Bravo Figaro! Adam Plachetka se s ním v Praze loučil, častěji chce teď zpívat Hraběte

Inscenace v režii Josefa Průdka, která se hraje od roku 2002, sklízí nemalé úspěchy a přízeň domácího i zahraničního publika. Ne nadarmo Figarova svatba spolu s Donem Giovannim patří ve Stavovském divadle k nejnavštěvovanějším operním titulům v Praze. Vždyť kdo by si ji neposlechl v operním domě, kde ji Mozart osobně roku 1787 dirigoval. Přestože ji „mozartovské“ vídeňské publikum dostatečně neocenilo, Pražané z ní byli naprosto nadšení. Árie z Figara si doslova zpívala a pískala celá Praha.

Taktovky se ujal dirigent Robert Jindra, který s Orchestrem Národního divadla předvedl hudebně promyšlenou práci. V některých pasážích (počínaje předehrou) zvolil rychlejší tempa, zejména v ansámblových částech se pěvci museli vyrovnat s tempovou hybností a svižností, dosažení rytmické jednoty s orchestrem se jim ne vždycky povedlo. V áriích se dirigentovi dařilo dýchat spolu se sólisty, čímž přispěl k výsledné výrazové čistotě a průzračnosti.

Celý ansámbl vedle výtečných pěveckých výkonů přesvědčil diváky také o svých hereckých kvalitách. Adam Plachetka byl v titulní postavě nesmírně přesvědčivý, od prvního tónu bylo v jeho hlase slyšet někdy komického a vychytralého sluhu, jindy muže milujícího, zoufalého až zklamaného. Jeho na první pohled přehnaná mimika však v celkovém vyznění udělala z Figara velice komickou a spontánní postavu. Plachetka tak opět s úspěchem prokázal, že patří mezi výjimečné pěvce, kterým nechybí osobitý výraz, vnímavý přístup k hudebnímu dílu a mimořádný pěvecký talent.

Za Plachetkovým výkonem ale nezaostávali pěvecky či výrazově ani jeho kolegové. V roli Zuzany se představila slovenská sopranistka Petra Perla-Nôtová. Světlá a lehká barva jejího hlasu udělala ze Zuzanky velmi chytrou a mazanou komornou, plnou rafinované ženskosti. Pozornosti zvláště hodná byla skvostně zazpívaná árie Giunse alfin il momento – Deh vieni non tardar ze čtvrtého dějství. Duet s málo vřelým textem s přesvědčivou Stanislavou Jirků v roli Marcelliny z prvního dějství poukázal na šibalský a proměnlivý charakter obou postav. Podvádějícího i podvedeného Hraběte Almavivu skvěle ztvárnil barytonista Jiří Hájek.

K nejlepším pěveckým výkonům nepochybně patřila Hraběnka v podání sopranistky Pavly Vykopalové. Ve všech svých áriích předvedla technicky perfektně vystavěný hlas. Obzvlášť pozoruhodná byla postava mladého Cherubína v interpretaci mezzosopranistky Michaely Kapustové. To, že pěvkyně oplývá lehkým a pohyblivým, jemně sametovým a technicky výborným hlasem, není nic nového. Árie Non so piu cosa son, cosa faccio a Voi che sapete měly obě v jejím podání svůj samozřejmý protikladný charakter – prvá úsměvavou hybnost a druhá patřičnou lyričnost. Ztvárnění rodícího se milovníka v podání pěvkyně působilo pikantně a nesentimentálně dojímavě.

Sborové výstupy v nastudování sbormistra Martina Buchty dotvořily příjemnou a radostnou atmosféru této opery.

Vynikající orchestr a skvělé pěvecké i herecké výkony interpretů přispěly k výjimečnému diváckému zážitku. Publikum bylo nadšené, pěvce i dirigenta ocenilo mohutným potleskem a hlasitým voláním „bravo.”

Hodnocení autora glosy: 90%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
(Figarova svatba)
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Josef Průdek
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Eva Farkašová-Zálešáková
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Daniel Wiesner
Dramaturgie: Eva Petrášková
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 9. února 2002 Stavovské divadlo Praha
(psáno z reprízy 29. 5. 2017)

Figaro – Adam Plachetka
Il conte di Almaviva – Jiří Hájek
La contessa di Almaviva – Pavla Vykopalová
Susanna – Petra Perla-Nôtová
Cherubino – Michaela Kapustová
Marcellina – Stanislava Jirků
Bartolo – Pavel Švingr
Basilio – Vladimír Doležal
Don Curzio – Jiří Hruška
Antonio – Aleš Hendrych
Barbarina – Lucie Silkenová
Ambrosio – Richard Renner
První družička – Blanka Sládková
Druhá družička – Blanka Březinová

www.narodni-divadlo.cz