Bratři Haasovi mezi činohrou a tancem

Jádrem nové inscenace HAAS_Dny po slávě je fiktivní rozhovor herce Hugo Haase s jeho zesnulým bratrem, hudebním skladatelem Pavlem, jak by se mohl odehrávat například ve snu či v jeho představách na sklonku života. Je to odvážný krok, vzhledem k tomu, že dramatický text vychází jen z omezeného množství zdrojů, vlastní paměti Hugo Haas totiž nikdy nenapsal, tudíž se autor mohl opírat jen o v rodině a mezi ostatními umělci tradované historky, populárně naučnou publikaci Pavla Taussiga či dobové záznamy, jichž není mnoho. Pokud jde o faktografickou stránku věci, lze se analýzou dobrat jistě relativně přesné podoby životopisu umělce i jeho vztahů k rodině a blízkým. Odvážné však je vytvořit z něj postavu a přiřknout jí s jistotou, kterou si charakter na scéně žádá, určitý způsob uvažování či vyjadřování, předjímat chování v dialozích, reakce, a také zformulovat cosi jako životní postoj, alespoň tedy pro závěr života. Zde se každý autor musí spolehnout na vlastní výklad a fantazii, kterým nastavuje míru v konfrontaci se svými prameny.

Prolog inscenace patří Martinu Dvořákovi, který svým entrée uvádí publikum do děje, když mezi diváky přichází, respektive vtančí na scénu. Svými typickými gesty rukou a paží rozrážejícími vzduch přímým a dynamickým pohybem, jejich lomenými tvary, spirálou trupu, pohupováním v hluboké druhé pozici, náznakem znejistění v chůzi, kterou vkročí do druhého světa… Scénu překrývá černá vzdušná látka, která nejen na začátku poslouží k výtvarným efektům. Její pohyby znamenají blížící se zlo či smrt nebo rozvíření negativních myšlenek, je to zcela prostá symbolika, ale přesně takovou vlastně i čekáme. Na počátku ukrývá ve svých útrobách i křeslo s hercem.

Nutno podotknout, že postava Hugo Haase, která vyvstává jako pozitiv fotografie v dialogu s jeho bratrem, jehož personifikací je sám choreograf, je plnokrevná. Není stavěn pouze do pozice skvělého obdivovaného umělce, ale Martin Dvořák se ve svém textu snaží citlivě naznačit i stinné stránky, touhu po slávě, možná trochu přemrštěnou ctižádost, snahu vytěsnit z paměti negativní události nebo činy, které nás znepokojují, což jsou však vlastnosti, jež se vyhýbají jen málokomu a většina diváků se s nimi jistě může ztotožnit. Proto je soucit a pochopení silným dojmem, který inscenace zanechává. Nesnižuje se ale nikterak ke skandalizaci umělce a nepochybně by se tak nestalo ani v případě, že by Haasova rodina neměla své pokračovatele, kteří jsou samozřejmě s projektem seznámeni.

Norbert Žid ztvárnil herce vzpomínajícího na své mládí, herecké začátky v Brně a v Ostravě, na odchod z Národního divadla s pachutí hořkosti, na léta strávená v emigraci v USA a později ve Vídni, s lehkostí a vtipem. Martin Dvořák není hercem, tudíž svou postavu lehce upozadil a soustředil se na jevištní přítomnost a na dotváření atmosféry díla pohybem (a manipulací s onou černou tkaninou). Jakkoli pocházím z tanečního prostředí, nedomnívám se, že je tanec životně nutný k vyjádření atmosféry inscenace – skvěle napsaný a zahraný dramatický kus může stát i na jediném herci a prázdném jevišti, a přitom přinést divákovi silnou katarzi. Je však tvůrčí volbou, nakolik strohé nebo naopak multižánrové pojetí zvolí pro své dílo, a Martin Dvořák jako tanečník a choreograf samozřejmě vždy volí tanec jako složku, které dá úkol dotvořit emoční náboj scén nebo vést dialog s jiným žánrem, s textem, písní či veršem. Je to jeho neměnný modus operandi a umělecký názor.

Dvořákovy repliky jsou krátce mířenými břitkými komentáři či reakcemi, jimiž posouvá a provokuje dlouhé monology ústřední postavy. Mezi jimi dvěma vzniká hravé napětí, které skutečně připomíná sourozenecké špičkování. Živost dramatického textu je, nechci říct překvapivá, neboť i předchozí projekty nasvědčovaly, že po stránce slovesné půjde o příjemný zážitek, ale činí dojem, že doménou Martina Dvořáka se stává stále více slovo. Na výslednou podobu mělo vliv několik konzultantů, z nichž první byla herečka Slávka Hozová, která se rovněž věnuje dramatizacím textů a režii, a s mentorskou podporou vznikla inscenace, která má co říci. Až na některé příliš dlouhé pauzy je také živá a udržuje si spád až do konce.

Stále se mi ale vkrádá na mysl kacířská myšlenka, jak by mohla inscenace fungovat v triádě, tedy pokud by partnerem Norberta Žida byl rovněž herec, a kdyby se tanec jako třetí složka rozvíjel samostatně, protože prolínání žánrů je sice vzájemně obohacující, ale právě tak jako se tanečník neobejde bez perfektního ovládnutí techniky svého oboru, neobejde se bez ní ani činoherec… Ta disproporce bude vždy přítomná. Dramaturgický záměr pracovat pouze se dvěma figurami ale takový postup samozřejmě v tomto případě vylučuje, a neplatí to vlastně jen pro tento projekt. A Norbert Žid na tom konec konců „vydělává“, protože je přinejmenším po stránce hlasového projevu středem pozornosti.

Prochází nejrůznějšími polohami od znuděného stárnoucího muže, přes komika, který jako by i v dialogu s bratrem některé vzpomínané scény hrál, ačkoli nemá ve svém pokoji žádné publikum, přes hereckou akci evokující dobový projev na jevišti v úryvcích z Čapkových her, až po lidskou citovost člověka, jenž bilancuje a snaží se sám sebe přesvědčit o tom, že vždycky udělal to, co pokládal za nejlepší a nemá se nikomu z čehokoli zpovídat. Tón jeho hlasu a celé vystupování jsou v tu chvíli prodchnuty až dětskou vzdorovitostí a vzpurností, když na něj doléhá hlas svědomí. Jeho projev je mi subjektivně nejsympatičtější ze všech v poslední době ProARTem uvedených inscenací, v nichž měla činohra či recitace veršů rozhodující slovo. Je totiž rovněž přirozený a nepřehrává, nestylizuje se do velkého hrdiny, ví, že subtilní prostor Werichovy vily nepotřebuje ukřičet a že ke sluchu každého diváka v podkroví dolehne i šepot. Z inscenace odcházíme s dojmem, že jsme poznali člověka.

V jejím závěru se dostáváme k fázi smíření a naděje. Podbarvena hudbou až romanticky filmovou, je scéna velkého posledního monologu téměř sentimentální. Je možné, aby člověk, který prošel zkušeností okupace a emigrace, velkých osobních ztrát, v sobě nacházel tolik víry v dobro? Zkušenosti s přeživšími válečných hrůz to paradoxně potvrzují, jakkoli naivní se to může zdát na scéně. Tady snad je jediné místo, které se nebezpečně blíží patosu. Ale ukazuje to i druhou stranu věci, cynismus nás diváků, ve kterém žijeme v sebeobraně před hrůzami světa, které nejde vymazat a zapomenout na ně. Slova o kráse, lásce a přátelství vyznívají možná dětinsky a banálně ve světě, kde je neustále ztrácíme a kde se nám přímo před očima proměňují v šalbu. Míra, s jakou člověk vnímá čisté vyznání víry v dobro jako absurdní a přeslazeně naivní, je odrazem toho, kolik vidí v životě kolem sebe zla. Je ale v každém případě dobrý tah, že má inscenace ještě „uzemňovací“ tečku.

Hudební složku vytvořil stálý spolupracovník ProARTu Jan Hanák (Sonority) vycházející z několika kompozic Pavla Haase a útržků dobových nahrávek s hlasem a zpěvem Hugo Haase. Zasazuje je do plochy, která je především zvukovou krajinou a která neakcentuje žádné výrazné motivy, drží se v minimalistické rovině a nestrhává pozornost. Podobně jako pohyb je tu proto, aby podtrhla atmosféru.

Oba bratři jsou oděni v černém (kostýmy Denisa Nová), respektive v případě herce jsme svědky jeho ustrojení a odstrojení, jako kdyby vycházel se svým příběhem na veřejnost mezi lidi či na pódium a v jeho závěru se znovu navracel do svého soukromí. Stylizace je mírná, ale důležitá. Jako rekvizity postačí sklenka na povzbuzení a krejčovská panna, která sehraje důležitou úlohu v samém závěru. A také zrcadlo, které Martin Dvořák v jedné části pomyslně i doslova nastavuje Hugovi i divákům, kteří jsou konfrontováni nejen s příběhem, ale i oslněni světlem nebo pohledem do vlastních očí.

Martin Dvořák tvoří inscenace podle osvědčené metody a sám říká, že to je styl, kterému je a bude věrný. Ve své podstatě je pro mnoho diváků pohodlné, když vědí, jakého charakteru bude zážitek, který je čeká. Nebude provokovat a vybočovat esteticky, rukopis choreografa poznáme na první pohyb, dočkáme se kultivovaného zacházení se slovem, pokud je složkou představení. Půjde vždy o autorské inscenace a tanečník, choreograf a režisér v jedné osobě se nepochybně nikdy nevzdá vlastního účinkování a vlastní choreografické tvorby, ačkoli by ustoupení z některé z těchto dvou pozic mohlo vnést do inscenací prvek neočekávaného. Neznamenalo by to vzdát se svého stylu, ale rozšířit paletu výrazových prostředků a možností. Rozumím však tomuto přístupu i tomu, že v popředí Dvořákova zájmu je osobnost, její život nebo literární či hudební dílo a že tam soustředí svou pozornost primárně, nemaje přitom ambici experimentovat choreograficky. Navíc právě u této inscenace jde mnohem víc o činohru a přílišná exprese taneční by mohla být na škodu. (Ale i v rámci situace, kdy je tanec složkou podřízenou složkám jiným, bych si dovedla představit zapojení i dalších autorů s jinou taneční „slovní zásobou“ a „syntaxí“.)

Inscenace je uváděna v komorním prostředí Werichovy vily a v Brně bude hrána ve Vile Loew Beer, nezasáhne tedy zřejmě příliš široké publikum. Přesto je dalším článkem v řetězu projektů, které otevírají a připomínají minulost a význam některých osobností, na něž se třeba už i trochu zapomíná, jakkoli bratři Haasové nejsou jistě zapomenuti úplně (pokud jde o hudbu Pavla Haase, například zazněla nyní v rámci koncertního cyklu Národního divadla Musica non grata). Je příspěvkem k obrazu doby a odhaluje osobnost Haase herce ve fasetách, které jsme neznali.

HAAS_Dny po slávě
Autor, režijní koncept, choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák Sonority
Kostýmy: Denisa Nová
Účinkují: Martin Dvořák a Norbert Žid
Asistent režie a choreografie: Lucie Hrochová a Míla Šturc
Spolupráce na textu: Lukáš Novák, Slávka Hozová a Lucie Hrochová
Účinkují: Norbert Žid, Martin Dvořák
Premiéra: 18. 11. 2021, Werichova vila v Praze