líder školy napríklad využiť svoje kontakty na bývalých kolegov, vytvoriť kvalitný pedagogický ansámbel a školu viac profilovať k profesionálom, vytvoriť akúsi konkurenciu pre Taneční konzervatoř Brno?

Ano, díky svým kontaktům v baletním světě už mám domluvené hostování některých světových tanečníků a pedagogů u nás v Baletní škole. Balet je kosmopolitní záležitost a kvalitní pedagogický tým je základ. Co se týče Taneční konzervatoře, konkurencí být určitě nechceme. Naopak by mezi námi měla fungovat symbióza. My jako baletní škola žáky na Taneční konzervatoř připravujeme, rivalita tedy není na místě.Taneční konzervatoř Brno poznáte, uplynuli však dve desaťročia. Teraz máte sám školu a učíte, prešli ste svet. V čom vidíte najväčší rozdiel medzi profesionálnou výučbou tanca a baletu na českých školách a v cudzine?

Můj názor je, že naše výuka je kvalitnější než v zahraničí. Tedy s výjimkou Francie a Ruska, kde se balet vlastně zrodil. Je to paradoxně i díky tomu, že tu vládli komunisté, spřátelení s Ruskem, jehož kvalita baletu byla na skvělé úrovni. Od techniky tance se převzala i technika výuky. Byl to neskutečný dril, kdy při hodinách létali vzduchem i židle. I proto tanečníci dřeli a balet se u nás dostal na velmi vysokou úroveň.

Zmenilo sa nejako vnímanie cudzincov v západných súboroch od doby, kedy ste odišli, po súčasnosť?

Neřekl bych, že by se nějak změnil postoj. Čeští baletní tanečníci měli vždycky poměrně velký respekt, právě pro vysokou úroveň baletu u nás. A ten respekt je, podle mého, konstantní i dnes.

Prešli ste zaujímavými súbormi „tanztheater“, ktorí choreografi vám boli najbližší?

Určitě Istvan Herzog (Deutsche Oper am Rhein), Eva-Maria Lerchenberg -Thöny, Mike Salomon a mohl bych pokračovat…

Tom Schilling je vzrušujúca osobnosť, čo vám dalo stretnutie s ním?

Dělali jsme jeho choreografii (v Komické opeře) a on k nám přijel, aby se na naše zpracování podíval. Schválil nám ho. Bylo to skvělé setkání i díky tomu, že ocenil naši práci.

Mike Salomon pre vás vytvoril – Petruschku, ďalej ste tancovali v jeho choreografiách Sacre, Mensch erge dich nicht, Schostachowitsch im boxring, Triptychon, Rumpelstilchen, ktoré by v Česku mnoho divákov rozhodne neprijalo. Majú takéto postmoderné diela tanečného divadla jasné odkazy a presah, ktorý osloví diváka, alebo je to len akási samostatná forma pre formu?

Vzhledem k tomu, Mike Solomon je spolužákem Mario Schrödera a Stephana Tosse, si nemyslím, že by je české publikum nepřijalo, naopak. Publikum je potřeba vychovávat a starat se o něj. Ne mu stále dokola servírovat Labutí jezera, Giselle a tak dále. Tím baletní scéna kostnatí a s ním i divák. Publikum je zkrátka třeba lehce atakovat. Někde to pochopili a funguje to. Nemyslím, že tady by byl problém. Jen se to moc často nedělá. To je celé.

Čím bol pre vás balet v Brne, potom vo svete a teraz keď vediete svoju školu?

Vším.

Sledujete ďalej súčasnú nemeckú scénu? Caetana Sota, Stephana Thossa a ďalších?

S mnoha lidmi z Německa jsem v kontaktu, dostávám pravidelně pozvánky na premiéry, ale zatím mám ještě stále mnoho práce okolo školy, takže bohužel nebylo mnoho příležitostí si na představení zajet. Do budoucna, až opadne pracovní shon, to ale určitě plánuji. Pro inspiraci i pro zábavu.

Veríte, že objavíte nejaký výnimočný talent, ktorý privediete až na javisko?

Pevně v to věřím. Jinak by to nemělo smysl.

***

A teraz už z Česka do baletného sveta. Predposledná sezóna Brigitte Lefèvre v Parížskej opere je jasná. Možno je to taká rekapitulácia toho najlepšieho v posledných rokoch: Agnès Letestu v Neumeierovej Dáme s kaméliami 10. októbra, Isabelle Ciaravola v Oneginovi 7. marca, Nicolas Le Riche v Notre-Dame de Paris sa rozlúči v júli s kariérou skoro dva desaťročia trvajúcej hviezdy súboru. Aurélia Dupont sa rozlúči pravdepodobne v L’Histoire de Manon v druhej polovici sezóny 2014. Tiež sa netrpezlivo očakáva Daphnis a Chloe v máji, v choreografii budúceho šéfa Benjamina Millepieda, ktorý nahradí Brigitte Lefèvre ako hlava Baletu Opery de Paris v októbri 2014. Daniel Buren navrhne scénografie, Philippe Jordan bude dirigovať Ravelovu partitúru, v ktorej popri orchestri má výrazné miesto i zbor. V januári sa objaví na pozvanie opäť Bolšoj balet s choreografiou navrhovaného kandidáta na šéfa súboru Alexeja Ratmanského The Lost Illusions podľa románu Balzaca. Ďalšou premiérou bude Crystal Palace od Georga Balanchina, novinármi označeného ako duchovného otca Millepieda, možno s ohľadom na jeho mladosť a kariéru v New York City Ballet. Kostýmy opäť po Jewels a La Source vytvorí ikona francúzskej haute couture Christian Lacroix. Ďalším večerom sú dva diela od priekopníkov tanca 20. storočia: Fall River od Agnes de Mille, choreografia, ktorá rozpráva ako Lizzie Borden zabila otca a matku. Súbor zopakuje Slečnu Júliu od Birgit Cullbert podľa Strindberga. Obľúbené balety sa vrátia: pred dvadsiatimi rokmi Angelin Preljocaj vytvoril pre súbor opery Parc, vráti sa oslavovaný predsmrtne uvedený Orfeus a Euridika Piny Bausch, Onegin Johna Cranka, Doux Mensonges Jirího Kyliána, Glacial Decoy Trishy Brown a Roberta Rauschenberga a kreácia od Saburo Teshigawara. Minulosť a novú budúcnosť bude reprezentovať Nurejevova verzia Spiacej krásavice, v ktorej sa predstaví nová generácia budúcich etoile. Kto nevydrží čakať do budúcej sezóny a má cestu, môže 6. marca aspoň na čiernom trhu pred operou získať vstupenky na Poctu Rudolfovi Nurejevovi – slávnostný spomienkový galavečer k dvadsiatemu výročiu odchodu Nurejeva späť k východným brehom, ale už k tým, z ktorých návratu niet. „Som šťastná, že som pevne ukotvila jeho balety v repertoári“, odkázala Brigitte Lefèvre, riaditeľka, ktorá ho zažila a nielen to. Francúzi tieto balety milujú a i dnes žasnú nad nadčasovými momentmi absolútnej krásy a harmónie. Škoda, že tento večer nie je vysielaný do kín vo svete, bol by možno úspešnejší, než už tretí Neumeier. Zmes hitov reprezentovaná napríklad scénami z Rómea a Júlie, valčík z Popolušky, Spiaca krásavica, kvetinový valčík z Luskáčika. Samozrejme sú to práve baletné hviezdy súboru, ktoré vzdávajú hold svojmu obdivovanému i zatracovanému choreografovi, riaditeľovi a kolegovi. Myriam Ould Braham a Josua Hoffalt boli vybratí pre Luskáčika, Aurélia Dupond pre ružové adagio, Marie-Agnès Gillot a Florian Magnenet do Popolušky, Isabelle Ciaravola pre Raymondu, Laetitia Pujol a Nicolas Le Riche ako Rómeo a Júlia, večer bude v znamení návratu Mathiasa Heymanna po dlhej rekonvalescencii v sólovom Manfredovi. Tí, ktorí to už nestihnú, majú šancu 31. mája zhliadnuť iné Nurejev Gala v Palais des Congrès, s hviezdami súborov z Londýna a Viedne, ktoré sú tiež späté s Nurejevom. Prísni sudcovia už balety odsúdili ako archaický prežitok a vysmievajú sa milovníkom Nurejevovej perzskej nádhery. Všetci sa však zhodujú, že pokiaľ ide o divadlo, dramaturgiu, interpretačné výkony, sú to diela nesmrteľné. „Je hrozné, že v Rómeovi sme nemali ani čas sa pobozkať!”, ľutovala legenda Sylvia Guillem.
***

Tesne pred minulotýždňovou uzávierkou panorámy, z veľkej časti venovanej Jiřímu Bubeníčkovi, sa v talianskej Brescii konal slávnostný galakoncert Danza&Danza (23.2.). Gala s ceremóniou oceňovania tanečníkov sa zúčastnil práve Jiří Bubeníček s bratom Ottom, ktorí cenu kritikov dostali už v roku 2009 (najlepší tanečníci roku). Ocenený bol Valentino Zucchetti pôsobiaci v Londýne, či Rosario Guerra – tanečníci, o ktorých budeme počuť. Kolega Jiřího Bubeníčka Claudio Cangialosi (ocenený v roku 2012), zatancoval s Annou Merkulovou dueto Williama Forsytha New Sleep. Jiří zatancoval s Júliou Weiss i českému divákovi známe dueto z vlastnej choreografickej dielne Intimate Distance. Popri nich sa napríklad predstavili umelci veľkosti Friedemanna Vogla a Marie Eichwald v pas de deux z Dámy s kaméliami Johna Neumeiera, Federico Spallitta z Berlínskeho štátneho baletu, Batsheva Dance Company, žiaci baletnej školy milánskej La Scaly, ktorý v Gymnopedies zaspomínali na Rolanda Petita a ďalší medzinárodní tanečníci nielen z klasických kamenných súborov, ale z celého spektra tanečného umenia.
***

Jiří Jelínek, ktorý na konci sezóny ukončí svoje angažmán v National Ballet of Canada, sa včera predstavil ako Ďagilev v oceňovanom majstrovskom diele Johna Neumeiera Nižinsky, vedľa Guillauma Coteho ako Nižinskeho v kanadskej premiére baletu. Českí diváci ho môžu zažiť i bližšie ako v Toronte a to ako Tybalta v balete Rómeo a Júlia iného významného choreografa Alexeja Ratmanského v Sadler´s Wells Theatre v Londýne, v bloku predstavení od 17. do 20. apríla. V tej dobe bude v Londýne vystupovať i najslávnejšia česká primabalerína Daria Klimentová, zase v divadle Coliseu v programe Ectasy and Death, ktorý sa skladá z nádherných choreografií Kyliánovho Petite Mort, Petitovho nesmrteľného Mladíka a Smrti a Etudes Haralda Landera. Milovníci Darie Klimentovej a jej tanečného majstrovstva si už môžu cez amazon.com alebo e-bay objednať monografiu, ktorá o primabaleríne vychádza oficiálne 4. marca s názvom Daria Klimentova: Agony and Ecstasy: My Life in Dance od autora, bývalého tanečníka, spisovateľa a kritika Grahama Wattsa. Stojí 23 dolárov a má 288 strán. Už len kvôli dokonalým fotografiám sa to oplatí.***

Royal Opera House Covent Garden uvádza zaujímavý mainstreemový projekt Kafka Fragments a The Metamorphosis inšpirovaný Kafkovým Umělcem v hladovění. Kafka Fragmenty prebiehajú od 28. do 30. marca 2013, Premena beží 16.- 23. marca 2013. Pred desiatimi rokmi americký iluzionista David Blaine vykonal v Londýne extrémny vytrvalostný kúsok – hladoval 44 dní, umiestnený v priehľadnom boxe pri Southbank. Keď vystúpil, povedal davu, prečo to robí: “Pocit údivu je úžasný, budem tlačiť seba tak ďaleko, ako len môžem.” Osemdesiat rokov skôr Franz Kafka publikoval Umělcem v hladovění – krátky príbeh o mužovi, ktorý obmedzuje sám seba v klietke cirkusu a vyhladuje sa k smrti. Cynickejšie publikum u Blaina špekulovalo, že jeho test je v medziach ľudskej odolnosti a bol vlastne nepravým divadlom. On je iluzionista, koniec koncov možno jeho voda bola vyživovaná vitamínmi alebo bol v tom iný trik. Možno Kafkov umierajúci našiel najlepší spôsob, ako dokázať svoju úprimnosť. Kafkovo písanie nám pripomína, že obmedzenia existencie sú samozrejmosťou a on je o to pútavejší, že o tom skutočne niečo vie. Vypustenie onoho biblického holúbka z archy na zem zatopenú potopou či nájde onú zelenú ratolesť, alebo sa navráti sám, alebo sa už možno ani nevráti? V liste svojmu priateľovi Maxovi Brodovi, Franz Kafka napísal: “Literatúra pomáha mi žiť, ale nebolo by to pravdivejšie povedať, že prehlbuje tento druh života?” Nám pomáha žiť umenie? Nemáme trochu údel, ako dodnes doma nedocenený autor? „Túžba po väčšom porozumení, zmarený pokus na každom kroku podľa jeho nemožnosti?“

(Foto Erik Tomasson,  Alexandar Antonijevič, archiv)