Bludný Holanďan ve Státní opeře – jevištní parodie s průměrným hudebním doprovodem

Poslední inscenace tohoto Wagnerova díla ve Státní opeře měla premiéru v červnu roku 2008 v hudebním nastudování Guillauma Tournaira a režii Stephena Taylora. Režie tohoto provedení tehdy nebyla hodnocena pozitivně a vzbudila rozpaky. Nyní přišla další možnost, jak oživit dramatický baladický příběh o prokletém námořníkovi, jenž brázdí oceány v zoufalé snaze najít věrnou ženu, která ho svou láskou vykoupí z věčného prokletí; příběh o romantické lásce mladé dívky k záhadnému muži z obrazu, o odhodlání a vykoupení.

Nynější hudební provedení Wagnerova díla pod vedením Karl-Heinze Steffense lze charakterizovat podobně, jak tomu bylo i při jiných příležitostech – Orchestr Státní opery má velký potenciál, který prokázal provedením jednotlivých partů. Dirigentem však zůstal nevyužit. Začátek předehry ještě překvapil výraznými konturami, ty se však už v jejím průběhu zplošťovaly – například očekávanou harfu „vykoupení“ v závěru předehry nebylo vůbec slyšet, rovněž souhra a jednota nástupů nebyla během večera vždy ideální. I v dalším průběhu opery chyběla zřetelná dynamická rozmanitost a vyváženost zvuku vůči pěvcům, nezřídka zněli sólisté a orchestr, jako by byli od sebe odděleni, bez žádoucí kompaktnosti. Výrazová charakteristika jednotlivých úseků byla občas nejasná – veselé a uvolněné sborové pasáže vyzněly někdy jako schematická vojenská hudba, což bylo podpořeno i vizuálně pochodovými cvičeními narežírovanými Olem Andersem Tandbergem.

Původně tříaktová opera se v Praze hraje podle pozdějšího Wagnerova přání bez přestávky. Začíná se při spuštěné železné oponě, na níž se od okamžiku otevření hlediště promítá nápis „Der Fliegende Holländer“. Návštěvníci toužící vidět slavnostní oponu Státní opery – toto nové lákadlo rekonstruovaného operního domu – jsou, jako už tolikrát, zklamáni. Během předehry se na železnou oponu promítá dokolečka stejný detailní záběr mořských vln. Že předehra není od začátku do konce o mořské bouři, ale je v ní celá řada dalších, velmi různorodých a klíčových motivů Wagnerovy opery, je režisérovi buď jedno, nebo to vůbec nezaregistroval. Stereotypní vlnobití s celkovým charakterem předehry nekoresponduje, při jejím poslechu vyloženě ruší a odvádí pozornost od hudby.

Tato koncepce vstupu do opery je typická i pro celou produkci. Co chtěl režisér Ole Anders Tandberg vytvořit na scéně, jejímž je autorem spolu s Martinem Černým, těžko říci. Jasné však je, že na Wagnerovo dílo zřetel nebral. Jeho režijní akce stále ruší, na scéně se velmi často děje něco jiného, než o čem se zpívá. Celé jeviště zaplňuje obrovská kruhovitá konstrukce, obehnaná bílým kovovým zábradlím, na jejíž ploše je v přísných řadách rozestaveno množství bílých kovových postelí. V nich polehávají podle potřeby buď Dalandovi námořníci, nebo dámský sbor a Senta. Konstrukce se naklápí, otáčí, sbor i sólisté po ní běhají, v určitých momentech otevírají zábradlí a sestupují na forbínu jeviště. V jejích černých útrobách se skrývá Holanďanova suita, což ovšem zjišťujeme až na konci děje. Tato technická vymoženost, evokující spíše představu psychiatrické léčebny než co jiného, je neměnná a stejná po celou dobu představení. Samozřejmě tam není žádná loď, žádný Holanďanův obraz, místo předení na kolovrátku po sobě házejí dívky polštáři. A ani žádné odkazy na přírodní scenérie – pomineme-li ubíjející promítání mořských vln při předehře – na této scéně nenajdeme. Obraz Sentě nahrazuje kniha, s níž se pohybuje po jevišti – co v ní je, však nikdo nevidí. Jako náruživá čtenářka se objevuje na jevišti hned na samém začátku. Toto řešení nalezneme již u Harryho Kupfera v bayreuthském Bludném Holanďanovi z roku 1978, běžně dostupném na DVD.

Ve Státní opeře je vše černobílé – i současné kostýmy Marii Geber, pochmurné a nicneříkající, jen lovec Erik má šedivý svetr s norským vzorem a městské kalhoty. Dalandovi námořníci jsou komičtí mužíčci s vousisky a pomačkanými rybářskými hučkami, dámský operní sbor je oděn napříč věkovými skupinami v černých strohých internátních oblečcích „odvážných školaček“ s přísnými černými copánky a strašidelně nehybnými neživotnými tvářemi s podmalovanýma očima. Senta je jen jako jedna z davu – neodlišena, stejně černá a stejně nevábná. Dívčí skupinu hlídá temná Mary s velkou lískovkou v ruce. Těžko říci, co je děsivější – zda tyto černočerné dívky jako z proslulé Addams Family, nebo Holanďan a jeho prokleté mužstvo. 

Kdo je vlastně Holanďan, není ovšem snadné rozpoznat. Spíše než člověkem je podivnou hybridní postavou neurčitého pohlaví. Je oděn v dlouhém kabátci, pod nímž neuměle skrývá podivnou spodní část odění: suknici ve stylu povrchu korálového útesu pokrývající jeho obnažené tělo od pasu dolů. A tak vypadá i celé osazenstvo jeho lodi. Není divu, že Senta s tímto mořským tvorem uzavře na scéně pouze pokrevní bratrství a poutat je tedy bude patrně jen sourozenecká láska. V takto rozdaných kartách samozřejmě lze těžko hledat jakékoliv herecké akce či charaktery postav. Všichni jen schematicky postávají, pobíhají a velmi často komicky pochodují. Opravdovost, pravdivost, hloubka – ty tu neexistují. A Tandberg přepracovává k dovršení všeho konec – Senta sice jako by chtěla skočit z výšin otočné plošiny do orchestřiště, ale rozmyslí si to a rozeběhne se opačným směrem, kde se setkává se svým rybím mužem. A na jejich hlavy se snášejí padáčky se světélky – takovými, které měl Holanďan na začátku v ruce při své vstupní árii a při slovech o nebeském andělovi i Senta ve své baladě. Pokrevně spříznění Senta a Holanďan se šťastně shledají – zda je to pod vodou, na zemi, nebo v nebi, je nepodstatné. „Happy end“ je tu, Senta nezemřela, Senta šťastně žije! Těžko uvěřit, že celý tento koncept je míněn vážně. Daleko spíše to vypadá, že Ole Anders Tandberg záměrně vytvořil parodii na toto Wagnerovo dílo. Komedii o rybím muži a pokrevním bratrství s hollywoodským koncem.

Hodnotit výkony sólistů je obtížné, protože nikdo z nich neovládá Wagnerův styl deklamovaného zpěvu, takže o celkovém uchopení rolí nelze hovořit. Pěvecké party do jednoho by potřebovaly detailnější hudební vypracování s porozuměním pro Wagnerovu melodiku a přednes textu, pěvci zpívali příliš často intuitivně. Joachim Goltz má hezký baryton se znělými výškami, na roli Holanďana však dosti světlý bez žádoucí barevnosti.  Občasná intonační nejistota (například v duetu s Dalandem „Durch Sturm und bösen Wind verschlagen“) a slabší znělost nižších poloh jdou na vrub málo koncentrovaného způsobu zpěvu. Jeho „mezza voce“ v duetu se Sentou vyznělo velmi nepřirozeně. Představitelka Senty Elisabeth Teige má znělé výšky a odpovídající hlasový témbr, k plné přesvědčivosti jí však schází důkladné pěvecké vypracování. Zdeněk Plech jako mohutný a po bohatství toužící Daland zaujal sonoritou hlasu, ovšem i jeho barva je pro Dalanda příliš světlá. Nejpřirozeněji působil na scéně Aleš Briscein se svým průrazným lyričtějším tenorem jako Erik, zpíval však tuto roli ve stylu italského verismu. Jana Sýkorová v roli Mary byla hudebně i režijně upozaděna. A těžko říci, proč byl do role kormidelníka obsazen Matthew Swensen – jeho úzký, málo znělý tenor může snad najít uplatnění v komorním prostoru, ne však ve Státní opeře. Pánský a dámský sbor začal slibně (pod vedením sbormistra Adolfa Melichara), avšak ve třetím dějství, kdy dívky přinášejí námořníkům umělohmotné kanystříky s vínem, už působily sbory dojmem nesezpívanosti.

Výprava k této inscenaci Bludného Holanďana s technicky náročnou točnou představuje nepochybně nemalé finanční náklady. Nemohu se proto ubránit přesvědčení, že než pracovat s takovýmto režijním konceptem, bylo by lepší uvést dílo jen poloscénicky a peníze investovat raději do kvalitního hudebního provedení.

Bludný Holanďan – druhá premiéra
23. ledna 2022, 19:00 hodin
Státní opera

Inscenační tým:
Režie: Ole Anders Tandberg
Dirigent: Karl-Heinz Steffens
Scéna: Ole Anders Tandberg, Martin Černý
Kostýmy: Maria Geber
Světelný design: Ole Anders Tandberg, Asa Frankenberg
Sbormistr: Adolf Melichar

Osoby a obsazení:
Holanďan: Joachim Goltz
Senta: Elisabeth Teige
Mary: Jana Sýkorová
Daland: Zdeněk Plech
Erik: Aleš Briscein
Dalandův kormidelník: Matthew Swensen

Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery