Bio BRAVO a večer s filmem Děti ráje (Les Enfants du Paradis)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Divadlo BRAVO, aktuálně domov novocirkusového souboru Losers Cirque Company, se v pražském Braníku nejen navrátilo k tradici uvádět repertoár pohybového divadla, ale od letošní sezóny zde pod vedením Lukáše Macháčka zahájil činnost i filmový klub – Bio BRAVO. První promítání naznačila dramaturgický záběr, když se objevily filmy věnované tanci (Černá labuť), výkonnostnímu sportu, potažmo cirkusu (Bílé dlaně) a pantomimě (Les Enfants du Paradis / Děti ráje). Na každý snímek pak navazuje diskuse s osobností z daného oboru.


Étienne Decroux, Jean-Louis Barrault a herečka Arletty v záběru z filmu (zdroj IMAGO/United Archives)

Prosincový biograf, věnovaný jednomu z nejúspěšnějších filmů Marcela Carné a nejlepšímu filmu francouzské kinematografie (dle ankety francouzských kritiků), osobně považuji za cenný přínos nejen pro nonverbální komunitu. Hostem debaty byl umělec, pedagog a významná osobnost současné pantomimy – Radim Vizváry, který se během studií i profesionální kariéry opakovaně k Pierotovi (a Deburauovi) vrací a česko-francouzské vztahy v oboru pantomima zkoumal i v rámci svého disertačního projektu. Film Les Enfants du Paradis (doslovný překlad Děti ráje, dle významu ale např. Děti z bidýlka) má své nezastupitelné místo ve světové kinematografii, zásadní postavení mezi uměleckými díly poválečné Francie a byl (je) důležitým inspiračním zdrojem pro rozvoj (nejen) bílé pantomimy druhé poloviny 20. století. Oživil postavu deburauovského Pierota, nabídl interpretaci pěti úryvků z jeho klasických pantomimických etud, vrátil masku v podobě zabělené tváře (Deburau ve své době používal španělskou bělobu, nanášenou na vrstvu loje) či vynesl na plátno chůzi na místě, a také ovlivnil tvůrce, jako byl Marcel Marceau, z našich pak Ladislav Fialka, Boris Hybner a mnohé další velikány mimického divadla, ostatně včetně Radima Vizváryho.

Deburau svým uměním nadchl a stal se námětem dramatikům (první jednoaktovku o něm napsal Jules Claretie, mnohem úspěšněji si však vedl Sacha Guitry se stejnojmenným dramatem Deburau ad.), hudebním skladatelům (např. Bohuslav Martinů napsal operu Divadlo za branou), romanopiscům (včetně Františka Kožíka), výtvarníkům (A. Bouquet) i spisovatelům a teoretikům (o výkonech mima např. referoval v Revue de Paris Théophile Gautier, Champfleury či Théodore de Banville), historikům a badatelům (zejména Louis Pericaud a Jules Maurice Chevalier zvaný Farina). Čerpali z něj současníci i přímí následovníci (kostým Pierota oblékla dokonce i Sarah Bernhardtová v Marguerittově pantomimě Pierot – vrah své ženy), z filmové grotesky ovlivnil například i Charlie Chaplina. Film Les Enfants du Paradis pak bohatě inspiroval nejen divadelní, ale i taneční odvětví. Například Francois Roussilloni a choreograf José Martinez na hudbu Marc-Oliviera Dupina uvedli 21. října 2008 premiéru baletu v Palais Garnier v Paříži.

Adolphe Martial-Potemont – pohled na divadla na Boulevard du Temple v roce 1862 (Wikipedie, Creative Commons)

Ve své době film doslova ohromil Francii a překvapil svět. Dnes, ať už se objevují divácké výhrady k jakékoli rovině filmu, mu nelze upřít právě jeho historickou a dokumentační hodnotu, kvality filmového vidění Marcela Carného a scénáře z pera básníka Jacquese Préverta, jenž kombinuje fakta s fikcí. (Carné s Prévertem zpočátku vycházeli z archivních dokumentů, převážně uložených v Musée Carnavalet v Paříži, z dobových referátů a studií, kreseb a korespondence, z odkazu Deburauova syna Charlese aj.) Výpravu vedl Alexandre Trauner, kostýmy navrhl Antoine Mayo a hudbu složil Joseph Kosma. Autorská čtveřice Carné – Prévert – Kosma – Trauner se ale nesešla poprvé: spolupracovali již dříve, např. na filmu Les Visiteurs du soir (1942).

Nelehkou cestu k Dětem ráje ale započal sám mistr hereckého umění Jean–Louis Barrault, který se Carnému svěřil s přáním zpracovat portrét mima Deburaua pro filmové plátno. V jeho nestárnoucím hereckém výkonu se na plátně zračí technická vyzrálost, vědomá práce s napětím a hluboký cit pro fyzickou expresi, precizně dovedenou do nejmenších detailů, od umírněných paží doslova až ke konečkům prstů. Barrault si byl vědom každého přimhouření oka, významu pohledů a dechu, obličejových záškubů a dalších tělesných projevů, které pojil cit pro realistickou kresbu a načasování koordinace pohybů. Carné i navzdory okupaci získal hvězdné obsazení: Arletty okouzlila v roli podmanivé Garance, Pierre Brasseur vtiskl podobu herci Frédéricku Lemaîtrovi a například poprvé se před kameru postavila Maria Casarès v roli Nathalie. Mezi umělci se objevila i osobnost Étienna Decroux v roli Anselma Deburaua, mimova otce.

Les Enfants du Paradis – divadelní bidýlko (sken z publikace o francouzské kinematografii)

Marcel Carné začal s natáčením v dubnu roku 1943 ve Victorine Studios v Nice. Plány ale neustále narušovala válečná nestabilita, jako například odchod části štábu k partyzánům, potřeba utajením ochránit židovské spolupracovníky (architekt filmu Alexandre Trauner a hudební skladatel Joseph Kosma), v důsledku války poboření mnohametrové studiové repliky pařížského Bulváru zločinu atp. Protahující se práce (a také záměr režiséra) ovlivnily, že střih byl dokončen až s koncem druhé světové války. Tříhodinový film o dvou dílech (Le Boulevard du Crime 95 min, L ́Homme Blanc 87 minut) byl ale díky tomu úplně prvním snímkem uvedeným v osvobozené Francii (premiéra 2. 3. 1945 v pařížském Palais de Chaillot). Mimochodem, plánovaná třetí část nebyla nikdy natočena. Zrestaurovaná verze filmu pak měla premiéru u příležitosti slavnostní vernisáže největší retrospektivní výstavy k filmu dne 24. října 2012 ve francouzském filmovém archivu (La Cinémathèque française) v Paříži.

Velkolepé dílo Les Enfants du Paradis je filmem o veliké, nedosažitelné lásce, o vztazích a o divadelním světě i o „obyčejném“ životě v Paříži okolo roku 1830. Hlavní postavou je český rodák Jean-Baptiste Gaspard Deburau, nejslavnější a nejvýraznější mim 19. století, který se nešťastně zamiluje do nádherné Garance a marně svádí boj o její náklonnost vedle tří ostatních mužů: herce – představitele deklamace rétorského typu (Frédérick Lemaître), podvodníka a příležitostného vraha (Pierre-François Lancenaire) a aristokrata (Le Comte de Montray). Na pozadí nešťastných lásek se odehrává dějinné panorama vykreslující svět po francouzské revoluci, napoleonských válkách, svět výtržníků a kriminálníčků, dekadentních zbohatlíků, divadelních provozovatelů, artistů a kejklířů i nejchudších lidí. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments