Přemysl Kšica zahrál v Obecním domě s pokorou, technickou zručností a skvělou dynamikou

  1. 1
  2. 2
V dopoledních hodinách v sobotu 4. prosince 2021 zahrál ve Smetanově síni pražského Obecního domu známý český varhaník Přemysl Kšica. Na velké romantické varhany z roku 1912 zahrál více než hodinový recitál. Předvedl i jednu vlastní improvizaci, vrcholem recitálu pak byla impozantní skladba Ference Liszta.

Přemysl Kšica (zdroj Dobré jídlo světa)
Přemysl Kšica (zdroj Dobré jídlo světa)

V sobotní ráno dne 4. prosince 2021 se Praha probudila do prvního sněhu. Ulice byly pokryté čerstvou sněhovou pokrývkou, která se ještě nestihla proměnit v šedou kaši, a vše dávalo tušit, že se blíží čas Vánoc. Varhaní recitál Přemysla Kšicy (*1981) pořádaný Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v rámci komorní řady varhanních recitálů, který se navíc konal den před druhou adventní nedělí, tak svátečního ducha ještě příjemně umocnil. I díky relativně brzké hodině konání koncertu si matiné přišli poslechnout zejména pravověrní hudební požitkáři, a ačkoli ani jim se nepodařilo Smetanovu síň příliš zaplnit, atmosféra v sále byla svěží a příjemná.

Toto klasické varhanní matiné bylo součástí řady varhanních recitálů, které se v Obecním domě opět provádějí a v podstatě tak navazují na dávnou tradici, kterou v tomto prostoru usilovně utvářel již za první republiky varhanní propagátor, pedagog a skladatel Bedřich Antonín Wiedermann. Jednu z jeho skladeb ostatně na tomto recitálu Přemysl Kšica také zahrál. Skvělé elektropneumatické varhany Smetanovy síně, které mají tři manuály, na sedmdesát rejstříků a dohromady přes čtyři tisíce píšťal, si takovou pozornost rozhodně zaslouží. Kšica, přední pražský varhaník od svatého Mikuláše, oceňovaný improvizátor, mimo jiné též pedagog na konzervatoři v Teplicích, měl tento recitál hrát již minulý rok, v důsledku pandemické situace však zde k živému koncertu dostal příležitost až nyní.

Jako první skladbu přednesl Kšica Sonátu č. 1 f moll od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Členitá kompozice, končící rozvíjením tématu v dur a ve stoupající intenzitě, byla skvělým otevíracím kusem. Malou perličkou celého vystoupení též byla skutečnost, že zde Přemyslu Kšicovi v otáčení stránek u složitějších skladeb asistoval jeho mladší bratr Pavel, posluchač pěvecké třídy na konzervatoři, obecenstvo tak vlastně vidělo Kšicy rovnou dva.

Druhým číslem byla Chorálová předehra „Schmücke dich, o liebe Seele“ od Johanna Sebastiana Bacha. Tvořila se svým pomalejším tempem určitý protipól Mendelssohnově sonátě. Její kontemplativní charakter Kšica výborně podpořil pomalými trylky. Bachovu závažnost zároveň nijak nepřeháněl (čemuž pravděpodobně přispěl i dost romantický výraz zdejších varhan) a všem hlasům kompozice dával odpovídající prostor.

Následovalo Pastorale dorico od zmiňovaného varhanního virtuosa B. A. Wiedermanna. Z počátku se tato skladba nesla v ještě klidnějším duchu než předešlá skladba Bachova. Začala jednoduchou, osamocenou melodickou linkou, ke které se jen postupně přidávaly další hlasy. Postupně však přerostla v mohutnější proud, až kulminovala majestátní pasáží ve vyšší poloze a rychlejším tempu, aby se následně opět stáhla do mezzopiana a ke konci se vyloženě vytrácela ze sálu ve formě tichounkého doslovu v jemném „nebeském“ rejstříku. To bylo ostatně tak tiché, že byla od varhan zřetelně slyšet pracující vzduchotechnika. Obrovským zážitkem z této skladby byla brilantní práce s dynamikou, se kterou lze na tomto nástroji navíc dosáhnout famózních výsledků. Zejména pak v kombinaci s akustikou Smetanovy síně, která zvuk odzadu nese lépe, než z přední části podia. Wiedermannova skladba tak zde vytvářela cosi jako akusticko-prostorovou iluzi, což byl, konec konců, možná i vlastní skladatelův záměr.

Čtvrtým bodem programu byla Kšicova autorská improvizace. Improvizačním umem je Kšica ostatně proslulý, získal v tomto směru i několik cen. Začal ji dunivými basy, nad které posléze postavil melodii v mírně žesťovém rejstříku. Postupně improvizaci rozvíjel, objevilo se ještě několik dalších hlasů, které se spolu pomalu proplétaly spodními polohami, až začaly po krocích vylézat výš, aby se začaly spojovat v jednomyslnější téma, podtržené efektními akcenty na lehké doby. Končila pak výstupem do majestátního dur s určitým triumfálním vyzněním, trochu připomínajícím povedené postludium v kostele. Zhruba pětiminutová improvizace nebyla nikterak okázalá, přesto velmi dobře předvedla Kšicovy schopnosti vytvořit složitý, funkční a uzavřený kus, a to prakticky na místě.

Posledním z avizovaných děl pak byla náročná Fantasie a fuga na chorál „Ad nos, ad salutarem undam“ od Ference Liszta. Tato skladba je postavena na chorálu z opery Le Prophète (Prorok) francouzského skladatele Giacoma Meyerbeera. Má tři části (fantasii, krátké adagio a fugu), které na sebe plynule navazují. Je zajímavým faktem, že tuto skladbu zde hrál již v roce 1913 (v roce uvedení varhan do chodu) na svém druhém koncertě tehdejší francouzský varhanní virtuos Joseph Bonnet. Kšica se hry zhostil s pokorou a technickou zručností. Opět se projevila skvělá práce s dynamikou, velký obdiv budily i pedály – v jednom místě fantasie byl pedálový sestup tak plynulý, až se zdálo, že tóny sestupují glissandem. Náročnost pedálové hry je v této skladbě ostatně poměrně vysoká, pravděpodobně byla i za hranou Lisztových schopností. Poslední část skladby, dlouhá a členitá fuga, valící se stále kupředu a vrcholící v dalším grandiózním dur, pak jen potvrdila protagonistův um.

Po upřímném potlesku nadšeného publika Kšica ještě zahrál přídavek – Fugu na téma B-A-C-H č. 2 od Roberta Schumanna. Ta pak byla krásným završením povedeného sobotního matiné. Po konci představení se ještě někteří nadšení návštěvníci shlukli u podia a obdivovali posuvný hrací stůl varhan, který je obvykle diváckým očím skryt.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments