„Bože, Bože, potřebuji zpomalit!“ aneb s Emmanuelem Villaumem nejen o londýnské Covent Garden

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Emmanuel Villaume. Mnozí ho znají z populárních přenosů do kin z newyorské Metropolitní opery, mnozí z koncertů PKF – Prague Philharmonia, jejímž šéfdirigentem je od roku 2015 a se kterou mimo jiné nedávno spolupracoval na mezinárodně ceněném debutovém albu tenoristy Benjamina Bernheima pro vydavatelství Deutsche Grammophon. Obdivovatel díla francouzského renesančního myslitele Michela de Montaigne dělí svůj čas mezi Prahu, Paříž, Los Angeles a Dallas, kde již sedmým rokem zastává post hudebního ředitele Dallaské opery. Momentálně ho ovšem zastihnete v londýnské Covent Garden, kde nově nastudoval Pucciniho Bohému se Sonyou Yonchevou a Charlesem Castronovem. Takové angažmá si zasluhuje pozornost – tím spíše, že Villaume jím završuje dvacet let spolupráce s tímto prestižním operním domem. O tradici a experimentu, nepředvídatelnosti světa opery, budoucnosti kamenných divadel či novém vedení Covent Garden jsme si povídali jen pár dní před jeho návratem do Prahy.
Emmanuel Villaume (foto Marco Borggreve)

Letos uplyne dvacet let, co jste poprvé dirigoval v Královské opeře Covent Garden. Změnil se za tu dobu nějak tento operní dům?
Covent Gardent má a vždy měla zcela výjimečnou atmosféru. Není příliš velká, proto zde perfektně funguje propojení umělců s publikem. Její produkce jsou velmi sofistikované a elegantní, pracujete zde s nejlepšími pěvci světa. Řekl bych, že za ta léta konstantně vzrůstá úroveň jejího orchestru a sboru. Hráči navíc vysílají jakési vizuální signály, kterými vám hodně dokáží napovědět, kam míří jejich hudební představy či poetika skladby, kterou právě interpretují. Navíc to dělají naprosto přirozeným, elegantním a občas i velmi sofistikovaným způsobem. Bez tlaku a vyjednávání. V tomto ohledu je zdejší orchestr a vůbec celá Královská opera absolutně unikátní. Jinak si myslím, že se za těch dvacet let příliš nezměnila, stále si drží svou mimořádnou kvalitu. Kdo se ale určitě změnil, jsem já. Víte, je vlastně skvělé si tu dvacetiletou cestu představit, celý ten proces vlastní proměny v čase. I proto se sem rád vracím, protože se vždy mohu podívat zpátky a sám sebe zhodnotit. Je v tom něco velmi naplňujícího.

Covent Garden teď poměrně čerstvě vede Oliver Mears. Kam podle vás pod jeho vedením směřuje?
Myslím, že Oliver dal velmi jasně najevo, že jeho prioritou je navázat na tradici a dále prohlubovat zejména divadelní hodnotu produkcí Královské opery. V tomto směru již udělal i několik významných kroků. Absolutně se zajímá o to, co Covent Garden produkuje. Vzájemně se také výborně doplňují s Antoniem Pappanem, který dohlíží na hudební kvalitu. Oliver se zkušeností režiséra si zase hlídá zejména inscenační úroveň produkcí. Nejsou to však dvě oddělené nádoby, vzájemně se podporují, zajímají se o práci toho druhého, vyměňují si názory a vytvářejí tak rovnováhu, která může vzniknout jedině z takového dialogu. Oliver je rovněž mladý, ztělesňuje tedy kulturu, která více koresponduje s dnešní dobou. Možná je více otevřený, přistupuje k věcem komplexně, z širšího úhlu pohledu. Přinesl sem novou, krásnou energii a myslím, že všichni se toho snaží maximálně využít a vytěžit z této situace maximum.

Emmanuel Villaume a PKF – Prague Philharmonia v O2 universum 2019 (foto Milan Mošna / Václav Hodina)

MET si stále drží slavnou Zeffirelliho inscenaci Bohémy z roku 1963, Covent Garden hrála Bohému Johna Copleye čtyřicet let. Jaký je – i z vašeho pohledu hudebního ředitele Dallaské opery – vlastně současný trend operních divadel? Nechávat, co funguje, licencovat zajímavé produkce, či spíše vytvářet nová představení?
To je těžká otázka, protože v sobě zahrnuje dva pohledy: umělecký a ekonomický. Když se bavíme konkrétně o MET nebo Covent Garden, myslím, že obě scény odehrají cca 300 představení ročně. To znamená, že se hraje skoro každý den. Potřebujete mít základní repertoár – Carmen, Bohému, Traviatu, Kouzelnou flétnu – a potřebujete mít skutečně velmi úspěšné inscenace, protože pokud máte dvacet až třicet představení Traviaty za rok, pak si musíte být jisti tím, že se divákům líbí. Bohéma v režii Johna Copleye je ikonickou, ohromující produkcí, kterou každý miloval! Na druhou stranu i v opeře se musíme hýbat kupředu. Ale rozumím tomu, že někdy může trvat léta, než se rozhodnete nahradit něco tak úspěšného. Můžete milovat novinky, můžete chtít dělat divadlo, které není nutně „pro všechny“, ale na druhou stranu si musíte být jisti, že na vaše produkce přijdou lidé. Kněz ve svém kostele nemůže kázat prázdným lavicím. Mimo jiné přesně toto řeším i při programování symfonické sezony PKF. Klíčem je program, který kombinuje intelektuální stránku s určitým jednotícím prvkem. Může lehce provokovat, objevovat nová teritoria, ale musí alespoň částečně garantovat, že si získá publikum. To je práce na mnoho let, protože jako dramaturg si musíte u posluchačů vybudovat důvěru. Teprve poté si můžete dovolit vzít je i někam, kam byste si to na začátku nedovolili. Přesně takto funguje Královská opera, pokouší se o to se střídavými úspěchy MET v New Yorku, kde je to v mnoha ohledech a z různých důvodů složitější. V Covent Garden to ale docela dobře funguje. Ale samozřejmě, že všichni porovnávají aktuální inscenaci Bohémy s tou od Johna Copleye! Někteří jsou nostalgičtí, jiní plně chápou její hodnotu, protože je velmi divadelní a vizuálně krásná.

V Dallasu jste uvedli Zlatého kohoutka Rimského-Korsakova v režii Paula Currana, což byla koprodukce s Operou Santa Fe. Jsou právě koprodukce cestou budoucnosti?
Já osobně je mám velmi rád a vidím v nich hluboký smysl. Žijeme v době, kdy si zkrátka nemůžeme dovolit utratit miliony dolarů, eur nebo českých korun za něco, co zůstane „ve skladu“. To je naprosto absurdní představa. Takže jsem opravdu šťastný, že v Dallasu se nám daří realizovat koprodukce s jinými operními domy. Zrovna Zlatého kohoutka jsem dokonce sám inicioval. S Paulem Curranem se velice dobře známe, je to jeden z režisérů, kterého jsem měl v Dallasu na svém „wishlistu“. Takže když přišel s nápadem tuto operu inscenovat, vrhli jsme se do toho po hlavě. Santa Fe je v podstatě operní festival, takže si může dovolit i „dobrodružnější“ projekty. My v Dallasu musíme trochu více balancovat mezi dobrodružstvím a tradicí. Nicméně právě s Korsakovem máme opravdu neskutečný úspěch. Premiérovali jsme ho v Santa Fe, do Dallasu putoval až další sezonu. Od samého počátku jsme však velmi dbali o to, aby nebyl navržen specificky pro Santa Fe, ale byl přenositelný i do Dallasu. Víte, já jsem divadelník. Pocházím více z divadelního než hudebního prostředí. Takže mne velmi baví projekty, které mají svou divadelní hodnotu. Pokud je to dobrá show, automaticky přichází ze strany diváka také větší porozumění hudbě. A to se, myslím, právě v případě Zlatého kohoutka svrchovaně podařilo.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na