„Bláznivý negr“ v rukou čtyř klavíristů rozezní Rudolfinum

Během své bouřlivé kariéry se Julius Eastman pohyboval mezi úspěchem a bezdomovectvím. Být hrdým homosexuálem jako skladatel v sedmdesátým letech dvacátého století bylo velmi odvážné. Avšak být černochem a homosexuálem zároveň bylo ještě odvážnější. Toto sebeuvědomění však Eastmanovi umožnilo psát hudbu, která byla náročná, neuctivá a mnohdy až extatická. V dnešní době je pro mnohé vizionářem, i když rasová nekorektnost v názvech jeho skladeb budí rozruch i po letech.

Eastman se narodil v roce 1940 na Manhattanu a od mládí byl talentovaným pianistou. Jeho kariéra začala na prestižním Curtisově hudebním institutu, kde studoval u uctívaného klavíristy Mieczyslawa Horoszowského a na svém absolventském recitálu v roce 1963 hrál pouze vlastní skladby. V následujících letech prolomil hranice klasické avantgardy. Mezi jeho spolupracovníky patřili John Cage, Morton Feldman a především Lukas Foss, který na Státní univerzitě v Buffalu předsedal Centru tvůrčích a múzických umění, líhni experimentální hudby. Eastman zde měl v průběhu let mnoho příležitostí k provozování své hudby a nakonec od roku 1970 na univerzitě vyučoval.

V polovině sedmdesátých let Eastman odešel z Buffala a usadil se v New Yorku, kde se živil především jako klavírista. Své vlastní skladby uváděl pouze v okruhu nejbližších přátel a příznivců. Žádná jeho kompozice však nebyla vydána tiskem, a tudíž neměla možnost získat pozornost širší veřejnosti. Eastman začal upadat do depresí z nedocenění, a to jej v průběhu osmdesátých let dovedlo k závislosti na alkoholu a drogách. Postupně přišel o práci, peníze i střechu nad hlavou. Při vystěhování se navíc ztratila řada Eastmanových rukopisů, což později výrazně zkomplikovalo pátrání po jeho pozůstalosti. Několik let byl bezdomovcem, a nakonec v květnu 1990 zemřel na zástavu srdce. Jelikož v té době již prakticky zmizel z dohledu svých přátel a známých, o jeho smrti se veřejnost dozvěděla až o osm měsíců později z opožděného nekrologu, který sepsal a vydal Kyle Gann, hudební kritik, analytik a skladatel.

Jedním z nejznámějších děl Juliuse Eastmana se bezpochyby stala tzv. Nigger Series, kolekce pěti skladeb s pobuřujícími názvy – Crazy Nigger, Dirty Nigger, Evil Nigger, Nigger Faggot a Gay Guerrilla. Cílem tohoto cyklu, ostatně stejně jako celé Eastmanovy tvorby, bylo vyzdvihovat témata rasismu či homofobie. Při prvním provedení skladeb bylo kvůli kontroverzním názvům rozhodnuto, že nebudou otištěny v programu koncertu. A i v dnešní době někteří interpreti či novináři raději volí cenzurované názvy Crazy N****r nebo N****r F****t. Celý cyklus je mimořádně náročný na interpretaci, především proto, že zápis partitur není doslovný. Eastman využívá tzv. grafickou partituru, ve které není notový záznam vpisován do tradiční notové osnovy, ale graficky znázorněn na volném listu papíru. Souhra interpretů je zajištěna obsáhlými pravidly uvedenými vždy na začátku dané skladby.

Crazy Nigger, nejdelší skladbu cyklu, zahrají již tuto sobotu 20. listopadu 2021 od 19:30 hodin ve Dvořákově síni Rudolfina čtyři klavíristé – Ivo Kahánek, Eliška Tkadlčíková, Anna Gaálová a Pavol Praženica. Téměř hodinu trvající dílo odehrají interpreti na čtyři klavíry, tedy v originálně zamýšleném obsazení. Koncert pořádá Galerie Rudolfinum ve spolupráci s Českou filharmonií u příležitosti konání výstavy Not Without Joy.