Barytonista Roman Janál: Přímý kontakt s diváky evokuje další herecké a výrazové projevy

V rodném Trenčíně jsem od svých pěti let navštěvoval Lidovou školu umění – obor hra na housle a chodil jsem i na hodiny zpěvu. Paní učitelka Anita Sýkorová mně vlastně dala úplně první základy pěvecké techniky. V Plzni na konzervatoři jsem se dostal do houslové třídy profesora Miloše Macháčka, který se mnou velmi důsledně a pečlivě pracoval celých šest let. Již od 3. ročníku jsem hrál v orchestru a díky panu dirigentovi Jiřímu Malátovi jsme přehráli velmi bohatý a pestrý repertoár, dělali jsme i výchovné koncerty. K tomu jsme si se spolužáky založili smyčcové kvarteto, přehráli jsme hodně kvartetních děl, to byla velká zkušenost. Během konzervatorních let, ukončil jsem ji (konzervatoř, poznámka redakce) v roce 1985, jsem docházel do Základní umělecké školy na hodiny zpěvu k paní učitelce Ludmile Kotnauerové. Ta mne zkontaktovala s panem Jindřichem Jindrákem, barytonistou Národního divadla, k němuž jsem chodil zhruba dva roky na pěvecké konzultace.

Kdo vám doporučil vysokoškolské studium v Sofii?
Uvažovat o studiu v Sofii, k tomu mě inspirovali basista Sergej Kopčák a mezzosopranistka Ida Kirilová. Slyšel jsem je zpívat a byl jsem nadšen jejich pravou belcantovou technikou, kterou byli vyškoleni právě v Sofii, v Bulharsku se totiž na školách belcanto tradičně velmi pěstovalo. Člověk tehdy neměl možnost dostat se například do vysněné Itálie, takže v rámci možností, které tehdejší režim dovoloval, jsem se rozhodl pro Sofii. Velkou podporou mi byla ředitelka plzeňské konzervatoře, paní Věra Pinkerová. Dostal jsem od ní do ruky brožurku, ve které byly veškeré informace o zahraničních stážích a studiích, musel jsem absolvovat přípravu pro zahraniční studenty na institutu v Praze, musel jsem složit přijímací pohovory na Akademii múzických umění v Praze. Díky jejich úspěšnému absolvování jsem byl doporučen na stáž právě do Sofie. Bulharsko se již během studií ukázalo jako ta nejlepší možná volba, dostal jsem se tam do třídy profesora Chavdara Chadžieva, který byl specialistou na mužské hlasy. A také charakterově to byl velmi vzácný člověk. U něj jsem absolvoval kompletní pětileté studium završené magisterským titulem.

Už během studia jste v Sofii v tamní Státní opeře zpíval dvě základní role barytonového repertoáru – Evžena Oněgina a Dona Giovanniho. Jsou vaše nejmilejší?
Ano, ale předcházela tomu jiná role. Již ve 3. ročníku mě oslovil tehdejší šéfdirigent sofijské národní opery, velice zkušený operní dirigent a velký muzikant pan Nedjalko Nedjalkov a nabídl mi, abych se podílel na nové inscenaci Zneuctění Lukrécie od Benjamina Brittena. Zřejmě jsem mu během našich projektů na akademii padl do oka. Tu nabídku jsem s nadšením přijal, protože spolupráce s panem dirigentem pro mě byla již na škole velmi obohacující. Má první hlavní operní role – princ Tarquinius. Velký úkol! Brittenovy opery jsou všeobecně velmi specifické, velkou výzvou pro každého zpěváka je nejen přesvědčivý přednes anglického textu, ale také to, aby vše korespondovalo s hereckým projevem. Na základě tohoto úspěšného debutu v Zneuctění Lukrécie jsem pak dostal nabídku na hostování v roli Evžena Oněgina. Obával jsem se, že je to role, vzhledem k náročnosti a typu, pro mě předčasná, ale pan profesor Chadžiev se mnou velice pečlivě pracoval na dynamice, srozumitelnosti slova a na tom, jak by měl hlas znít. Obdobně mi pomohl vystavět roli Dona Giovanniho, která mi byla také nabídnuta. A Evžen Oněgin, ten se stal naprosto spontánně mou srdeční záležitostí díky unikátní a ojedinělé hudbě P. I. Čajkovského. I mentálně je mi ta role velice blízká svým charakterem – psychologie Evžena Oněgina je velice zajímavá. A rozhovořit se o Donu Giovannim a ostatních Mozartových rolích, to by vydalo na samostatný článek.

Zpíval jste nejednou pod taktovkou Maestra Bělohlávka. Jiří Bělohlávek si vás žádal i do světa. O co všechno šlo?
S panem dirigentem Bělohlávkem jsem se poprvé setkal při Così fan tutte v Národním divadle. Pro mě to byla již druhá inscenace, poprvé jsem Guglielma zpíval již v Opeře Mozart. S panem dirigentem Bělohlávkem byla spolupráce velmi detailní a důsledná. To bylo pro mě velmi motivující, o to víc mě potěšily jeho další nabídky. Byly to krásné a výjimečné příležitosti zazpívat si pod jeho taktovkou například part Gilgameše v oratoriu od Bohuslava Martinů, překrásnou Polní mši nebo komorní kantátu Otvírání studánek. A všechna tato díla za doprovodu úžasné BBC Symphony Orchestra. Následovala další nabídka – natočit Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy. Tento projekt se uskutečnil v roce 2006 v Londýně a vydání CD se ujalo světové vydavatelství Deutsche Grammophon. S panem Bělohlávkem jsem spolupracoval nejenom v rámci projektů Národního divadla, v Bizetově Carmen jsem zpíval Escamilla, pak následovala role Voka v mé milované Smetanově opeře Čertova stěna. S panem Bělohlávkem jsem spolupracoval také s Pražskou komorní filharmonií, obzvláště Biblické písně byly takovým stěžejním dílem, které jsme společně interpretovali na mnoha místech Japonska, Francie, ve Švýcarsku i jinde.

Máte soupis svých rolí? Víte, kolik jich bylo a kolikrát se opakovaly v různých nastudováních?
Soupis rolí jsem si nikdy nedělal, ale zatím mi paměť naštěstí stále velmi dobře slouží. Když to vezmu přibližně, tak počet rolí, které jsem doposud zpíval, se pohybuje kolem padesátky, z toho některé v mnoha inscenacích. Konkrétně Dona Giovanniho jsem interpretoval v sedmi inscenacích, Evžena Oněgina jsem dělal ve čtyřech inscenacích, Gérmonta v Traviatě asi v pěti, Almaviva ve Figarově svatbě asi v šesti. 90. léta mi naskytla mnoho operních příležitostí, rád vzpomínám na Ilseino srdce od Rudolfa Karla, na Martinů Řecké pašije, Brittenův Sen noci svatojánské. Roli z českého operního repertoáru, která byla vždycky mým největším přáním, Kalinu ze Smetanova Tajemství, jsem měl to štěstí zpívat v Litomyšli v rámci zahajování Mezinárodního hudebního festivalu. Bylo to pro mě velmi symbolické, že právě Kalinu mohu poprvé zpívat na místě, kde se Smetana narodil a krátce i působil. Byla to inscenace Jiřího Nekvasila v Národním divadle. Je pro mne vždy ctí zpívat v Litomyšli na festivalu role Smetanovy. Po Tajemství jsem tam účinkoval jako Tomeš v Hubičce, Krušina v Prodané nevěstě, ale i v mé milované roli Bohuše ve Dvořákově Jakobínovi. Dvakrát též ve Verdiho Traviatě.

V kterém jazyce se vám nejlépe zpívá a jak studujete roli, rovnou s notami?
Nejvhodnějším jazykem pro zpěv je samozřejmě italština a také ruština. Velice dobře se mi zpívá i v němčině. Zkušenostmi jsem zjistil, že také ve francouzštině nebo angličtině se dá dobře zpívat, když uplatníte určité technické a vokální principy.

Při studiu nových děl záleží na obtížnosti vokálního partu a také, zda jsou to skladby 20. století či soudobé, které samozřejmě potřebují úplně jiný přístup a postup studia. Jsem zvyklý studovat nové věci nejdříve sám – až na pár výjimek soudobých věcí, kdy jsem si požádal o zvláštní korepetice. V každém případě mi hodně pomáhá, že jsem vystudoval hudební nástroj – housle, které mají se zpěvem hodně společného. Pro intervalovou představivost a intonační schopnosti jsou zkušenosti s nástrojem přímo neocenitelné.

Pestrý rejstřík vašich pěveckých kreací zdobí filmové verze soudobých oper. Velmi mě oslovila jednoaktovka Josefa Berga Odysseův návrat. Baví vás hrát ve filmu?
O této oblasti bych mohl hovořit poměrně dlouho, protože těch projektů a příležitostí, které jsem dostal k natáčení oper velmi specifických, bylo opravdu hodně. Konkrétně brněnský Josef Berg byl skladatel v určitou dobu trošku pozapomenutý a jeho dílo bylo díky tandemu Jiřího Nekvasila, Daniela Dvořáka, Petra Kofroně a Opery Furore znovu oživeno. Byl jsem přizván k filmovému zpracování opery Odysseův návrat, ztvárnil jsem roli Pěvce. V Bergově miniopeře Evropská turistika si Jiří Nekvasil vymyslel, že budu dělat roli Adolfa Hitlera, s kolegy jsme tvořili takovou skupinku, která prezentovala hlavní představitele celé Evropské turistiky. Výrazná postava Hitlera – byl jsem až děsivě věrohodně nalíčen – údajně zaujala publikum nejvíc také pro věrohodný herecký projev a interpretaci.

Pak následovaly opery Bohuslava Martinů Hlas lesa, Slzy nože a Podivuhodný let. Hlas lesa a Slzy nože jsme natáčeli pod dirigentskou taktovkou Jiřího Bělohlávka v podkrovních prostorách pražské Lucerny během léta a za strašných veder, ale práce nás úplně odpoutala od všech nepříjemností. Mě nejvíce bavila role Loupežníka v Hlasu lesa, který se dobývá do obydlí nevinné dívky a snaží se ji získat a svést. V opeře Slzy nože hraji velmi sugestivní roli Satana. Převlékal jsem se do různých kostýmů, stále jsem se jako ďábel, satan proměňoval. Ta postava prochází celým dějem opery, proháněl jsem se na takovém starém bicyklu s obrovským kolem vepředu a malinkým vzadu – to mě jako staromilce velmi bavilo. Při všech těch hereckých a všemožných choreografických kreacích bylo nejchoulostivější a nejnáročnější natočit synchron, věrohodně a synchronně vyslovoval to, co se zpívá na zvukovém záznamu. Efekt obou oper byl výrazný a první prezentace, která proběhla v kinu MAT, měla velký ohlas a ten počin dostal i nějaká ocenění.

Jste doma také v Ypsilonce. Kdybyste nevynikal tak přesvědčivým komediálním talentem, tak by vás jistě Jan Schmid neangažoval. Jaké je soužití s těmi bardy humoru?
Ve Studiu Ypsilon působím jako hostující člen souboru již dvacet let. Díky Honzovi Schmidovi. Poprvé jsme se setkali v roce 1997, když v Národním divadle režíroval Rossiniho Lazebníka Sevillského, já jsem měl roli Figara. Bylo pro mě velmi přitažlivé, že operu režíruje právě Jan Schmid, že se jeho specifický smysl pro humor a režijní ostrovtip objeví v opeře. Je velkým milovníkem opery, fandou a znalcem. Lazebník Sevillský byl nakonec jednou z nejhranějších a nejoblíbenějších inscenací v sezónách od 1997 až do 2005. Přišel s nabídkou: „Romane, škoda, že jsi jen v opeře. V mém divadle můžeš zpívat, uplatnit se i jako herec a mohl bys i improvizovat. Což, myslím, by pro tebe bylo velmi přínosné.“

V divadle Ypsilon jsem začal v Ibragimově hře Oprátka, pojednávala o životě Rasputina, dostal jsem roli Rasputinova alter ega. Mirek Kořínek, klavírní bard divadla Ypsilon, věnčí každé představení krásnými úpravami hudby. Konkrétně tuto hru obohatil ruskými pravoslavnými zpěvy, já je v intermezzech zpíval a zároveň jsem měl dost mluveného slova a možnost improvizace, což mě opravdu nadchlo. Pak následoval Faust a Markétka podle Gounoda, kde jsem měl roli Mefista. To byla hra, při které jsem se s Ypsilonkou naprosto sžil. S tímto představením jsme projezdili snad všechna možná divadla v republice. Ve hře Sežeňte Mozarta!, inspirované Kouzelnou flétnou a životem Mozarta a Emanuela Schikanedera, mám roli Sarastra a sólisty, který byl pro tuto roli angažován z Vídeňské státní opery. Ve hře Spálená 16 hraji Kronose, boha pulzujícího a plynoucího času. Procházíme historií Spálené 16, vstupuji i dvěma písněmi od Franze Schuberta, které hrávali v tehdejších hudebních salónech. Dále tam zpívám jednu z nejslavnějších večerních písní Bedřicha Smetany Nekamenujte proroky a vystupuji i jako představitel řeholního řádu Trinitářů. Představte si, že mniši tohoto řádu se nechali vykupovat za křesťanské otroky, v Praze založili svůj klášter, a právě ve Spálené ulici zůstal bohužel po jeho požáru jen jejich kostel Nejsvětější trojice.

Jan Klusák pro vás napsal Hořkosti, sedm písní na verše Josefa Václava Sládka. Dá se vůbec říct, která z těch sedmi písní – Tráva, Roky táhnou, Slza, Sen, Sbohem, Také, Volání – je vašemu srdci nejbližší?
Písňový cyklus Jana Klusáka se rodil v takových určitých fázích. Přál jsem si, aby si vybral verše básníka, který je mu taky blízký. Tak vznikl cyklus Hořkosti, který sice věnoval mně, ale hlavně památce své manželky Mileny. Jako písně, které jsou mému srdci nejbližší, bych asi vybral písně Slza a Sen. Měl jsem tu možnost provést toto dílo jak s orchestrem, tak i s klavírem. Premiéry cyklu se ujal FOK, dirigoval Tomáš Brauner. Existuje i nahrávka. Atmosféra na koncertě byla silná, až charismatická. Ovšem intimita těchto písní v provedení s klavírem a Danielem Wiesnerem na přehlídce Svazu skladatelů mě přímo dostala. Byl bych rád, kdyby byly Hořkosti ještě někdy zařazeny do nějakého dramaturgického plánu.

Podle toho, jak jste ztvárnil Bertrama ve frašce Jana Klusáka Bertram a Mescalinda, je zřejmé, že jeho tvorbě rozumíte ve všech fasetách.
Bertram a Mescalinda, operní fraška, spíše karikatura operního žánru, což bylo skladatelovým záměrem, byl projekt velmi kuriózní. V roli Bertrama jsem si užil nejen vokálního partu, ale také herectví a uplatnil jsem se i jako houslista. Měl jsem možnost popadnout housle a zahrát úryvek Mozartova Houslového koncertu D dur a v další takové svádějící scéně jsem hrál krásné sólo ze Sukova Radúze a Mahuleny. Inspirační pro mě bylo i samotné prostředí Divadla Kolowrat – ta komorní scéna dávala přímý kontakt s diváky, a to v člověku evokuje další herecké a výrazové projevy. V Martinů komické jednoaktovce Dvakrát Alexandr jsem měl roli Alexandra. V minimalistické opeře Michaela Nymana Muž, který si spletl svoji ženu s kloboukem jsem zpíval také krásnou píseň Roberta Schumanna z jeho cyklu Láska básníkova. Škoda, že tyto prostory v paláci naproti Stavovskému divadlu již nejsou využívány k těmto zajímavým a jedinečným počinům.

V jiném exkluzivním prostoru, v Klášteře sv. Anežky, kde naše světice Anežka Přemyslovna žila, proběhla v čase 30. výročí její kanonizace premiéra komorní kantáty Canticum St. Agnes Martina Kumžáka.
To jsem se s panem Kumžákem potkal vlastně poprvé a pozvání k interpretaci tohoto díla mě velmi oslovilo. Komorní kantáta Canticum St. Agnes mě fascinovala svým multižánrovým charakterem – můj part měl charakter středověkých zpěvů. Oslovila mě ta zdánlivá jednoduchost zhudebnění, v tomto díle se snoubí text a duchovní náplň naprosto přirozeným způsobem. Také ohlas u posluchačů byl ohromný, to nebývá při premiérách novinek úplně samozřejmé. Kantáta měla být i na Smetanově Litomyšli, vzhledem k pandemii se koncert ale bohužel neodehrál. Věřím však, že bude ještě příležitost.

Velká, originální a nezapomenutelná je kapitola o Donu Hrabalovi, díle, které pro vás napsal Miloš Orsoň Štědroň. Vaše autenticita v roli je dokonalá – v pravdě, vtipu i nadsázce. Opera Plus to už vše zaznamenala ve vašem rozhovoru s Vojtěchem Babkou. Jste pro mnoho skladatelů múzou a iniciátorem jejich tvorby. Připomeňte ta další díla a skladatele, kteří pro vás píší.
Nazval bych to kolotočem. Kolotoč, který rozjel v oblasti soudobé tvorby v roce 1984 skladatel Jiří Teml, můj dlouholetý kamarád. Napsal písňový cyklus na verše Miroslava Floriána Jízda na luční kobylce. Ten pětipísňový cyklus se všude, kde jsem ho zpíval, včetně koncertů Svazu skladatelů v Bratislavě a Košicích, velice líbil. Je to komorní příběh muže, který prožívá krizi středního věku a má pocit marnosti a beznaděje bez další perspektivy. Jiří Teml mě zaujal i svou komorní, varhanní a symfonickou tvorbou natolik, že jsem si v absolventském ročníku konzervatoře vybral pro diplomovou práci právě jeho dílo. Jiří mě provází dodneška.

Pak na můj popud – prosil jsem ho, aby si vybral Shakespearovské sonety – napsal Sonety pro menší orchestr a baryton, vybral jich osm, všechny jsou neskutečně aktuální, Shakespeare je zkrátka věčný. Kdykoli a všude, Sonety byly vždy přijaty s velkým nadšením a potěšením. Cyklus jsem nahrál s Plzeňským rozhlasovým orchestrem a dirigentem Hynkem Farkačem a vyšlo to v rámci profilového CD Jiřího Temla. Následovali další skladatelé, plzeňský Karel Pexidr a Jiří Štěpánek. Když jsem začal působit v Praze tak mě jako jeden z prvních oslovil Otomar Kvěch, pak Zdeněk Šesták. Ten napsal tři cykly, dva z nich mně věnoval, Naléhavý souzvuk tvarů na Michelangela a pak Hledání moudrosti, to je na biblický text knihy Kazatel.

Poté mě oslovil Zdeněk Zahradník a také Luboš Sluka, kterému jsem v poslední době nahrál sedm cyklů a další dva mne čekají. Psal pro mě skvělý Jan Klusák a Ondřej Kukal, kamarád z vojny. Ondřej mě Nejdříve oslovil s cyklem na Čínskou lidovou poezii, to je nahrané v rozhlase, a pak se inspiroval příběhem Jakuba Demla, na jehož německý text Píseň vojína šílence napsal kantátu pro baryton a symfonický orchestr, premiéru měla v Českých Budějovicích s tamní Jihočeskou filharmonií pod jeho vedením. Pražskou premiéru měla tato kantáta v Rudolfinu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, dirigoval Tomáš Hanus a byla i natočená. Prováděl jsem i premiéru jeho Žalmů, konkrétně zhudebnil žalm 40 a 42, to bylo za doprovodu Českého komorního orchestru. Další kantátu, Bláznova žena, napsal na verše Hanse Sachse – takový vlastně velmi naturalistický a dramatický příběh muže, který je bohužel otrokem alkoholu a upadá na úplné dno. Premiéru s Hradeckou filharmonií také dirigoval Ondřej Kukal. Následovala další – II. Píseň vojína šílence – nebyl jsem tady dvacet let. Je to velmi dojemný a strhující Ondřejův písňový cyklus pro baryton a klavír na verše Jiřího Ortena s názvem Veliké stmívání, to je i na CD. Musím vzpomenout také Petra Ebena a rovněž Jana Málka a jeho Sei sonetti delle Vita Nuova inspirované Dantem Alighierim.

Jak a čím jste v době covidové překonával dny, kdy pracovní diář neměl položku „večerní představení“?
Musím přesvědčivě říct, že Boží řízení opět zasáhlo. Na podzim loňského roku, kdy vyvrcholily veškeré okolnosti pandemie, mě oslovil letitý kamarád, který pracuje v oblasti sociálních zařízení s nabídkou, že Domov pro seniory v Ďáblicích shání někoho, kdo by jejich obyvatelům zpestřoval život kulturními aktivitami. Tehdy byly veškeré moje vyhlídky na uplatnění divadelní a koncertní velmi nejisté a setkání s paní ředitelkou rozhodlo – místo jsem přijal. Moje náplň práce jsou realizace, prezentace hudebních žánrů, literárních děl, pásma poetická. Své prezentace mohu i komentovat a prosby, jestli bych mohl ještě víc povídat, jsou časté. Mám i sféru individuálních programů a setkání s klienty úplně ležícími je zvlášť povzbudivé. Pestrost a moje kreativita je moc důležitá. Jsem šťastný a velmi vděčný, že jsem se dostal mezi lidi, kteří zásadně potřebují, aby člověk nabídl, co jim v poslední fázi života chybí. Jsem velmi rád, že mohu být k dispozici, naslouchat jim a být člověkem, kterého oni potřebují, aby pro ně život dostával určitý smysl. Tu nově zbystřenou empatii budu s radostí přidávat také do svých rolí. Teď se v Národním těším na svého milovaného Bohuše v Jakobínu. Jsem velmi rád, že jsme s Karlem Košárkem uskutečnili během léta natáčení našeho nového CD Slovenská lidová poezie v písních v úpravách Schneide-Trnavského a Martinů. Na podzim proběhl křest spolu s koncertem a další koncerty nejen s tímto repertoárem jsou také v plánu.
Děkujeme za rozhovor!