Barokní rozkoše v Lobkowiczkém paláci

Píše-li se na webu souboru Collegium Marianum, že Barokní podvečery patří k „nejoriginálnějším hudebním projektům metropole“, není to vychloubání, ale konstatování faktu. Dramaturgie koncertů dokáže pod atraktivním titulkem poskládat hudební rarity i známé kusy tak, aby to celé mělo spád a dávalo smysl. A publikum na to slyší.

Na večeru v zaplněném Císařském sále Lobkowiczkého paláce se 5. března 2019 sešlo komorní obsazení ansámblu ve složení Jana Semerádová a Martina Bernášková – flétny, Lenka Torgersen a Vojtěch Semerád – housle, Andreas Torgersen na violu, Hana Fleková u violoncella a Matyáš Berdych za kontrabasem. Cembalo obsluhoval Sebastian Knebel.

„Předkrmem“ barokní hostiny byla Entrata per la musica di tavola Christophera Graupnera, kdysi slavného a plodného komponisty, dnes jména z učebnice – neprávem. Zvukově půvabná suita, provedená se šarmem, zcela obstojí vedle velikána. Tím byl tentokrát  Johann Sebastian Bach, zastoupený svou Kantátou o kávě (Schweigt stille, plaudert nicht BWV 211).

Stručné dílko, které Jana Franková ve svém výtečném programovém textu přiléhavě nazvala miniaturní operou buffou, se stalo virtuózní exhibicí trojice zpěváků-herců Tomáše Krále coby Šlendriána, sopranistky Lore Binon jako jeho dcery Lízinky a Tomáše Lajtkepa v roli vypravěče. Tomáš Král se role zhostil na poslední chvíli za onemocnělého sólistu – a nezklamal. Lore Binon má úzký, jasný, ohebný hlas s barvou asi ne nezaměnitelnou, nicméně umí jej dobře vést ve výškách a pracovat s výrazem. To předvedla ve francouzské kantátě obdobného námětu od Nicolase Berniera.

Dvě písně od Jeana-Baptisty Drouarta de Bousset byly zajímavým (a vtipným) seznámením s žánrem pijáckých písní 18. století. Král a Lajtkep si tuto polohu zjevně užívali. Prokomponovanou druhou polovinu večera otevřela a zakončila suita z pera Johanna Bernharda Bacha – vzdáleného bratrance JSB, jehož tvorbu „velký“ Bach nutně znal a studoval.

V přídavku – závěrečném tercetu z Kávové kantáty – zazářila flétnistka a umělecká vedoucí Collegia Jana Semerádová. Její oslňující virtuozita podaná s nonšalancí a hravostí připomíná Jiřího Stivína – nejde o žánr, techniku ani pravidla, ale o vyzařování osobnosti. Krásná tečka!