Česká filharmonie rozradostnila posluchače: Vášně rozdmýchal mladý maďarský pianista

Již jména účinkujících slibovala skvělý umělecký zážitek. Česká filharmonie se po desetiletí řadí ke špičkovým světovým orchestrům a Tomáš Netopil patří k velmi výrazným postavám své dirigentské generace. Neznámou mohl být pouze maďarský pianista Zoltán Fejérvári, pro něhož byl tento koncert historicky prvním vystoupením s Českou filharmonií. Výčet jeho ocenění však naznačoval, že ani on nepatří ve svém oboru mezi průměrné.

Nebyl to však klavírista, kdo si vzal úvodní slovo. O to se postaral Tomáš Netopil spolu s filharmoniky. Předehra pro orchestr Bohuslava Martinů, kterou jsme si mohli v jejich podání vyslechnout, byla vskutku důstojným zahájením koncertu. Orchestr pod Netopilovým vedením zněl majestátně, ne však nabubřele, hravé sólo flétny, houslí a violoncella bylo dostatečně zřetelné na to, aby si mohl posluchač vychutnat skladatelovu práci s hlasy ve všech detailech, a tklivý zpěv dřev měl tu správnou niternou atmosféru, zároveň se však nesl dostatečně na to, aby nezanikl v podkresu smyčců. Jako celek působilo dílo svěžím a radostným dojmem, a otevřelo tak cestu k následující skladbě, ve které se hlavní role ujal Zoltán Fejérvári.

V jeho podání Bartókova Třetího klavírního koncertu se snoubila technická vyspělost s nezdolným temperamentem a naplno tak vynikl optimistický duch tohoto díla. Nechci tím ovšem říct, že by se pianista nedokázal uklidnit, vyžadovala-li to situace. Po hravé a zpěvné první větě byla věta druhá v jeho podání nádhernou hrou barev, která se následně změnila v jakousi meditaci, prostřednictvím níž nám pianista neustále pokládal závažné otázky. Tyto však ihned zodpověděl v až bláznivě radostné větě poslední. K technickému provedení koncertu lze snad poznamenat jen tolik, že veškeré oktávové pasáže byly hrány bez jakéhokoliv náznaku ztuhlosti, a i v tom nejtišším pianissimu bylo interpretovi skvěle rozumět.

Jako přídavek zahrál Fejérvári Janáčkův Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku. Jeho interpretace byla zvláštní svou útržkovitostí a malou mírou pedalizace. Posluchač, zvyklý na dlouhé klenuté fráze, si na tento aspekt musel nějakou chvíli zvykat. Na druhou stranu i toto podání má svůj smysl, názorně totiž ilustruje lístek, který v jednu chvíli vítr odfoukne tam, potom zas jinam.

Druhá polovina koncertu patřila opět České filharmonii. V jejím podání jsme si vyslechli Dvořákovy Legendy. Těchto deset skladeb dalo druhé části koncertu odlehčený charakter. Radost, čišící z těchto drobných skladeb byla však jiná, než ta slavnostní Bohuslava Martinů, nebo ta blouznivá Bartókova. Skladby jako by ilustrovaly radosti tehdejšího vesnického člověka. Radost z toho, že je tu nový den, z toho, že člověk může vyběhnout do polí, nebo z toho, že si může jít po těžké práci zatancovat do hospody k muzice. Bylo úžasné poslouchat, jak obsazením velký orchestr umí citlivě vyprávět i o takovýchto drobných věcech, aniž by z nich dělal megalomanské narativy.

Lze věřit tomu, že posluchači opouštěli koncertní sál s radostí v srdci. Jestli se radovali důstojně, blouznivě, nebo jen tak obyčejně, ale o to upřímněji, to už bylo věcí každého z nich.

Česká filharmonie a Zoltán Fejérvári
24. listopadu 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Bohuslav Martinů: Předehra pro orchestr H 345
Béla Bartók: Koncert pro klavír a orchestr E dur
Antonín Dvořák: Legendy op. 58

Účinkující:
Zoltán Fejérvári – klavír
Česká filharmonie