Barbara Hannigan rozezní svůj hlas na Pražském jaru až na samé hranici možného

Recitál Barbary Hannigan a Bertranda Chamayou, který se uskuteční ve středu 20. května 2026 od 20:00 hodin v Rudolfinu v rámci Pražského jara, patří k nejvýraznějším komorním projektům letošního ročníku. Setkání dvou mimořádných osobností současné hudební scény slibuje večer, který dalece překračuje tradiční rámec písňového recitálu.

redakce
2 minut čtení
Barbara Hannigan (zdroj Pražské jaro)

Večer v rámci Pražského jara otevře cyklus Zpěvy země a nebe (Chants de terre et de ciel) Oliviera Messiaena, což je jedno z jeho raných, mimořádně osobních děl. Vznikl v roce 1938 jako oslava narození skladatelova syna a spojuje hlubokou religiozitu s intenzivní lidskou emocionalitou. Právě tato ambivalence – mezi vírou a tělesností – je pro Messiaenovu hudbu typická. „Úžasný hlas Barbary Hannigan a celá duha barevných odstínů Chamayouova klavíru obnažují sexuální touhu a náboženský zápal převládající v Messiaenových raných dílech,“ napsal britský The Guardian.

Na Messiaenovu duchovně ztišenou výpověď navážou dvě klavírní skladby Alexandera Nikolajeviče Skrjabina v podání Bertranda Chamayoua. Poème-nocturne, op. 61 působí jako prchavý, téměř neuchopitelný obraz na hranici bdění a snu, zatímco Vers la flamme, op. 72, jedno z posledních skladatelových děl, graduje v hypnotickém crescendu k eruptivnímu vrcholu. Skrjabin zde naplňuje svou představu hudby jako prostředku duchovní transformace – jako by zvuk směřoval k vlastnímu rozžhavení a zániku v plameni.

Vyvrcholením večera bude česká premiéra cyklu Jumalattaret Johna Zorna. Zorn, výrazná osobnost americké experimentální scény, je známý tím, že ve své tvorbě propojuje zdánlivě neslučitelné hudební světy a systematicky narušuje stylové hranice. V Jumalattaret, inspirovaném finským eposem Kalevala, vytvořil dílo na samotné hranici proveditelnosti a pro interprety je to skutečná výzva. „Každý takt je minovým polem intonace a techniky“, tvrdí o skladbě New York Times. Hannigan se zde převtěluje do pohanských bohyň a posouvá možnosti lidského hlasu do krajních poloh. Svůj „nástroj“ využívá k éterickým výškám od hrdelního zpěvu až po šepot a zvukomalebné efekty. Sama o Zornově díle říká: „Je to jedno z těch děl, které mi změnily život. Musíte zkrotit divokého koně a osedlat ho. Trvalo mi dlouho, než jsem to dokázala.“

Program recitálu tak nabízí výrazný průřez hudbou 20. a 21. století a zároveň představuje oba interprety v jejich charakteristických polohách – jako citlivé partnery v komorní souhře i jako výrazné sólisty.

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře