Bio BRAVO! aneb Proč do Braníku i za filmem

Braník má veliké kouzlo. Čtvrť, v níž Divadlo BRAVO! sídlí, je jako zapadlá oáza starého světa, s původní prvorepublikovou i starší zástavbou a neopakovatelnou atmosférou. Kdo si jednou na jeho klid zvykne, těší se do divadla jako na výlet a stane se pravidelným hostem. Ale nalákat nového diváka – a navíc nejen na divadlo, ale dokonce film, je oříšek. Přitom formát promítání s besedou je přidaná hodnota k repertoáru a programu samotného divadla, protože laické publikum může do světa umělců a artistů nahlédnout mnohem více a leccos z jejich současnosti i historie poznat v souvislostech.

Zatím byly uvedeny filmy dva. Slavná Černá labuť, kterou doplnila debata s první sólistkou Baletu Národního divadla Nikolou Márovou, a Bílé dlaně, částečně autobiografický film mapující počátky kariéry mezinárodně úspěšného gymnasty vyrůstajícího v Maďarsku 80. let. Není tak známý jako velkofilm s Natalií Portman, ale přinesl velmi silné svědectví, které je doufejme svázané s již neexistujícím režimem, ale přesto hovoří o hluboko zakořeněných problémech, které může svět profesionální gymnastiky sdílet – se světem baletu. Nejednou jsem během sledování tohoto snímku pomyslela na knihu Miřenky Čechové Baletky. Po projekci následovala debata s Davidem Spilkou, nejen úspěšným gymnastou, ale také bývalým členem souboru Cirque de Soleil. Bylo by bývalo velmi zajímavé srovnat jeho zkušenosti se sportovní výchovou právě třeba s výpovědí, kterou jako impulz k diskusi o tanečním školství vynesla na světlo světa Miřenka.

Nás diváky však čekají další filmy a hosté. A také je záhodno vyzpovídat Lukáše Macháčka, jaké jsou jeho dramaturgické záměry a proč se vůbec pouští do takového podniku, jakým je filmový klub v téhle báječně starosvětské čtvrti se stínadelskou atmosférou, kde k divadlu už ani nedoléhá zvuk automobilů z výpadovky a kde každý večer po návštěvě divadla čekáte, že z toho kopce, na kterém trůní místní kostelík, přijde přinejmenším bezhlavý rytíř.

Přečtěte si takéBio BRAVO a večer s filmem Děti ráje (Les Enfants du Paradis)

Film do Divadla BRAVO! patří
Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, historie Branického divadla není filmu prostá. V roce 1967 krátce fungovalo také jako biograf a prošlo dílčími úpravami pro multifunkčnost. Mimo jiné bylo zrušeno orchestřiště a vznikla promítací kabina nad balkónem, která je v divadle dodnes. Svými dispozicemi nabízí tudíž i dnes toto divadlo, s drobnými technickými doplňky, možnost občasného provozu kina i v současné digitální době.

A protože není nic, jak se zdá, možná vás překvapí, že i akrobat Lukáš Macháček má k filmové tvorbě velmi blízko a má rozhodně v kompetenci poznat dobrý film. Podle jakých kritérií vybírá snímky do programu, zajímalo i mne: „Dobrý film může pro mnoho diváků znamenat mnoho věcí. Jelikož mojí původní vystudovanou profesí je filmová tvorba kameramana, setkal jsem se s velkým množstvím filmů z celé jeho historie napříč světem, které byly vždy hodnoceny velmi různě a subjektivně. A myslím, že nejinak je tomu i u mě, když vybírám. Kvalitní filmová řeč, scénář, tvůrci, téma, herci, zpracování, stylizace, anebo jen subjektivní ztotožnění se s filmovým hrdinou. Vše hraje roli,“ říká.

Dramaturgie filmového klubu je prozatím zaměřena zjednodušeně na „kulturu pohybu“. A to ve všech svých aspektech, bez ohledu na obor, vztah či konflikt, kterého se dotýká. To otevírá velmi široké možnosti výběru z témat, režisérů a kulturních rozdílů, jelikož je člověku pohyb vlastní v jakékoliv době. „A v zásadě je pohyb i nám „Loserům“ velmi blízký, provází nás celý život a často jím vyjadřujeme témata, která zpracováváme. Proto se filmový klub vydal právě touto cestou,“ dodává Lukáš.

Program je nyní naplánován až do června 2022. Zítra, tedy v sobotu 4. prosince, to bude snímek z roku 1945 Děti ráje, kdy si přijdou na své milovníci pantomimy. Ústřední postavou romantické fikce z prostředí Paříže 19. století je Jean-Baptiste Gaspard Deburau, největší z Pierotů – ale o něm a o kořenech pantomimy bude určitě vyprávět na diskusi náš současný velký Pierot Radim Vizváry, který je ostatně v divadle BRAVO! jako mim na své domovské scéně. Jeho sólový repertoár i inscenace vytvořené společně s Losers můžeme vidět v průběhu celého roku. Ale v sobotu bude navzdory své profesi mluvit.

Diváky pak dál čeká například Million Dollar Baby od Clinta Eastwooda, slavný Billy Elliot, film Wrestler Darrena Aronofskeho nebo snímek All That Jazz od Boba Fosseho. Každá projekce s významným hostem, který má s tématem filmu vlastní zkušenosti. Už z pouhého výčtu je vidět, o jak široký tematický záběr se jedná. Rozptyl v dataci snímků od konce světové války po současnost je také velký, a tak mě napadlo, jestli i to není náhodou záměr.

„Neřekl bych přímo záměr, spíše přirozený postup,“ říká Lukáš Macháček. „Filmové snímky s výpovědní hodnotou najdeme bez ohledu na dobu vzniku. Naopak různé doby nabízejí odlišné situace kolem stejného problému. Politicky, zkušenostmi nebo jen hodnotovým žebříčkem lidské společnosti. Takže by byla škoda nezahrnout i starší snímky. Navíc soustředit se na čistě současnou tvorbu je něco, co by z nás dělalo běžné kino. A to si myslím nemůžeme dovolit. Nejsme konkurenceschopní a ani to není náš záměr. Zprostředkovat projekce jen proto, aby se diváci přišli podívat do kina s popcornem v ruce, by z nás dělalo něco, co nejsme.“

Klukovské sny a houževnatost

Vlastní divadlo a v něm vlastní kino… „Neskrývám, že je to malý splněný sen pro všechny, co se na projektu podílí,“ potvrzuje Lukáš s nadsázkou. Nicméně záměry s filmovým klubem jdou mnohem hlouběji, především díky hybridnímu formátu. „Osvěta je rozhodně jednou z podstatných částí našeho filmového klubu. Můžete zajít do kina na film, který se vám líbí. Pokud vás ale téma nebo zpracování filmu skutečně zaujme, konfrontace s reálným světem bezprostředně po projekci v rámci katarze je díky debatě s hostem obohacující o další rozměr, který nikde jinde nedostanete. Vlastní zkušenosti a názory hosta mohou divákům pomoct vytvořit si ucelenější obraz světa, ve kterém se třeba sami nikdy neocitli. To je něco, o co bychom se rádi podělili s ostatními.“

Nabízí se otázka, jestli se pak mezi filmy neobjeví i záznamy představení třeba méně dostupných zahraničních souborů, ale Loseři se v tomto ohledu snaží plánovat živou dramaturgii v divadle tak, aby se na branickém jevišti objevili kromě nich samotných i hosté z domácí a zahraniční scény. Živému pohybovému umění podle nich záznam „nesluší“. Pokud nevznikají speciální projekty pro kameru jako loňský prosincový Kabaret BRAVO naživo, který představil celé zákulisí divadla z nových úhlů. Návštěvníci zatím nebudou mít v moci sami navrhnout promítání konkrétního snímku, ale pokud se projekt jako celek ujme, vyplyne ze zájmu o jednotlivé filmy i hosty, jakým směrem se bude divácký zájem ubírat.

Filmový klub vypadá jako ideální projekt pro místní návštěvníky – jak se vlastně Loserům daří pronikat do lokální komunity a ukazovat lidem, že v jejich čtvrti je tak rozmanité kulturní vyžití? „Myslím, že je to proces, který se nedá příliš urychlit a stojí hodně neviditelného úsilí. Je spousty příležitostí o sobě dát vědět a snažit se nabízet rozmanitost a kvality, které máme. Být součástí místní komunity, ať už jsou pořadateli sami braničtí, jako například každoroční událost „Braník sobě“, nebo uspořádat mikulášskou nadílku v akrobaticko-divadelním pojetí pro rodiny s dětmi, anebo se aktivně zúčastnit Noci divadel. Filmový klub je určitě jednou z cest, jak zaujmout a obohatit nejen místí komunitu.“

Největší výzvou z hlediska produkce je začít provozovat kino na místě, kde ho nikdo nehledá. Což v budově divadla zrovna je. Navíc je program sice pravidelný, ale ojedinělý a spíše doplňkový. Divákům bude určitě delší dobu trvat, než si na kino zvyknou. „Prozatím se nám tedy finančně nevyplatí, ale v celkovém provozu divadla na to zatím prostor máme,“ bilancuje Lukáš. „Uvidíme, jestli se divákům program zalíbí. Samozřejmě čím víc budou chodit, tím více projekcí můžeme nabídnout. Druhý produkční oříšek je samozřejmě obstarat fyzicky film, jehož datum výroby je starší 6 let. Už se nadá jednoduše zavolat distribuční společnosti v Čechách a film získat, protože už na něj nikdo místní nemá práva. Ale náš šikovný produkční Martin Pluhař si dokázal poradit i s tím.“

Film Děti ráje, který uvidíme tuto sobotu od šesti hodin, byl natočen ve Francii ještě v době nacistické okupace, premiéru měl v roce 1945. Režisér Marcel Carné jej vytvořil podle scénáře francouzského básníka Jacquese Préverta. Děj je zasazen do divadelního světa v Paříži kolem roku 1840. Hlavní postavou je český rodák a jedna z nejvýraznějších postav evropské pantomimy 19. století Jean-Baptiste Gaspard Deburau, který svádí marný boj o přízeň něžné Garance. Postavy jsou reálné nebo dobově věrné, děj je fiktivní. To nás ale nemusí trápit, protože jde právě o vykreslení figur, především Deburaua, ztvárněného Jean-Louis Barraultem, hercem, mimem a režisérem, jedné z vůdčích osobností francouzského poválečného divadla. Milovníci francouzské kinematografie si tohoto herce možná vybaví ze snímku Jeana Renoira Závěť doktora Cordeliera nebo z romantického filmu Ve jménu krále (Le miracle les loups) s Jeanem Maraisem, kde Barrault ztvárnil Ludvíka XI.

Sobotní večer v Divadle BRAVO! bude tedy patřit romantice a pantomimě.