Bio BRAVO a večer s filmem Děti ráje (Les Enfants du Paradis)

Divadlo BRAVO, aktuálně domov novocirkusového souboru Losers Cirque Company, se v pražském Braníku nejen navrátilo k tradici uvádět repertoár pohybového divadla, ale od letošní sezóny zde pod vedením Lukáše Macháčka zahájil činnost i filmový klub – Bio BRAVO. První promítání naznačila dramaturgický záběr, když se objevily filmy věnované tanci (Černá labuť), výkonnostnímu sportu, potažmo cirkusu (Bílé dlaně) a pantomimě (Les Enfants du Paradis / Děti ráje). Na každý snímek pak navazuje diskuse s osobností z daného oboru.

Prosincový biograf, věnovaný jednomu z nejúspěšnějších filmů Marcela Carné a nejlepšímu filmu francouzské kinematografie (dle ankety francouzských kritiků), osobně považuji za cenný přínos nejen pro nonverbální komunitu. Hostem debaty byl umělec, pedagog a významná osobnost současné pantomimy – Radim Vizváry, který se během studií i profesionální kariéry opakovaně k Pierotovi (a Deburauovi) vrací a česko-francouzské vztahy v oboru pantomima zkoumal i v rámci svého disertačního projektu. Film Les Enfants du Paradis (doslovný překlad Děti ráje, dle významu ale např. Děti z bidýlka) má své nezastupitelné místo ve světové kinematografii, zásadní postavení mezi uměleckými díly poválečné Francie a byl (je) důležitým inspiračním zdrojem pro rozvoj (nejen) bílé pantomimy druhé poloviny 20. století. Oživil postavu deburauovského Pierota, nabídl interpretaci pěti úryvků z jeho klasických pantomimických etud, vrátil masku v podobě zabělené tváře (Deburau ve své době používal španělskou bělobu, nanášenou na vrstvu loje) či vynesl na plátno chůzi na místě, a také ovlivnil tvůrce, jako byl Marcel Marceau, z našich pak Ladislav Fialka, Boris Hybner a mnohé další velikány mimického divadla, ostatně včetně Radima Vizváryho.

Deburau svým uměním nadchl a stal se námětem dramatikům (první jednoaktovku o něm napsal Jules Claretie, mnohem úspěšněji si však vedl Sacha Guitry se stejnojmenným dramatem Deburau ad.), hudebním skladatelům (např. Bohuslav Martinů napsal operu Divadlo za branou), romanopiscům (včetně Františka Kožíka), výtvarníkům (A. Bouquet) i spisovatelům a teoretikům (o výkonech mima např. referoval v Revue de Paris Théophile Gautier, Champfleury či Théodore de Banville), historikům a badatelům (zejména Louis Pericaud a Jules Maurice Chevalier zvaný Farina). Čerpali z něj současníci i přímí následovníci (kostým Pierota oblékla dokonce i Sarah Bernhardtová v Marguerittově pantomimě Pierot – vrah své ženy), z filmové grotesky ovlivnil například i Charlie Chaplina. Film Les Enfants du Paradis pak bohatě inspiroval nejen divadelní, ale i taneční odvětví. Například Francois Roussilloni a choreograf José Martinez na hudbu Marc-Oliviera Dupina uvedli 21. října 2008 premiéru baletu v Palais Garnier v Paříži.

Ve své době film doslova ohromil Francii a překvapil svět. Dnes, ať už se objevují divácké výhrady k jakékoli rovině filmu, mu nelze upřít právě jeho historickou a dokumentační hodnotu, kvality filmového vidění Marcela Carného a scénáře z pera básníka Jacquese Préverta, jenž kombinuje fakta s fikcí. (Carné s Prévertem zpočátku vycházeli z archivních dokumentů, převážně uložených v Musée Carnavalet v Paříži, z dobových referátů a studií, kreseb a korespondence, z odkazu Deburauova syna Charlese aj.) Výpravu vedl Alexandre Trauner, kostýmy navrhl Antoine Mayo a hudbu složil Joseph Kosma. Autorská čtveřice Carné – Prévert – Kosma – Trauner se ale nesešla poprvé: spolupracovali již dříve, např. na filmu Les Visiteurs du soir (1942).

Nelehkou cestu k Dětem ráje ale započal sám mistr hereckého umění Jean–Louis Barrault, který se Carnému svěřil s přáním zpracovat portrét mima Deburaua pro filmové plátno. V jeho nestárnoucím hereckém výkonu se na plátně zračí technická vyzrálost, vědomá práce s napětím a hluboký cit pro fyzickou expresi, precizně dovedenou do nejmenších detailů, od umírněných paží doslova až ke konečkům prstů. Barrault si byl vědom každého přimhouření oka, významu pohledů a dechu, obličejových záškubů a dalších tělesných projevů, které pojil cit pro realistickou kresbu a načasování koordinace pohybů. Carné i navzdory okupaci získal hvězdné obsazení: Arletty okouzlila v roli podmanivé Garance, Pierre Brasseur vtiskl podobu herci Frédéricku Lemaîtrovi a například poprvé se před kameru postavila Maria Casarès v roli Nathalie. Mezi umělci se objevila i osobnost Étienna Decroux v roli Anselma Deburaua, mimova otce.

Marcel Carné začal s natáčením v dubnu roku 1943 ve Victorine Studios v Nice. Plány ale neustále narušovala válečná nestabilita, jako například odchod části štábu k partyzánům, potřeba utajením ochránit židovské spolupracovníky (architekt filmu Alexandre Trauner a hudební skladatel Joseph Kosma), v důsledku války poboření mnohametrové studiové repliky pařížského Bulváru zločinu atp. Protahující se práce (a také záměr režiséra) ovlivnily, že střih byl dokončen až s koncem druhé světové války. Tříhodinový film o dvou dílech (Le Boulevard du Crime 95 min, L ́Homme Blanc 87 minut) byl ale díky tomu úplně prvním snímkem uvedeným v osvobozené Francii (premiéra 2. 3. 1945 v pařížském Palais de Chaillot). Mimochodem, plánovaná třetí část nebyla nikdy natočena. Zrestaurovaná verze filmu pak měla premiéru u příležitosti slavnostní vernisáže největší retrospektivní výstavy k filmu dne 24. října 2012 ve francouzském filmovém archivu (La Cinémathèque française) v Paříži.

Velkolepé dílo Les Enfants du Paradis je filmem o veliké, nedosažitelné lásce, o vztazích a o divadelním světě i o „obyčejném“ životě v Paříži okolo roku 1830. Hlavní postavou je český rodák Jean-Baptiste Gaspard Deburau, nejslavnější a nejvýraznější mim 19. století, který se nešťastně zamiluje do nádherné Garance a marně svádí boj o její náklonnost vedle tří ostatních mužů: herce – představitele deklamace rétorského typu (Frédérick Lemaître), podvodníka a příležitostného vraha (Pierre-François Lancenaire) a aristokrata (Le Comte de Montray). Na pozadí nešťastných lásek se odehrává dějinné panorama vykreslující svět po francouzské revoluci, napoleonských válkách, svět výtržníků a kriminálníčků, dekadentních zbohatlíků, divadelních provozovatelů, artistů a kejklířů i nejchudších lidí. 

Jednou z cest k uchopení dlouhometrážního filmu je nechat se vtáhnout mezi rozmanité podoby lásky, které však žárlivost jako vášeň roztáčející kola tragických konců zásadně mění a divák se stává svědkem utichání romantizujících tónů. Carné s Prévertem stvořili poetický svět v chudinské realitě a s pozlátkem divadelní mašinerie poloviny 19. století. Mnohé z filmových replik dokonce „zdomácněly“. Vryly se do kolektivní paměti Francouzů a milovníků romantického dramatu, jako například: „Láska je tak prostá.“ „Paříž je malá pro ty, kteří se milují velkou láskou.“ „Chtěl bys být milován jako chudák, ale přeci nemůžeme chudým vzít všechno.“ Jacques Prévert tehdy napsal: „Jediné filmy proti válce jsou filmy o lásce.“ Dále to byla i láska k divadlu, na kterou například poukázal výmluvný výkřik diváka směrem ke galeriím: „Ticho! Neslyším pantomimu!“ Traduje se totiž, že Deburauova hra vyžadovala soustředěnou pozornost, aby divákům ani na bidýlku neunikl záblesk v jeho tváři, a proto s jeho příchodem na scénu obecenstvo obvykle náhle ztichlo.

Děj mnohovrstevnatého příběhu se váže k Théâtre des Funambules, které zahájilo činnost v roce 1816 a stalo se domovskou scénou J.-B. G. Deburaua. Silueta Pierota na fasádě budovy připomínala jeho nejslavnější období. Divadlo nabízelo 780 míst, nejlevnější byla ta úplně nahoře, na poslední galerii, nazývané Paradis (divadelní bidýlko, ale stejně tak znamená v doslovném překladu i ráj). Sídlilo na Boulevard du Crime, původním názvem Boulevard du Temple. Traduje se, že si přezdívku Bulvár zločinu vysloužil od obyvatelstva Paříže 19. století díky dramaturgii tamějších divadel, která dle dochovaných dokumentů uváděla melodramata se zločinnými motivy. Mezi divadelními domy, kabarety a tančírnami se právě nacházelo i legendární divadlo Funambules, a to až do roku 1862, kdy byly všechny tyto budovy odsouzeny k demolici z důvodu přestavby Paříže baronem Haussmannem.

Z hlediska pantomimy je nezpochybnitelným přínosem, že se filmoví tvůrci zodpovědně pokusili o rekonstrukci několika deburauovských etud a o plastické vykreslení všech hlavních charakterů také pomocí akurátního fyzického slovníku. Úvodní minuty filmu patří scéně, v níž Baptiste, pouliční mim a v danou chvíli i svědek, pantomimicky uvede na pravou míru, kdo je zlodějem hodinek, a díky své pozornosti a dokonalé hře svého těla tak zbaví krásnou Garance nařčení z krádeže. Ta se mu odmění věnováním květiny. Repetitivní motiv kvítku – květin či brože ve tvaru ubývajícího měsíce, které zde symbolizují podoby lásky, se vrátil například v etudě, v níž Pierot vyznává lásku soše. Významné postavení mezi zmíněnými ukázkami mimického umění tu dostal Vetešník autora Cot d´Ordana, který hru psal Deburauovi „na tělo“. Film zachycuje akci u vstupních dveří na ples, kdy Pierot zabije obchodníka se starými oděvy, aby se mohl přestrojit, vloudit do společnosti a oslnit vévodkyni. Filmový střih sice diváka skokem přenesl k pekelnému valčíku, ale už nedopověděl další detaily této pantomimy, v nichž se mim prezentoval jako všestranný umělec.

Melancholický Pierot se vrátil na jeviště velkou zásluhou Barraultova umění, v němž se zračí technika, cizelovaná ve spolupráci s E. Decroux a stvrzující rukopis obou pohybových experimentátorů. Host diskuse Radim Vizváry v souvislosti s Carného snímkem vyzdvihl právě Barraultův přínos v popularizaci pohybového divadla – bílé pantomimy, která by dle slov umělce měla být primární dovedností – základem výuky všech hereckých disciplín. Zmínil, že je samozřejmě otázkou, jak skutečně Deburau vypadal či nakolik jsou etudy provedeny v původním „znění“, nebo zda se vztahují až k mistrovu synovi Charlesovi, jenž na otcovo „řemeslo“ a umění navázal. Barrrault, ať už v bílé masce nebo v „civilním“ projevu, vyzníval velmi přesvědčivě. Vizváry pak vysoce hodnotil jeho kvalitu gesta a mimiku, estetický dojem a celkovou věrohodnost, doslova cituji „sugestivitu tělesně disponovaného herce“. Host zavzpomínal i na svého učitele a blízkého člověka Borise Hybnera, díky kterému se v umění beze slov našel a dostal na světovou špičku pantomimy, ale našel i náklonnost k pedagogice, k vedení studentů nonverbálního herectví na pražské HAMU.

Komponovaný večer sestávající z projekce a debaty by si patrně zasloužil hlubší dramaturgickou péči doprovodných aktivit. Zejména u starších snímků by stručný úvod do tématu či ozřejmění důvodu výběru slovy autora biografu Lukáše Macháčka prospěl divákům, kteří se s titulem setkávají vůbec poprvé. Debata, vedená více v neformálním a přívětivém duchu, dávala sice velký prostor dotazům z hlediště, často ale vyznívaly fundovaněji než otázky připravené moderátorkou. Přepínání mezi otázkami k filmu a k osobnosti Radima Vizváryho vytvářely mozaiku útržkovitých informací. Je vlastně otázkou, co je cílem diskuse, zda snaha o porozumění právě shlédnutého, zajímavosti s tím spojené, vhled do vztahu hosta k tematickému okruhu filmu, či snad „jen“ osoba samotná. Upřímně jsem, i s ohledem na většinové zastoupení diváků „z oboru“, od diskuse očekávala strukturovaný exkurz do myšlení R. Vizváryho jako odborníka na fyzický projev, jak on konkrétněji smýšlí o Barraultovi a dalších hereckých legendách z filmu, v čem vidí kořeny pantomimy a jak vnímá formování francouzské a tuzemské mimické scény, od poloviny 20. století tak populární (u nás i díky románu Největší z pierotů F. Kožíka). Námitkou může být, proč se takto neptá nebo nedoptává divák sám. Jenomže se také stává, že vývoj a vedení debaty touhu po otázkách / odpovědích a po porozumění demotivuje. Dramaturgie cyklu pravděpodobně očekává návštěvníky a účastníky z řad diváků laiků, ale pokud se na klubových večerech objevuje především publikum poučené a z blízkého okruhu umělců, vzniká tím disproporce i trochu nevyužitá šance otevřít hlubší témata. Pokud takový trend setrvá, je ke zvážení, zda by nebyl efektivnější formát besedy, kdy by s hlavním hostem diskutoval další představitel jeho oboru a konferenciér by byl především mediátorem, který svou odborností v oblasti komunikace zajišťuje plynulost debaty a dostatek prostoru pro publikum.

Navzdory kolísavé úrovni jedné z diskusních platforem je třeba vysoce ocenit snahu všech organizátorů, že se s neutuchajícím nadšením vydali v této nejisté a nelehké době k realizaci skvělé myšlenky – k založení filmového klubu Bio BRAVO, jenž svým záměrem působí až osvětově a je z tohoto pohledu popularizačním nástrojem všech forem pohybového divadla. A pevně doufám, že si brzy najde širší diváckou základnu a podaří se jim vynášet na světlo takové filmové skvosty, jakým jsou právě Les Enfants du Paradis / Děti ráje.