Bizetova Carmen z newyorské Metropolitní opery (zbytečně) potřetí

Při počtu deseti a někdy i více přenosů inscenací do kin celého světa za sezónu, na kterém se od roku 2006 tento nový fenomén z Metropolitní opery ustálil, není divu, že se některé opery, a to i ve stejných režiích, opakují. Třikrát se už dostalo na Verdiho Traviatu, Pucciniho Bohému i Tosku - a nyní se k těmto operním „hitům“ přidala Bizetova Carmen.

Tuto inscenaci Carmen Richarda Eyrea, činohrou, filmem, televizí, ale i operou ostříleného britského režiséra, jsme v přenosech viděli nejprve v roce 2010 při novém nastudování inscenace, kterou Eyre jako zralý a zkušený šedesátník v MET debutoval. Elīna Garanča byla tehdy až příliš dokonale souměrná Carmen a Robert Alagna v té době zpíval ve skvělé formě Dona José jako vojáčka zaskočeného nepoznanou vášní. Podruhé MET nasadila do přenosů tuto inscenaci v roce 2014 v hlavních rolích s gruzínskou mezzosopranistkou Anitou Rachvelishvili jako Carmen s podmanivě temným altem, která si s muži spíš drsně zahrávala, než aby je eroticky přitahovala, a lotyšským tenoristou Aleksandrem Antonenkem, jehož José zůstal jednostranně venkovským nekňubou.

Eyerova inscenace je sice zajímavá scénografickým řešením Roba Howella, ve kterém na dvou soustředných točnách proti sobě najíždějí rozpadlé (v detailních záběrech kamer ovšem zřetelně kašírované) oblouky arény a vytvářejí proměnlivé kompozice světla a stínu (světelný design Peter Mumford). Jinak to je ale Carmen veskrze tradiční s nepřípadnými „výstřelky“ pokrevního bratrství à la Vinnetou mezi Dancaïrem a Donem José, v detailu se zkrvavením dlaní tupým nožem, nebo tarantinovským kroužením hořícího zapalovače kolem kořalkou polité hlavy zajatého důstojníka Zunigy. Rozhodně nejde o výkladově přelomovou inscenaci, jakou třeba byla v našich podmínkách (při premiéře) v Národním divadle ta od Jozefa Bednárika v roce 1999, nebo o neotřelou koncepci Dmitrije Černiakova v Aix-en-Provence v roce 2017. Černiakov na ni uplatnil Morenovu metodu psychodramatu, kdy manželka přivede svého muže na terapii, při které se vžívá do jiné role (Dona José), ale místo toho, aby se zbavil svých psychických problémů, situace se vymkne kontrole a manžel končí totálním rozvratem osobnosti.

Recyklace právě Carmen se dá pochopit. Vždyť tato Bizetova opera, jejíž slávy si ovšem předčasně zemřelý skladatel neužil, si už mnoho let drží prvenství celosvětově nejhranější opery. A MET, financovaná ze soukromých peněz, si musí hlídat návštěvnost a příjmy. Ale tahle třetí Carmen byl v porovnání s těmi předchozími vlastně tuctový standard, jakkoli mluvíme o standardu na pověstně vysoké úrovni Metropolitní opery.

Hlavním důvodem opětovného zařazení Carmen do přenosů tak mohlo být obsazení. Mohlo, ale – posuzováno z přenosu v kině – nebylo. MET přitom zvolila silné francouzské zastoupení.  Dirigoval Louis Langrée. Proti rtuťovitému Yanickovi Nezet-Séguinovi, který dirigoval onen první přenos Carmen v roce 2010 (premiéra této Carmen na Silvestra 2009 byla v MET jeho debutem, tentýž dirigent se po necelých deseti letech vypracoval na nového hudebního ředitele tohoto prestižního divadla), Langrée do svého hudebního nastudování výraznější jiskru nevnesl. Přehlušená amplifikace v kině ji nahradit nemohla. Uvidíme, jak se Louis Langrée představí, u nás poprvé, na letošním Pražském jaru s Českou filharmonií ve francouzském programu.

 

Mezzosopranistka Clémentine Margaine sice zpívá Carmen po celém světě, neměla ale ono potřebné charisma smyslné mrchy, živočišnost, cikánskou horkokrevnost, nadrzlou provokativnost – důvody, proč Carmen muži propadají. Spíše než provokativní habanera, vášnivá seguidilla nebo svůdný tanec pro Josého, v jejím podání pohybově mdlý, jí nejpůsobivěji vyšla dramaticky pojatá árie vykládání karet s opakováním osudu smrti. Roberto Alagna je mnohokrát osvědčený Don José – ve vypjaté scéně tragického konce, když se odhodlává Carmen zabít, ale přenášeném představení ztrácel tenorové výšky. To polská sopranistka Aleksandra Kurzak, v civilním životě Alagnova manželka, nádherně vyzpívala zejména při modlitbě jímavé výšky v pianissimu, jakkoli byla Micaëlou spíše energičtější, až koketnější, žádná plachá puťka. Basista Alexander Vinogradov působil spíš jako vzorný školák než sebejistý Escamillo.

Takovéto opětovné zařazení Carmen do přímých přenosů nepřineslo nic zajímavého a nového. V obsazení vlastně dominovaly představitelky menších rolí Frasquity a Mercédès Sydney Mancasola a Samantha Hankey. Bizetova hudba ovšem i tak u diváků opět zvítězila.

 

Hodnocení: 70 %

 

CARMEN
Georges Bizet, Henri Meilhac/Ludovic Halévy/Prosper Mérimée
Metropolitan Opera House

Carmen: Clémentine Margaine
Don José: Roberto Alagna
Micaela: Aleksandra Kurzak
Escamillo: Alexander Vinogradov
Frasquita: Sydney Mancasola
Mercédes: Samantha Hankey
Remendado: Scott Scully
Dancaďre: Javier Arrey
Zuniga: Richard Bernstein
Morales: Alexey Lavrov
Dancer: Maria Kowroski
Dancer: Junio Enrique

Dirigent: Louis Langrée

Produkce: Richard Eyre
Výprava: Rob Howell
Světelná režie: Peter Mumford
Choreografie: Christopher Wheeldon
Režie: Paula Williams
Režisér TV přenosu: Gary Halvorson