Drážďany: Znovuzrozený Kulturpalast, Valery Gergiev a duchové minulosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Krátká vzpomínka úvodem: v polovině června roku 2001 jsem navštívil Drážďanský hudební festival, který sliboval zakončit svůj několikatýdenní program sice poněkud spektakulárním, ale přesto zajímavým podnikem. V zahradách paláce Zwinger měla pod širým nebem zaznít koncertní verze Pucciniho opery Turandot. Když vynechám organizátory slibovaný závěrečný ohňostroj, měly se tehdy k nebi nést zejména hlasy sopranistky Sharon Sweet v titulní roli a legendárního tenoristy Franca Bonisolliho v úloze Kalafa. K jasnému diváckému úspěchu chyběla zamýšlené akci snad jen jistota vlídného počasí – a právě tu bohužel meteorologové toho dne neměli. Na poutačích před Zwingerem si tak mohli majitelé vstupenek přečíst sdělení, že se koncert ze zamýšlené open-airové lokace přesouvá pod střechu drážďanského Paláce kultury na blízkém náměstí Altmarkt...
Kulturpalast Dresden (zdroj commons.wikimedia.org/Mahlum)

Neplánovaně jsem se tedy vzápětí ocitl v útrobách obří betonové stavby, jejíž fasádu zdobil monumentální výjev poskládaný z dlaždic a nesoucí hrdý název Cesta rudé vlajky. Na železných dveřích u vchodů se skvěly reliéfy s motivy slavné historie Drážďan (k těm nejpůsobivějším patřilo vítání sovětské armády obyvatelstvem v roce 1945) a interiér nesliboval nic víc než odosobněnou a poměrně nevlídnou atmosféru podobných budov socialistické éry. Jejími estéty tolik oblíbené obložení čehokoliv světlým dřevem se pochopitelně nevyhnulo ani Kulturpalastu; jakási hrozivá kompaktní celodřevěná stěna proto vytvářela zadní prospekt i zdejšímu orchestrálnímu pódiu. Navzdory skutečnosti, že byl palác od počátku sídlem Drážďanské filharmonie a koncerty vážné hudby se v něm konaly pravidelně, však jeho hlavní sál nikdy neproslul zrovna ideální akustikou. Vizuální i posluchačský zážitek zde diváky zkrátka utvrzovaly v přesvědčení, že ať se děje venku cokoliv, tady uvnitř stále existuje Německá demokratická republika…

A v tomto prostředí se tedy dočkali posluchači, natěšení mimo jiné na příjemný večer v zámeckých zahradách a umění saských ohněstrůjců, značně chladného provedení jinak dosti vášnivého Pucciniho díla. Dodnes si vzpomínám na jen standardní výkon i u nás známé američanky Adrienne Dugger, která na poslední chvíli nahradila onemocnělou Sharon Sweet, a na statečný, ale v podstatě marný Bonisolliho souboj s nástrahami Kalafova partu (jednalo se o jedno z posledních, ne-li zcela poslední pěvcovo veřejné vystoupení). Koncertní Turandot v budově, zvané domorodci familiárně „Kulti“, ve mně zkrátka chuť se sem vbrzku znovu vrátit nevyburcovala. Kromě toho jsem už brzy nalezl v Drážďanech celou řadu mnohem inspirativnějších míst, kde bylo možné se setkat se špičkovým hudebním zážitkem: Semperoper, Frauenkirche, Kreuzkirche, Albertinum, Německé muzeum hygieny, Palác v Grosse Garten, moderní prostory továrny automobilky Volkswagen zvané Glasserne Manufaktur a další…

Ryze subjektivní zážitek z mé první a na dlouhou dobu i poslední návštěvy Kulturpalastu vzal naštěstí zasvé během letošních – už čtyřicátých – Dresdner Musikfestspiele, které se konají ve dnech 18. května až 18. června 2017. O historii festivalu, jenž se obvykle z větší části časově překrývá s Pražským jarem, jsem referoval podrobněji zde. V článku jsem se tehdy zmínil i o tom, že každý ročník festivalu probíhá pod nějakým jednotným tématem, většinou však velmi volným. Umíte si ostatně představit nějaké ještě volnější, než je letošní „Licht“, tedy „Světlo“? Mnohem lépe by ale podle mého názoru slušel jubilejním Musikfestspiele název „Kulturpalast“. Právě jeho slavnostní návrat do drážďanského kulturního života po pětileté náročné rekonstrukci totiž činí z tohoto ročníku festivalu událost, která si nepochybně najde v dějinách města na Labi své místo.

Palác kultury na Altmarkt Platz už zkrátka k historii města neodmyslitelně patří, jakkoli je to mezi okolními architektonickými perlami vlastně stále ještě mladík. Stavba architekta Wolfganga Hänsche, slavnostně otevřená v říjnu roku 1969, měla od počátku nezanedbatelný význam – jednalo se o jednu z prvních zdejších dominant, postavených jako symbol nového života Drážďan po předchozí čtvrtstoleté poválečné rekonstrukci. A přestože komunistický režim vychvaloval vznik budovy jako jeden ze zářných úspěchů své neomylnosti, skutečná kultura si v ní našla své místo prakticky okamžitě. Kromě Dresdner Philharmonie zde v sále pro téměř dva a půl tisíce návštěvníků začala pravidelně koncertovat i Staatskapelle (připomeňme, že ta našla svůj stálý domov v obnovené Semperoper až v roce 1985) a časem sem našla cestu i špičková tělesa z blízka i daleka: Berlínská filharmonie s Herbertem von Karajanem (1978) nebo orchestr Teatro alla Scala s Claudiem Abbadem (1981).

Kulturpalast Dresden (zdroj commons.wikimedia.org/Bernd Hutschenreuther)

Po zhroucení socialismu a znovusjednocení Německa na počátku devadesátých let ovšem začalo být brzy jasné, že drážďanský „Kulti“ svými dispozicemi a vnitřním vybavením potřebám doby patrně stačit nebude a město se nevyhne jeho nutné modernizaci. Mnoho let vzrušených debat a představování (a následného rušení) nejrůznějších projektů však nakonec přece jen vyústilo v důslednou rekonstrukci Kulturpalastu, která začala v roce 2012.

A 30. dubna 2017 se kované dveře paláce na Altmarktu konečně znovu otevřely… Uvnitř už čekal na návštěvníky slavnostní koncert nového ambiciózního tělesa Dresdner Festspielorchester s dirigentem Ivorem Boltonem a houslistkou Nicolou Benedetti, violoncellistou (a intendantem Musikfestspiele) Janem Voglerem a klavíristou Alexanderem Melnikovem. Vzkaz publiku byl více než jasný: nacházíte se v moderním evropském koncertním sále, pro nějž bude do budoucna dost dobré jen to nejlepší! A důkazem těchto slov má být programová náplň aktuálního ročníku festivalu: do 18. června se zde vystřídají London Philharmonic Orchestra s Vladimirem Jurowskim, Curtis Symphony Orchestra s dirigentem Osmo Vänskä, basbarytonista Bryn Terfel, Orchestre de Paris s Thomasem Hengelbrockem, MDR Symfonieorchester s Kristjanem Järvim nebo třeba filmový herec Bill Murray s už zmíněným violoncellistou Voglerem v netradičním programu hudby a mluveného slova. Otázka je tedy nasnadě: opravdu se socialistický Kulturpalast změnil v sídlo koncertního sálu jednadvacátého století?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat