Berlín a Figarova svatba s Barenboimem – tři hvězdičky z pěti

V režii nedávno zemřelého Thomase Langhoffa se odehrává současné berlínské nastudování Mozartovy Figarovy svatby, opery, kterou Václav Neumann kdysi označil za nejskvělejší ze všech. Premiéra této inscenace se konala 21. května 1999, zhlédnutá repríza byla pětasedmdesátá v pořadí. Oproti v Německu běžnému tzv. Regietheater, které jde téměř vždy na úkor hudby, tuto produkci nic neruší, i když nechává občas sólisty bezradně stát na jevišti a sledovat dirigenta. V tomto případě Daniela Barenboima.Workoholik Daniel Barenboim odcházel před lety z Chicaga se slovy, že chce více cvičit na klavír a trávit méně času v letadlech. Po letech mu to ale nedalo a ke svým stálým angažmá přibral ještě nebezpečný post hudebního šéfa La Scaly. S Riccardem Mutim si tedy vyměnili posty a italský Maestro tak slaví triumfy se Chicago Symphony Orchestra po Kalifornii.

Mozart Barenboima doprovází celý život a není to přitom poměr stabilní nebo přímočarý, ba někdy budí i rozpaky. To například po skvělém kompletu klavírních koncertů v personální unii sólisty a dirigenta v nepochopitelně slabé nahrávce dechových koncertů a serenád. A stejně, jak Langhoffova režie Figarovy svatby nijak nevybočuje z konvencí, tak totéž platí o Barenboimovi. Mozartovská diskuze minulých let a desetiletí jakoby šla mimo něj, orchestr tu hraje skoro v brucknerovském obsazení a se stejným nasazením a raduje se ze zvukové palety mezi mezzoforte a mnohonásobným fortissimem. Nejsem si jist, jestli dnes lze hrát Mozart tímto stylem první poloviny dvacátého století, ale Mozart asi snese opravdu všechno. Také to, že jsme za celé tři hodiny slyšeli jenom dva takty pianissima (v árii Cherubina Voi che sapete), je třeba hodnotit kriticky.Berlínský Figaro začíná velmi svižně a svá dobrá tempa si bez větších výkyvů drží až do konce opery. Že nasazenému tempu v předehře kvalita orchestru nestačí, že po dokončení ouvertury orchestr povstane a nechá si děkovat a až potom opera pokračuje, že v prvním dějství ruší, když dirigent čeká, jestli po známých „hitech“ začne publikum aplaudovat či ne, nebo že zpěváci jsou až otrocky fixováni na Barenboima – to vše v souhrnu nevadí. Co spíš ale přinejmenším irituje, je až direktivní postoj dirigenta, který nenechává sólistům, ale ani orchestru nezbytnou svobodu a prostor pro vlastní ideje. Jakoby Barenboim své Staatskapelle nedůvěřoval. Rattle to se stejným orchestrem umí skvěle. Na druhé straně se ovšem podařilo udržet napětí i z tohoto pohledu v nepříjemném čtvrtém dějství.

K pěvcům. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jenom Vito Priante jako Figaro rozumněl textu, který zpíval. Jinak si nemohu vysvětlit částečně neadekvátní až protichůdnou gotiku a mimiku, pokud nepřevažovala zmíněná fixace na dirigenta. Anna Prohaska, shooting star Deutsche Grammophon, jako Susanna hlasově přesvědčuje a bez problémů zvládá všechna technická úskalí role. A přece by si posluchač přál právě u Susanny více lehkosti a hravosti – kdysi to Hilde Güden ztělesňovala jako svou parádní roli. Hereckým výkonem Anna Prohaska spíše připomínala své nedávné výkony v pozici posluchačky operního studia na Vysoké hudební škole Hannse Eislera zde v Berlíně. Méně afektovanosti jí v budoucnu určitě prospěje. Její chybějící suverénnost tak doplnily rutinérky jako Christine Schäfer v roli Cherubina či obzvláště Marie McLaughlin jako Marcellina… Mužské role se držely dobrého průměru. Nic víc, nic míň.Ještě zpět k Barenboimovi. Razance, se kterou tento člověk pracuje snad pětadvacet hodin denně a která se promítá snad do všech jeho aktivit – nedivil bych se, kdyby právě teď neseděl u křídla studia v Lichterfelde a nenatáčel komplet Beethovenových sonát – jde právě u Mozarta na úkor volnosti a vzdušnosti. Důvěřovat svým hudebním partnerům na jevišti a v orchestřišti je vlastně podstata Figarovy svatby. Obzvlášť v prvním dějství rušila Barenboimova indikativní gesta mimořádně a tak si recenzent nemohl nevzpomenout na Karajana či oba Kleibery, abych jmenoval aspoň nějaké mozartovské dirigenty. Samozřejmě – to, co nejde a neklape u Mozarta, jde dobře u Wagnera. A jen na okraj: Na Rheingold si Barenboim vyžádal našeho hornistu Přemysla Vojtu.

Takže tři z pěti hvězdiček.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Thomas Langhoff
Scéna: Herbert Kapplmüller
Kostýmy: Yoshi’o Yabara
Staatskapelle Berlin
Staatsopernchor
Premiéra 21. května 1999  Staatsoper Unter den Linden Berlín
(psáno z reprízy 22.2.2012 Schiller Theater Berlín)

Graf Almaviva – Artur Rucinski
Gräfin Almaviva – Dorothea Röschmann
Susanna – Anna Prohaska
Figaro – Vito Priante
Cherubino – Christine Schäfer
Marcellina – Marie McLaughlin
Basilio – Abdellah Lasri
Bartolo – Maurizio Muraro
Barbarina – Narine Yeghiyan
Antonio – Olaf Bär
Don Curzio – Paul O’Neill

www.staatsoper-berlin.de

Foto z inscenace Monika Rittershaus

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Le nozze di Figaro (UDL Berlín)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na