Belliniho Norma, pařížský triumf Petera Mussbacha
Přiznám se rovnou: Ještě žádný z režisérů Belliniho Normy, ať už “naživo” či ze záznamu, mě nedotlačil k tomu, abych si řekl: Ano, tak tohle je skvělá inscenace. Vždy jsem měl pocit jakéhosi tápání, bezradnosti tvůrců nad tím, jak vlastně onen keltský příběh z Galie skutečně věrohodně a s patřičnou sugestivitou uchopit. Až teď: Norimberský rodák, stále vyhledávanější Peter Mussbach si (zdaleka nejen) mě svojí Normou pařížském Chataletu zcela získal. Ta jeho Norma je prostě jedinečná. Strhující moderní divadlo, kde od začátku do konce skoro ani nedýcháte. Kde přitom nemáte pocit, že by režisér svojí koncepcí inscenovaný kus – tak
jak byl napsán – “znásilnil”. Kde by forma “vítězila” nad obsahem.
Přitom při prvních taktech Belliniho tragédie, tak jak ji Peter Mussbach pojal ve své zatím poslední inscenaci ve francouzské metropoli, máte pocit jistých rozpaků. Až na obří kouli a model koně prázdná scéna, obehnaná vysokými modrými stěnami, a na ní do světlých hadrů oblečený sbor, chovající se značně nesourodě, zmateně. Prostě jako parta bláznů. No ano, bláznů! Jsme nejspíš v blázinci či jakémsi ústavu pro choromyslné. Že i to jste v opeře zažili ne jednou? Jistě, ale věřte, že tato Norma rozhodně nepůsobila jako replika něčeho, co tu už bylo. Je zkrátka vlastně jedno, zda tady Belliniho postavy vyprávějí o tom, co zažili, zda popisují svá traumata, nebo zda se vše třeba zrodilo jen v jejich nemocí poznané fantazii. Důležité je, že jejich city, vášně, emoce jsou skutečně opravdové, věrohodné, možná ještě věrohodnější, než by tomu bylo v “obyčejném” životě. Že to, co na jevišti ony tři hodiny sledujete, působí skutečně autenticky, až s drtící tragičností antického dramatu.
Jinými slovy: Osud (obří kouli) zkrátka nezastavíš. A když už přece jen máš pocit, že jsi nad osudem vyhrál, že se ti podařilo jej obelstít a zbavit se jej (před onou obří koulí utéct), velice brzy se ti v zádech objeví v jiné, ještě větší a ještě hrozivější podobě…
Ovace pařížského publika na konci představení nebraly konce. Úspěch byl při vší odvážnosti a přitom vlatně prostotě Mussbachovy koncepce tak jednoznačný, že jsem nezaznamenal byť ojedinělý hlas protestu. Zdaleka největší potlesk a volání bravo přitom sklidil Nikolai Schukoff jako Pollione. Tenhle skvělý rakouský tenorista s jakoby kovovým nádechem témbru si v minulosti sice udělal jméno hlavně na Straussovi a také Wagnerovi. Třebaže nemá typicky bellcantový hlas, Belliniho ale zvládá díky své skvostné technice také skvěle. A navíc skvěle i vypadá – jen málokterý z konkurentů Schukoffa v této roli by si mohl dovolit zpívat a hrát (!), podobně jako on, prakticky po celou dobu obnažený do půl těla.
Jedinou výraznější slabinou této Normy se tak bohužel stal orchestr Ensemble Matheus, nečekaně působící dojmem provinčního, docela často chybujícího orchestru, se kterým ani dirigent Jean-Christophe Spinosi, očividně vše možné nemožné se snažící zachránit, mnoho nezmohl. Škoda. I tak velká událost a úžasný zážitek.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
