Bezmála půlstoletí služby české opeře. Sopranistka Jadwiga Wysoczanská slaví devadesátiny

Další z letošních květnových jubilantek je Jadwiga Wysoczanská. Narodila se 24. května 1927 v Praze. Po studiích na obchodní škole se stala ve svých šestnácti letech posluchačkou konzervatoře, kde studovala o profesora Vojtěcha Bořivoje Aima. Později si své pěvecké kvality zdokonalovala u J. Logačové-Klemensové.

Těsně po válce došlo v českých zemích ke vzniku tří nových operních scén ve městech, která byla předtím centry německého života, v Opavě, v Liberci a v Ústí nad Labem. Tyto scény se brzy po překonání určitých běžných „dětských bolestí“ staly inspirativními centry, v nichž se namnoze pod patronací zkušených dirigentů a režisérů formovaly soubory složené z mladých, talentovaných a také pro zpěv a divadlo nadšených mladých umělkyň a umělců. Někteří z nich později vynikli jako protagonisté oněch souborů, mnozí zamířili výše, ale velká část z nich při rekapitulaci svých životních a uměleckých osudů mohla být pyšná na to, že se stali spolutvůrci jedné z velkých epoch českého operního umění.

Patří k nim i Jadwiga Wysoczanská. V roce 1945 se stala členkou sboru opery nově zformovaného divadla v Liberci. Po roce vyměnila severočeský Liberec za slezskou Opavu, kde už byla pověřována sólovými úkoly, aby se po dvou letech do severočeské metropole pod Ještědem vrátila.

V Liberci v té době působil ve funkci šéfa opery dirigent Jaromír Žid (1898-1954). Měl značné zkušenosti z předchozí dirigentské praxe v pražských operetních souborech, v plzeňské a v olomoucké opeře. V Liberci pracoval až do své relativně předčasné smrti a za tu dobu se mu podařilo vybudovat kvalitní soubor, který zaujal jak výsledky své práce, tak zajímavou dramaturgií, k jejímž vrcholům patřilo první české uvedení Wagnerova Tannhäusera po válce v roce 1954 a rok před tím také první poválečný kompletní smetanovský cyklus na českém jevišti. Myslím si, že Židovo působení v libereckém divadle by si zasloužilo hlubšího zpracování stejně jako pozdější dvanáctiletá éra Rudolfa Vašaty, která přivedla libereckou operu mezi naše špičkové operní soubory.

Pět let v Liberci znamenalo pro Jadwigu Wysoczanskou rozhodující fázi v jejím uměleckém životě. Zde se setkala s neuvěřitelně širokým rozpětím rolí od lyrických přes mladodramatické až po vypjaté dramatické partie. Její neuvěřitelná všestrannost byla založena na její kvalitní hlasové technice, vrozené muzikálnosti a nesmírně seriózním přístupu ke všem úkolům. Její lahodný, měkký a noblesní projev stejně jako jevištní zjev ji přímo předurčovaly k rolím smetanovským a také mozartovským.

Ve výše zmíněném smetanovském cyklu vystoupila ve všech inscenacích s výjimkou Braniborů v Čechách. Zazářila v rolích Mařenky v Prodané nevěstě a Vendulky v Hubičce, jež se později staly trvalou součástí jejího repertoáru. Jako Mařenka a Blaženka v Tajemství se v roce 1954 také poprvé představila divákům Národního divadla. V Čertově stěně byla představitelkou Hedviky, ve Dvou vdovách Anežky, v Daliborovi Milady a ve svých necelých dvaadvaceti letech byla nedlouho po svém příchodu do Liberce obsazena do titulní role v Libuši, kterou pak také ztvárnila při smetanovském festivalu v roce 1954.

Z jejích dalších libereckých rolí v českých operách se zmiňme o titulní hrdince Dvořákovy Rusalky, Julii v Jakobínu, Lidunce v Blodkově aktovce V studni a Markétě v Novákově Zvíkovském raráškovi.

Úspěšně se vyrovnala s řadou vysoce náročných rolí v širokém oborovém spektru ve světovém operním repertoáru od Musetty v Pucciniho Bohémě přes Micaelu v Bizetově Carmen, titulní roli v Moniuszkově Halce, Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Agátu v Čarostřelci až po Verdiho Aidu a především Alžbětu ve Wagnerově Tannhäuserovi.

Není divu, že o zpěvačku, o které se pochvalně psalo v celostátních médiích, projevilo zájem vedení Janáčkovy opery v Brně. A to tím spíš, že z Národního divadla sílil tlak na to, aby Libuše Domanínská přesídlila z Brna do Prahy, k čemuž nakonec k nemalé lítosti a rozladění brněnských operních fanoušků skutečně k poslednímu dni roku 1954 došlo.

Od počátku sezony 1954/1955 se Jadwiga Wysoczanská stala sólistkou Janáčkovy opery. Její první studovanou premiérou byly Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, v nichž ztvárnila trojroli Málinka-Eterea-Kunka, po ní následovala Mařenka v Prodané nevěstě a Marfa v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Kromě toho byla obsazena do řady rolí v běžném repertoáru, jako byly titulní hrdinky Aidy, Madame Butterfly a Její pastorkyně.

Z jejích dalších brněnských úspěšných rolí připomeňme Rusalku či Donnu Elviru v inscenaci Mozartova Dona Giovanniho, jež byla uvedená u příležitosti dvoustého výročí skladatelova narození. S velkým ohlasem se setkala její Žofie ve výtečné inscenaci Straussova Růžového kavalíra, kterou nastudovali dirigent František Jílek a hostující německý režisér Carl Riha se Soňou Červenou v titulní roli. Na janáčkovském festivalu v roce 1958 se představila v roli Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky a Kosinské ve světové premiéře Osudu. V Prokofjevově Semjonu Kotkovi ztvárnila roli Sofie, v Pinkasově a Věžníkově inscenaci Foersterovy Jessiky vytvořila titulní roli a s Brnem se rozloučila v komické roli Agáty v československé premiéře Ženitby Bohuslava Martinů.

Po hostování v roli Aidy na počátku roku 1960 se Jadwiga Wysoczanská stala sólistkou Opery Národního divadla, ve kterém působila plných třicet let až do svého odchodu do důchodu. Nebylo pro ni snadné prosadit se v nabité konkurenci tehdejších vynikajících sopranistek naší první scény. Své místo si Jadwiga Wysoczanská vydobyla díky předpokladům, s nimiž byla angažovaná především v postavách z české operní tvorby, ale neméně výrazně se prosadila v operách Wolfganga Amadea Mozarta a svůj repertoár si rozšířila i o několik velkých rolí z evropské klasiky.

Jednou z jejích prvních studovaných rolí v Praze byla Vlčenka v Braniborech v Čechách, v jediné Smetanově opeře, v níž do té doby neúčinkovala, vedle již zmíněných Mařenky a Vendulky se představila rovněž v roli Karoliny ve Dvou vdovách. V mnoha desítkách představení vystoupila v roli První žínky v Rusalce, v Jakobínu byla přesvědčivou interpretkou Julie, v Kovařovicových Psohlavcích ztvárnila roli Kozinovy ženy Hančí a byla rovněž titulní hrdinkou v Juliettě Bohuslava Martinů.

Významnými mezníky v její umělecké kariéře byly role v Mozartových operách. Brzy po příchodu do Národního divadla ztvárnila roli Paminy v Kouzelné flétně, poté následovaly Hraběnka z Figarovy svatby, Fiordiligi v Così fan tutte a zejména Dona Anna, kterou zpívala a hrála v památné Krombholcově a Kašlíkově inscenaci Dona Giovanniho z roku 1969. O tomto výkonu napsala Jarmila Brožovská: „Její úspěch spočíval v lehce a měkce nasazeném tónu, hlasové pohyblivosti a soustředěnosti výkonu, který při základním lyrickém ladění nepostrádal dramatickou gradaci. Její jemná aristokratická Anna působila výstižným kontrastem k Giovannimu Jaroslava Horáčka.“ Do stejné kategorie můžeme zařadit rozhodně také její Irenu v Myslivečkově Tamerlánovi.

Znovu měla možnost uplatnit své pěvecké i představitelské přednosti v rolích jako byly Taťána v Evženu Oněginovi, Líza v Pikové dámě, Madame Butterfly anebo Agáta v Čarostřelci. K nim přidala Amélii ve Verdiho Maškarním plese a Antonii v Offenbachových Hoffmannových povídkách a také Waltrautu ve Wagnerově Valkýře. V operách dvacátého století se představila v postavě jedné ze služek ve Straussově Elektře a v roli Conception v Ravelově Španělské hodince.

Připomeňme také role Jadwigy Wysoczanské v českých soudobých operách. Především to byla Adriana v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího a Isabella ve Folprechtově operním zpracování hry bratří Čapků Lásky hra osudná. V postavě II. ženy účinkovala v opeře Mistr Jeroným, uvedené u příležitosti stého výročí Národního divadla.

V posledních letech svého působení vytvořila Jadwiga Wysoczanská řadu menších rolí jako byly Hostinská ve Smetanově Tajemství anebo Komorná ve Dvořákově opeře Čert a Káča. V operách Giuseppe Verdiho to byla hraběnka Ceprano v Rigolettovi, Annina v La Traviatě a Dvorní dáma v Macbethovi. Zvláště bych chtěl v této souvislosti zdůraznit její postavy janáčkovské (Rychtářka v Její pastorkyni, Fekluša v Jernekově inscenaci Káti Kabanové a dvojrole Paní revírníková-Sova v Příhodách lišky Bystroušky).

Do koncertního repertoáru Jadwigy Wysoczanské patřila mimo jiné Beethovenova 9. symfonie na Pražském jaru 1968 s Českou filharmonií a Václavem Neumannem nebo Beethovenova Missa solemnis z roku 1972 se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu a dirigentem Aloisem Klímou. V roce 1983 byla Jadwiga Wysoczanská jmenována čestnou členkou Národního divadla a v roce 2015 obdržela Cenu Senior Prix.

Popřejme jubilantce hodně pevného zdraví a spokojených dní.