Baletu Gala 2023 v Plzni dominoval současný tanec

Balet Gala 2023 byl dramaturgicky pojat podobně jako předchozí ročníky. Tančilo se na volném jevišti, jehož charakter určovalo jen nasvícení. Večer otevřela neoklasika a ryzí klasika jej uzavřela, jednoznačně mu však dominoval současný tanec, a protože Gala přineslo i odbočku do světa nového cirkusu, mělo dosti odlišný charakter od baletních a tanečních večerů předchozích let. Tančilo se na nahrávky, vesměs však přezvučené, což ubíralo na kvalitě jejich vyznění.

Úvod patřil nové choreografii šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného Rossini na hudbu tohoto italského mistra. Měla tři části: March, Canzonetta a Waltz. Členové souboru baletu DJKT v bílých tanečních trikotech vnesli na jevišti s modrým pozadím touto hravou rozcvičkou čerpající z klasického tanečního slovníku především dobrou náladu, v Canzonettě sólisticky zaujali Afroditi Vasilakopoulou a Justin Rimke.

Poté členka souboru DJKT Luisa Dawn Isenring v krátké sekvenci Core (chor. Francesco Annarumma, hudba Ezio Bosso) připomínající zvolenými prvky (kotouly a poskoky) sestavu moderní gymnastky, oděna v černém trikotu využila pružnost svého těla.

Poutavé bylo vystoupení Pražského komorního baletu ve fragmentu svěží choreografie Petra Zusky Ej lásko na písně z alba Ozvěny duše Jiřího Pavlici a jeho Hradišťana. Bára Müllerová, Natálie Paulasová, Aleš Krátký a Ennio Zappalà oděni v jednoduchých folklórně laděných kostýmech byli jednotní v duetech, obdivuhodně přesní a precizní v provedení všech tanečních prvků a celkovém výrazu. Originální optimisticky hravá choreografie se zajímavými prvky byla vypracovaná do posledního detailu a jedinečně souzněla s hudbou. Páry tančily na zpívaný text, při tanci otevírali dívky i mládenci ústa, jako by sami zpívali, což výrazně násobilo autenticitu celkového projevu. Všechny tyto aspekty společně vytvořily mimořádně působivý výstup, v němž tanečníci byli s hudbou dokonale propojeni.

Krátký fragment Útěk obra z choreografie Vzlety a pády Jiřího Pokorného (NDT2 – Netherlands Dans Theater, jmenovec plzeňského šéfa baletu) z Národního divadla moravskoslezského Ostrava v podání prvního sólisty souboru Reie Masatomiho se omezil na výsek výrazového tance v tmavém prostoru bez výraznějších choreografických prvků. Doprovodem mu byla hudba (značně přezvučená) a anglický text (oboje Hayden Calnin), jehož obsah nebylo možné z hlediště dešifrovat.

Duet Ferdinanda a Filipíny z nové stejnojmenné inscenace DJKT Dustina Kleina tančili na hudbu Henryho Purcella precizně Luisa Dawn Isenring a Giacomo Mori; na rozdíl od vlastní inscenace (kde je scénografie zcela černá) měli tanečníci v černých stylizovaných kostýmech za sebou světlé pozadí, na němž mohl jejich duet vyniknout a bylo možné plně ocenit choreografii i její působivé provedení.

Afroditi Vasilakopoulou a Justin Rimke prokázali své kvalitní technické dispozice a cit pro klasický balet v pas de deux z Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského (choreografie Jiří Pokorný DJKT), tančili s technickou jistotou a elegancí, publikum spontánně oceňovalo jejich výkony při celém pas de deux srdečným aplausem. Tento rozsáhlý a ucelený výstup sklidil zaslouženě bouřlivé ovace.

Skvělou technikou, vysokými skoky a v neposlední řadě rovněž šarmem zapůsobil Ciro Ernesto Mansilla v krátkém, leč efektním a náročném Gopaku (hudba Vasily Solovyov-Sedoy).

Než však stačilo vstřebat publikum romantiku a eleganci Čajkovského v podání plzeňských sólistů a elektrizující skoky stuttgartského hosta, přišel zcela jiný šálek kávy. Duet Tristana a Isoldy ze stejnojmenného tanečního dramatu choreografky Aleny Peškové uvedeného v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Choreografka jej postavila na hudbu stejnojmenné opery Richarda Wagnera a hudbu Michala Vejskala. Výstup provedený v Plzni byl z tragického konce milenců – z nahrávky zněla závěrečná árie Isoldina (R. Wagner), kterou zpívá nad mrtvým tělem Tristanovým před svou vlastní smrtí. Choreografka však na tuto árii vytvořila duet, v němž jako by byl umírající Tristan ještě živý a Isolda se jej snažila zachránit – tanečník se potácí a padá, pozvedá se, dívka jej zvedá a tančí s ním, v závěru zní šumění mořských vln a na oba tanečníky je v duchu naturalismu vyšplíchnuta z kulis notná dávka vody, takže dotančí už zcela mokří. Samo o sobě by toto taneční divadlo mohlo být snad působivé, pokud by k němu zněla kvalitnější nahrávka. Intonační nepřesnosti pěvkyně byly značné a téměř neustálé, její hlas byl navíc z nepochopitelného důvodu uměle ještě vytažen nad orchestr. Hudební doprovod výrazně rušil celkový dojem a soustředit se při něm na dění na jevišti bylo obtížné. Přitom tanečníci se po technické i výrazové stránce předvedli ve výborném světle – nasazení Mai Iwamoto a Františka Vlčka bylo vysoké a jejich projev si ocenění rozhodně zaslouží.

Druhou polovinu večera uvedla scénicky působivá choreografie sólisty plzeňského baletu Richarda Ševčíka a Michala Lennera Spotlight (hudba Hauschka), originálním způsobem pracující se světlem a stíny. Choreografové docilují překvapivých efektů rozvrstvením světla a stínů různé intenzity do šíře i hloubky. V jednotlivých výsecích světelného kužele se objevují a mizí černě odění tanečníci jako přeludy a iluze jednoho reálného muže v bílé košili, který s nimi bojuje, prchá před nimi a obrací se proti příslovečné zdi, temné hranici mezi světlem a tmou. Hudba má jen funkci doprovodnou, divák ji v zásadě ani nevnímá. Výstup je nesmírně náročný na přesnost a souhru s rychle se měnícím světlem a stínem a na souhru všech aktérů – ti se do jednoho tohoto nesnadného úkolu zhostili úspěšně.

Jestliže v tomto iluzivním tanečním divadle může mít hudba jen funkci doprovodnou, pak jako určující ji už divák vnímá v baletu Carmen, který napsal s použitím hudby George Bizeta z jeho stejnojmenné opery Rodion Ščedrin. Vlastní choreografii na toto téma připravil pro Národní divadlo moravskoslezské Jiří Pokorný (NDT2) a v Plzni tančili duet Lady M a Dona Josého první sólisté jeho baletního souboru Shino Sakurado a Rei Masatomi. Pokorného choreografie s hudbou intermezza ke 3. dějství opery vůbec nekorespondovala – rychlost až agresivita pohybů (především Lady M, která v choreografii představuje původní Bizetovu Michaelu) neodpovídala tempu něžné hudby a tříštila se s ním.

Podobně jako v loňském roce vystoupil i letos na Gala Junior Ballett München, s choreografií Stimmenstrahl Trio od Mageda Mohameda. Dva tanečníci a jedna tanečnice v modrých trikotech tančili na nevýraznou hudbu Jacopo Salvatoriho. Byla jedinou z moderních choreografií, která využila možnosti špičkového tance. Její princip spočíval především v zajímavém prolínání se trojice tanečníků, do řetězce výstupů vnesla ladnost a estetiku plynulého pohybu.

Tu však zcela popřel následný Křehký vrh z dílny Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara (skupina DEKKADANCERS), kteří na neúměrně přezvučenou nahrávku (elektronická hudba Rone) provedli na ztemnělém jevišti výstup v zásadě netaneční, spíše akrobatický, při dobré vůli jej lze přiblížit snad k breakdance, zvuková kulisa v něm nehrála krom hluku žádnou roli.

Nesrovnatelně estetičtější byl efektní ryze akrobatický výstup Losers Cirque Company s názvem Tady!, přízeň publika si artisté získali odvážnými akrobatickými výkony na principu nového cirkusu, které provedli na pozadí hudby Ramina Djawadiho a Benny Goodmana.

Další spojení tance se zpěvem v tomto večeru bylo už z plzeňské dílny. Členka souboru muzikálu DJKT Charlotte Režná zpívala živě u portálu jeviště známou píseň Paula Anky My Way, uprostřed jen lehce přisvíceného jeviště ji pohybově ztvárňovala v choreografii Jiřího Pokorného (DJKT) Victoria Svetlana Roemer. Síla nazvučení však opět odváděla pozornost od tanečnice, a tak byl zpěv a celkový projev Režné dominující.

Celý večer uzavřeli svým působivým, technicky precizním a celkově procítěným výstupem zahraniční hosté Natasha Kusch a Ciro Ernesto Mansilla. Zatančili kratičký duet z Korzára Adolphe Charlese Adama (choreografie Marius Petipa).

Letošní Balet Gala přinesl zajímavé taneční výkony, v choreografiích především ukázky z tuzemských produkcí, a hlavně současný taneční projev. Ukázal, jak blízko má dnešní tanec k akrobacii a také, že hudba už pro choreografa nemusí být tou zásadní složkou, jíž se řídí a podle níž svou choreografii staví. Baletní Gala v Plzni je již třetí v pořadí a je nepochybné, že zde vzniká tímto projektem nová zajímavá tradice. Že je divácky přitažlivá, potvrdilo zcela zaplněné hlediště Velkého divadla, které ocenilo účinkující potleskem nejen po jednotlivých výstupech, ale všechny zahrnulo při závěrečné společné děkovačce ještě dlouhotrvajícím aplausem.