Batsheva Dance Company anebo Setkání se sílou tance

Lucie Kocourková, 25.06.2015 22:00

Slavný soubor Ohada Naharina Batsheva Dance Company uzavírá svými dvěma večery letošní festival Tanec Praha. Samotná přítomnost souboru na festivalu je významná, protože v jeho historii, a na české taneční scéně vůbec, je to poprvé. Šťastnou náhodou se současně na repertoár Národního divadla dostal kaleidoskop Naharinových choreografií decadance, takže diváci mají i možnost srovnávání, srovnávání interpretace i samotného vývoje choreografa a jeho slovníku. Zatím jsme se s dílem Ohada Naharina setkali buď v podání jeho juniorského souboru (Batsheva Ensemble) nebo zprostředkovaně: na prvním ročníku Tance Praha v roce 1989 skrz těla tanečníků Nederlands Dans Theater II, třikrát v průběhu devadesátých let díky souboru Grand Ballet du Théâtre de Genève a také předloni na Nové scéně Národního divadla, kdy tu hostoval mimo jakoukoli festivalovou událost Polski Teatr Tańca.

Zatímco soubory po celém světě inscenují Naharinova díla většinou jako směs různých choreografií a období, jakkoli individuálně přizpůsobených tomu či onomu tělesu, nová díla tvoří Ohad Naharin výhradně se svými vlastními tanečníky. Ti jsou také každodenně formováni pomocí jeho pohybové metody – jazyku gaga, který představuje všestranný trénink těla a všech jeho schopností a současně i pohybový výzkum. Z fantazie tanečníků a choreografa pak vznikají nová díla, jako je příznačně pojmenovaný Last Work: doslova „poslední“, ale i „nejnovější“ dílo.Last Work představuje typ inscenace, v níž je možné číst symboly, ale stejně tak ji na sebe nechat jen působit emocemi a energií. Je to ale dílo nabité takovou energií, která od diváků bere a zanechává je oslněné, ale vyčerpané. Proměnlivá dynamika chvílemi ukolébá, aby pak o to víc burcovala. Působí znepokojivě a v jejím jádru cítíme inspiraci ohrožením, trvalým válečným stavem, v němž se s kratšími a delšími přestávkami nacházejí země Blízkého východu a který se nutně propisuje i do pohybu – toho každodenního i stylizovaného, protože s generacemi se z návyků stává instinkt a těla jsou formována svým prostředím stále dál.Inscenace se rozvíjí pomalu a zlehka. Už při roztažení opony přitáhne zraky diváků žena, která v levém zadním rohu běží na skrytém pásu, je oblečena v sytě modrých šatech a po celou hodinu se ani na okamžik nezastaví. Možná trochu nevděčná role, ale jde o působivou figuru. Snad má vyvolat jen vizuální, estetický vjem, který má být něčím, co stále přetrvává, zatímco na jevišti vře pohyb. Snad svými rytmicky pravidelnými pohyby odpočítává čas. Téma běhu, kterým se nelze nikam posunout, je však také symbolické a připomíná bezvýchodnost situací, ze kterých možná už vůbec není kam uniknout… A zatím na jevišti ubíhá představení. Všech osmnáct tanečníků se v inscenaci představí jako homogenní skupina i výsostné individuality. Úvodní část jako by pro některé byla vytvořena právě proto, v malých sólech nebo duetech, kratších i delších výstupech se prostorem pohybují jejich plně ovládaná těla a my si je můžeme prohlédnout a zapamatovat. Tu probleskávají emoce, jinde vyniká fyzická zdatnost. Jde o čistou hru s pohybem, který se rozlévá do prostoru a je zadržován zpět, silový i vláčný.

Jedním ze znaků, které nese choreografie i její interpreti, je nepochybně schopnost rychle měnit dynamiku. Z jemných pomalých pohybů najednou vystřelit gestem či skokem a z rozmáchlého pohybu se zkoncentrovat na pohyb ruky nebo pohled, soustředit se na jediný výpad, kterým tělo využije svou flexibilitu a pak se mrknutím oka zklidnit do civilního postoje. Takové změny jsou někdy téměř nepostřehnutelné. Když se tanečníci pohybují jako skupina, dokáží být homogenní a slít se i kontaktně téměř v jeden organismus. Neméně fascinující jsou však okamžiky, kdy je na scéně třeba deset tanečníků, ale každý tančí svou individuální sekvenci, nejen s vlastním pohybovým materiálem, ale i s vlastním rytmickým členěním. Jakoby náhodou vznikají unisona nebo kanonická opakování, aby se struktura po chvíli znovu rozrůznila. Takové scény vzbuzují otázky především po choreografické tvorbě. Je vůbec možné pojmout vnitřním zrakem tolik odlišných pohybů současně? Nebo vzniká každý zvlášť a nakonec jsou spojovány v jednom místě a čase?Z jednoduchého civilního cvičebního oděvu se tanečníci oblékají do bílé barvy a část z nich také používá dlouhé černé pláště. Asociují roucha kněží, ale neznamená to nutně inspiraci náboženskou otázkou. Jejich interakce se sebou navzájem a s ostatními nemá vysledovaný obsah ve smyslu kdo a proč a s kým, pohyb se děje a naším úkolem je ho sledovat. Mnohé pasáže jsou pomalé až k neúnosnosti. Postavy oděné v bílých tílkách a krátkých kalhotách vypadají nezměrně křehce. Když si nasadí bílé čepce, které jim skryjí nejen vlasy, ale i celou tvář, připomínají náhle loutky, ale přitom z jejich tvárnosti docela nic nemizí a vlastně tím překvapivě dokazují, že jejich těla jsou tak výmluvná, že vůbec nepotřebují pohled, aby mohla vyprávět.

Závěrečná chaotická scéna, které vévodí nejen divoký tanec, ale také vlajkonoš s bílým praporem, mládenec s velikou řehtačkou a muž se samopalem, evokuje běsnění bitvy. Ale jeden z Ohadových tanečníků v závěrečné diskuzi vyprávěl, že politický aspekt choreografie není důležitý, přinejmenším ne tak důležitý jako sám pohyb. Některé situace jsou více divadelní, především závěrečná scéna, kde jeden z tanečníků obchází své stojící druhy a všechny je vzájemně svazuje a propojuje pomocí silné lepící pásky. Jde o výtvarný nápad nebo myšlenku společenství, sdíleného údělu?

Inscenaci provází původní hudba Grischy Lichtenbergera, který rozvíjí materiál od minimalistického rytmického doprovodu, přes vokální části, jež připomínají lidové písně nebo žalmy, až k zdrcujícímu elektroakustickému přívalu v závěru. O melodičnosti není kromě zpěvu řeči, a snad i proto působí inscenace tíživě a depresivně, protože právě hudební doprovod je tím nejtěžším, co je třeba vnímat. Jakkoli nestravitelná je hudba pro diváky, taneční s ní komunikují výborně a její struktura je pro ně hladce prostupná.

Z inscenace tak zůstávají dojmy, které je potřeba dlouho vstřebávat. Skvělé výkony tanečníků a jejich způsob práce s pohybem, těžištěm, jednoduché prvky spojené do nových kombinací. Ale také tíhu lidských osudů a emocí, které se tancem zpřítomňují a někdy dopadají na publikum s nečekanou razancí. Festival Tanec Praha měl své důstojné zakončení.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Tanec Praha 2015
Last Work
Choreografie: Ohad Naharin
Light-design: Avi Yona Bueno (Bambi)
Design soundtracku a editace: Maxim Warratt
Původní hudba: Grischa Lichtenberger
Scéna: Zohar Shoef
Kostýmy: Eri Nakamura
Asistenti Ohada Naharina a Maxima Warratta: Ariel Cohen, Guy Shomroni
Doprovodná hudba: Few Mysteries Solved in a Year of Contact – Sagat, Club Life – Hysterics, Crusty Juice – MPIA3, Volume VIP – Monkey, Tantrum – Luminox
Produkce: Hila Razon
Trenér běhu: Mark Or
Premiéra 1. června 2015 Suzanne Dellal Center Tel-Aviv
(psáno z reprízy 24. 6. 2015 Hudební divadlo Karlín Praha)

S tanečníky Batsheva Dance Company v sezoně 2014/2015:
Olivia Ancona, William Barry, Mario Bermudez Gil, Omri Drumlevich, Bret Easterling, Iyar Elezra, Hsin-Yi Hsiang, Rani Lebzelter, Ori Moshe Ofri, Rachael Osborne, Shamel Pitts, Oscar Ramos, Nitzan Ressler, Ian Robinson, Or Meir Schraiber, Maayan Sheinfeld, Zina (Natalya) Zinchenko, Adi Zlatin