Boris Krajný: Náš svět se zrychluje a hudební interpretace s ním

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mezinárodní kariéra našeho předního pianisty Borise Krajného začala v 80. letech minulého století. Je držitelem čestného uznání v soutěži královny Alžběty v Bruselu z roku 1975, zvítězil v soutěži v italské Senigállii a v roce 1982 obdržel prestižní Grand Prix du Disque de l´Académie Charles Cros za nahrávku klavírních koncertů Alberta Roussela, Arthura Honeggera a Françoise Poulenca.

Boris Krajný (archiv respondenta)

Ovace sklízel a sklízí po celé Evropě i mimo ni. Koncertoval mimo jiné v Carnegie Hall a Kennedy Center, v londýnské Wigmore Hall, rovněž v Sydney, Melbourne, Buenos Aires, Kuala Lumpuru a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Spolupracoval s významnými našimi i zahraničními dirigenty, za všechny jmenujme Václava Neumanna, Václava Smetáčka, Libora Peška či Jiřího Bělohlávka. Hru na klavír studoval na AMU u dvou vynikajících pianistů Františka Maxiána a Ivana Moravce, po ukončení studií se stal sólistou Pražského komorního orchestru a následně České filharmonie. Zahraniční publikum ovšem v poslední době vídá Borise Krajného podstatně častěji než to domácí. Zato ale vyučuje od roku 1992 na pražské HAMU, kde předává své bohaté zkušenosti a svůj přístup k hudební interpretaci nastupující generaci klavíristů.

Spíše však, než vyprávění o tom kde všude hrál, která díla se v tom kterém koutě světa nejvíce líbila a jaká specifika mají známé koncertní sály, jej lákají hovory o hudbě jako takové. Nechce vzpomínat, jako by cesta z rodné Kroměříže ke světovému publiku ani nestála za řeč. Rád by při rozhovoru spíš přemýšlel a debatoval o skladatelích a jejich dílech. Když hovoří, cítíte nadhled, zaujetí a pokoru.

Doma má několik klavírů. Dvě křídla zvučných značek, ale i nástroj, který by se stal pro jiného pianistu velmi snadno noční můrou a při setkání s ním by pravděpodobně prchl. Těžkopádné, tuhé klávesy, které se pomalu vracejí, a zastřený tón. Boris Krajný jej ale nevlastní jako relikvii. Skutečně na něm cvičí. „To je moje fitness piano! Na něm posiluju prsty,“ vysvětluje se smíchem. V současné těžko předvídatelné době zrušených koncertů a turné koncertuje doma. A střídá své klavíry tak, jako by se doba celosvětově neutápěla v lockdownu.

Vždycky jste chtěl být klavíristou? Existovala vůbec jiná varianta?
Tatínek byl sice lékař, ale maminka hrála na klavír, a tak byl tento nástroj po ruce. Začal jsem na něj hrát ve čtyřech, pěti letech. Ještě asi tak čtyři roky jsem také hrál na housle, ale klavír nakonec zvítězil a já šel studovat hru na klavír na kroměřížskou konzervatoř. Po pravdě řečeno – koketoval jsem na konzervatoři i se studiem skladby, ale protože ta se v Kroměříži nevyučovala, předpokládalo to odchod do Brna. Čím víc však o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že hybnou silou tu byla obvyklá touha mladých lidí odejít z domova. Trošku komické je, že ještě když jsem studoval AMU, tak mi pan profesor Obručník z lékařské fakulty v Olomouci navrhoval, abych ke klavíru studoval lékařství dálkově. Nevím do dneška, nakolik vážně to myslel, ale vzhledem k tomu, že on sám měl amatérské kvarteto, myslel si zřejmě, že bych mohl obé kombinovat stejně, jako on. Ale nedošlo na to. Lékařem jsem se nestal a klavíru jsem zůstal věrný. Dneska už je to nastavené jinak – dnes nestačí jen hrát na piano. Mladí lidé chtějí dělat co nejvíc věcí – buď ještě další instrument, nebo malovat… Soustředění se na jednu věc, věnování maximálního úsilí jen jedné věci, to dnes už není obvyklé. Vidím to na žácích – dělají i dvě, tři školy naráz. Nejsem si jist, zda je to až taková výhoda…

Žijeme v roztříštěné době, kdy chtějí dělat všichni všechno?
Možná… Já jsem v každém případě víc škol dělat nechtěl a opravdu jsem se soustředil výlučně na hru na klavír. Dnešní studenti se o sebe musejí umět více postarat, kromě studia sami někde vyučují, někde hrají. A k tomu třeba ještě studují ty další školy. Energie, která by se mohla a měla upnout jedním směrem, se drobí do mnoha různých. V mnoha věcech naráz nelze zcela logicky dokázat tolik, jako když se s plným zaujetím věnujete jen té jedné.

Kdy jste se vy pevně rozhodl, že svůj život zasvětíte klavíru?
Převratný moment nastal, myslím, když jsem v roce 1963 jel zahrát do Prahy na AMU profesoru Františku Maxiánovi, domluvil mi to ředitel Kroměřížské konzervatoře. Zahrál jsem mu a odjel zpátky domů. Nedlouho poté mi přišel od Františka Maxiána do Kroměříže dopis – jen s mým jménem a názvem našeho města – Kroměříž. Maxián se dozvěděl, že mají být na podzim dodatečné přijímací zkoušky na AMU a psal mi, ať se mu ozvu a přihlásím se. Přihlásil jsem se a uspěl. Studoval jsem pak současně konzervatoř i AMU, musel jsem totiž dokončit na kroměřížské konzervatoři ještě maturitní ročník. Úvahy o studiu skladby už jsem opustil.

Boris Krajný (foto archiv)

Už jste se ke skladbě nikdy nevrátil?
Zůstal jsem jen u dětských pokusů… Ale vím, že na konzervatoři mi nebylo nic dostatečně moderní. Bartók, Honegger, Stravinskij. Chtěl jsem zhudebňovat různé texty a psát písně a nakonec jsem se až na stará kolena dozvěděl, že napsat píseň je to nejtěžší, co může být!

A co další skladatelé – Chopin, Schumann, Liszt, Smetana? Ti vás jako mladého klavíristu nelákali?
Samozřejmě člověk řešil, jestli má hrát Chopina nebo Schumanna a jestli raději Debussyho nebo Ravela. Tehdy byl v Supraphonu gramofonový klub a otec nosil domů různé desky s nahrávkami. A to byl od mého dětství jediný zdroj hudebního poznávání. Kroměříž, ač hanácké Athény, neměla ani orchestr ani operu. Z konzervatoře jsme jezdili na koncerty do Zlína, Olomouce. Ale město bylo pozoruhodné vlastní hudebností a amatérskými hudebními podniky. Jendou za rok provedlo vlastními silami Prodanou nevěstu ze svých domácích zdrojů! Jen Kecal přijížděl z Brna. S amatérským orchestrem, na jevišti, v kostýmech. Vždycky jsme se na to strašně moc těšili. Byla to veliká událost. Televize byla tehdy v začátcích a lidé se dokázali sejít a uspořádat tak velkou produkci. Dneska se to všechno zdá úplně neuvěřitelné. Vzpomínám si také na dvě výrazná představení, které jsem jako žák ještě základní školy viděl a udělala na mě velký dojem – Smetanovu Hubičku a Prokofjevova Romea a Julii v Brně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments