Benjamin Zander: Svým studentům dávám na začátku roku jedničku

Pro nadcházející turné jste si vybrali Mahlerovu Pátou symfonii a Schumannův Violoncellový koncert. Proč jste vybral právě tyto skladby?
Mahlerova Pátá symfonie je dlouhá, ohromující a hodně náročná na poslech – podle mě představuje osmdesát minut té nejintenzivnější transcendentální hudby, jaká kdy byla složena. Je to jedna z vrcholných skladeb Mahlerova repertoáru. Hrát ji s mládežnickým orchestrem je velká výzva. Schumannův koncert vyznívá naopak intimně. Je jakousi oduševnělou zpovědí, v porovnání s Mahlerovou monumentální orchestrací připomíná spíše komorní skladbu. Je také kratší, trvá něco málo přes dvacet minut.

Obě skladby mají však něco společného – jsou inspirovány láskou, za každou z nich stojí velká žena – za symfonií Alma Mahlerová a za Violoncellovým koncertem Clara Schumannová. V době, kdy Mahler skládal svoji Pátou symfonii, zasnoubil se s Almou Mahlerovou. Na druhé straně Robert Schumann na tom v době, kdy psal svůj Violoncellový koncert, nebyl zdravotně nejlépe – čtyři roky po jeho dopsání skončil v psychiatrické léčebně. Jeho žena Clara Schumannová, jedna z největších evropských klavíristek, se tak v té době musela smířit se smutnou skutečností, že přichází o svého manžela. Ačkoliv kontrasty mezi Mahlerovou symfonií a Schumannovým Violoncellovým koncertem jsou ohromující, obě skladby zkoumají podobný citový svět.

Dirigujete mládežnickou i profesionální Bostonstskou filharmonii. Přistupujete k orchestrům rozdílně – například během zkoušení zmíněné Mahlerovy Páté symfonie?
K oběma orchestrům přistupuji stejně. Mládežnický orchestr zní na koncertech stejně tak dobře jako profesionální orchestr – jen trvá déle, než se k tomu dopracuje – například s profesionálním orchestrem si na symfonii vyhradím šest zkoušek, s mládežnickým orchestrem stejného výsledku docílím během čtrnácti zkoušek. Během mnohaměsíční přípravy se hráči naučí hudbu tak důkladně, že by mohli hrát symfonii téměř zpaměti. Navíc, mladí studenti často hrají zkoušené dílo poprvé, je pro ně nové a „neokoukané“, a tak jej hrají s větší vervou, vášnivěji.

Přemýšleli jste někdy o tom, že byste skládal vlastní hudbu?
Ne, nikdy mě to nelákalo.

Sólistou Schumannova Violoncellového koncertu bude Zlatomir Fung. Jak jste se seznámili?
Zlatomir pochází (stejně jako já) z Bostonu, takže se naše cesty často křížily. Je to jeden z nejnadanějších hudebníků, které jsem kdy potkal – podle mě je hráčsky na stejné úrovni jako byli Jacqueline du Pré či Yo-Yo Ma, s nimiž oběma jsem na začátku jejich kariéry spolupracoval. O jeho kvalitách svědčí i fakt, že byl ve svých dvaceti pěti letech jmenován profesorem na Julliardu, přední americké hudební škole, a stal se tak nejmladším učitelem v historii školy.

Na turné nevystoupíte jen v Praze, ale i v Basileji, Hamburku, Vídni a v Berlíně…
Ano, shodou okolností Zlatomir Fung v žádném z těchto měst dosud nehrál, a tak si myslím, že to pro něj i pro posluchače může být velmi obohacující.

Jste spoluautorem knihy „Umění možností: Přeměňte svůj život pomocí průlomových praktik“ (The Art of Possibility: Transform Your Life with Breakthrough Practices, kniha nebyla doposud přeložena do češtiny). Jednou z technik v knize je předjímání budoucnosti – dáte svým žákům jedničku ne na závěr roku, ale naopak na jeho začátku, aby měli studenti motivaci známce dostát. Jak hodnotíte hráče ve svém stávajícím orchestru?
Dávám svým studentům jedničku na začátku roku. A vlastně nejen jim, ale komukoliv, koho potkám. Je důležité, aby lidé věřili ve svůj potenciál – a to se dělá snadněji, když ve vás věří někdo další, kdo stojí při vás. Může vás tak podržet ve chvílích, kdy vy sami si přestanete věřit.
Děkuji za rozhovor!