Bregenzský festival i tentokrát s naším sborem: Turandot pod Čínskou zdí

Letos 22. července se poprvé po dlouhé době (poslední inscenace tohoto díla zde byla v roce 1979) rozezněly nad vodami Bodamského jezera ve městě Bregenz tóny Pucciniho opery Turandot. V tomto létě a také rok příští celkem asi čtyřicetkrát bude moci velkolepou podívanou sledovat každý večer sedm tisíc diváků, což je současná kapacita hlediště amfiteátru pod širým nebem.Letošní rok je pro Bregenzský festival velmi významným, protože oslavuje svoje sedmdesátiny. V roce 1946 zahajoval Mozartovým Bastienem a Bastienkou a také Malou noční hudbou v baletním provedení.

Pokud přijíždíte po pobřežní silnici od Lindau, vidíte z boku festivalový areál a velikost jevištní dekorace již částečně napovídá, na co se můžeme vizuálně těšit. Po příjezdu se z parkoviště dostaneme po malé chvilce procházky pod zelení stromů do centra dění. Můžeme se pokochat přímým pohledem na celé jeviště, protože celý komplex „Seebühne“ – jezerní scény včetně tribuny je celý den volně přístupný. Se scénografií se tak může seznámit každý, aniž by musel navštívit večerní představení. Rodinná fotografie nebo tolik moderní selfíčka na mobil s mohutnou a efektní dekorací a rozlehlým jezerem v pozadí nejsou jistě k zahození. Vlastní areál je v perfektním stavu, všude plno prostoru a posezení v křesílkách u umělého jezírka s moderní zlatou skulpturou v jeho středu potěší. Z tohoto místa také stojí zato pohled na velkou budovu festivalového divadla i zadní stranu tribuny.Diváci se na večerní představení, které začíná až ve čtvrt na deset, scházejí většinou mnohem dříve a využívají perfektně vybavených restauračních zařízení okolo Festspielhausu. Uvidíme dámy ve večerních toaletách doprovázené gentlemany v perfektně padnoucích oblecích, ale také po většině sportovně a prakticky oblečených návštěvníků s taškami ukrývajícími deky nebo polštářky na sezení. Sedačky na tribunách jsou totiž i u drahých míst umělohmotné a při čerstvě vanoucím větru od jezera moc tepla není.A není výjimkou, kdy dámy s odhalenými rameny a velkými dekolty se rády zahalují do elegantních sak svých partnerů. Hlavně aby nepršelo! Předchozí den totiž bouře a silný déšť přerušily představení v polovině. To pak pokračovalo uvnitř festivalového divadla, ovšem jen pro tisíc šest set diváků – majitelů dražších vstupenek. Více se do divadelního sálu nevejde. Ostatní odešli domů. Něco podobného jsem zažil o řadu let dříve při Nabuccovi, ale až deset minut před koncem a to jsme šli domů všichni bez rozdílu. Inu, “poručíme větru dešti” tady neplatí. Naštěstí sobotní dvě hodiny trvající představení hrané bez přestávky, díky pěknému počasí takto postiženo nebylo.

K přístavnímu molu těsně vedle levé strany jeviště přistává parník chrlící další nedočkavé diváky.Chvíli před začátkem, kdy již bylo hlediště do posledního místečka zaplněno, nasvítila světla ve stmívajícím se večeru celou scénu. Objevil se tak plasticky zvýrazněný pohled na symbolicky znázorněnou Velkou čínskou zeď ve tvaru vlnovky, se dvěma věžemi po stranách. Uprostřed hrací plochy se nacházel cylindrický válec o průměru šestnáct metrů s horní sklopnou kulatou plošinou o skoro jedenáctimetrové šíři. Ta se dá zvednout do kolmé polohy, někdy její spodní část slouží k promítání videoprojekcí, navazujících na děj.Dole ve vodě a ve výši za monumentální zdí stojí dvě stě pět skulptur vojáků legendární terakotové armády, která byla nalezena roku 1924 pod zemí v čínském Xi’anu. Mohutná zeď i armáda osmdesáti tisíc terakotových válečníků byla vybudována z popudu prvního císaře z dynastie Čchin.Obojí jsou velmi známé národní čínské symboly a jejich užití lze považovat za vhodný scénografický nápad švýcarského výtvarníka a také režiséra Marca Artura Marelliho. Když vzpomenu na svou dávnou podrobnou návštěvu tohoto sedmého divu světa, připadala mi ta dnešní „bregenzská čínská zeď“ v kontrastu s realistickými terakotovými bojovníky až moc jednoduchá. Je ale také dosti mohutná a váží 300 tun. Její šířka je 72 metrů a pravá věž se tyčí do výšky 27 metrů. Zaujal mne rovněž nenápadný modrý pokojík beze stěn, vybavený jednoduchou postelí, dvěma křesílky a klavírem s notami. Byl předsazený na malé plošince před hrací plochou nízko nad zčeřenou hladinou jezera. Hrál však v některých momentech opery velmi důležitou úlohu.

Přesně ve čtvrt na deset se ozvaly první tóny Pucciniho hudby, část střední zdi se s rachotem bortí a rozpadá na jednotlivé kvádry.  Na jeviště začíná proudit sbor oblečený (kostymérka Constance Hoffman) do šedivých maoistických šatů a čepic. V dalších scénách mají sbory ještě jiné kostýmy.Děj oživují skupinky polykačů ohně, akrobatů, zápasníků kung-fu a tak dále. Není nutné vyprávět známý děj opery, režisér postupoval podle libreta a tak zmíním jen některé zajímavosti, které se v jiných inscenacích Turandot nevidí. Tak třeba princ Calaf je kostýmem i vizáží podobný skladateli Puccinimu, a proto také onen pokojík s klavírem. Je zde evokován poslední pobyt skladatele před smrtí v Bruselu. Calaf se také v tomto prostoru pohybuje a odtamtud zpívá svoje slavné Nessun dorma. Také je tam s ním jednu chvíli otrokyně Liu, než spáchá kvůli němu sebevraždu nožem. Přivázaného k pelesti postele jej v závěru odvazuje zamilovaná princezna Turandot. Ta třeba v úvodu přijíždí v lodi ozdobené lampiony a rovněž ministry Pinga, Panga a Ponga přiváží malý sampan. Druhá, menší věž Čínské zdi slouží ke shození mrtvoly sťatého Perského prince dolů do vody. V některých velkých davových scénách vhodně nasvícené figury terakotových bojovníků jakoby dav rozmnožovaly. Samozřejmě dalších zajímavých scénických momentů bylo více. Nejlépe je si prohlédnout závěrečnou fotogalerii a také video.

Hudebně nastudoval operu ve verzi dokončené Pucciniho žákem skladatelem Francem Alfanem známý dirigent Paolo Carignani s orchestrem Vídeňských symfoniků. (S dovolením trochu odbočím a sdělím, že jsem se s tímto temperamentním Italem setkal před deseti lety ve Frankfurtu, kde báječně nastudoval a řídil Smetanovu Prodanou nevěstu. Jeníka tehdy nezpíval nikdo jiný, než slavný Jonas Kaufmann.) Orchestr s dirigentem hraje během představení v divadelním sále a s ním tam také zpívá náš vynikající Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem. Na jevišti je pochopitelně zastoupen statisty. Nesmím také zapomenout na místní Bregenzský festivalový sbor. Zvuk je přenášen pomocí velice moderní a nákladné aparatury mnoha směrových reproduktorů do otevřeného prostoru hlediště. Skoro šedesát je jich kupříkladu integrováno právě do dekorace Čínské zdi.

Sólisté samozřejmě zpívají na scéně. Záběry na dirigenta, hudebníky i sbor jsou promítány na dvě plátna umístěná na stranách amfiteátru. Neobjevují se ale na nich detailní záběry aktérů na jevišti, jak bývá jinde při podobných produkcích zvykem. Sólistické obsazení, alespoň to, které jsem měl možnost vidět, je na velmi dobré úrovni. Především bych vyzdvihnul zkušeného mexického tenora naturalizovaného v Evropě (připomenu jím výborně zpívaného Dona Carla ve Verdiho opeře před lety v Lipsku), Rafaela Rojase jako Calafa. Svoji snad ve světě nejznámější árii zpíval svým hutným hlasem výtečně i v těch nejvyšších polohách. Naprosto rovnocennou partnerkou mu byla elegantní štíhlá Švédka Erika Sunnegardh, pocházející ze známé hudebnické rodiny (kupříkladu její bratranec je wagnerovský tenor Thomas Sunnegårdh, který zpíval v před lety v Praze titulní roli Lohengrina). Bezproblémovou Liu byla mladá Finka Marjukka Tepponen a Timura sonorním basem zpíval Rus Dimitry Ivashchenko. Starého císaře Altouma, sedícího na pojízdném invalidním vozíku dobře ztvárnil Manuel von Senden. Komediálně (třeba když strkali useknutou hlavu perského prince do skleněné nádoby) i slušně si počínali představitelé ministrů Pinga, Panga a Ponga Thomas Oliemans, Peter Marsh a Kim Kyungho, oblečení do vtipných barevných kostýmů. Závěr opery nebyl korunován jako u některých dřívějších inscenací ohňostrojem, ale fontánami tryskajícími z nejvyšších poloh Čínské zdi. Samozřejmě ovace spokojeného publika byly veliké.

Závěrem musím dodat, že mne mrzelo, že inscenátoři nevyužili více možností uplatnění „vodního živlu“, o který si jezerní scéna přímo říká. Ale u tohoto titulu by asi nebylo jednoduché to vhodně do děje zakomponovat.

Zájem o festival v Bregenzu neutuchá, a tak se můžeme těšit na další inscenace, nově připravované vždy každý druhý rok. V roce 2017 to bude Bizetova Carmen.

Hodnocení autora recenze:70%

Bregenzer Festspiele 2015
Giacomo Puccini:
Turandot
Dirigent: Paolo Carignani
Režie a scéna: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Constance Hoffman
Světla: Davy Cunningham
Sbormistři: Lukáš Vasilek, Benjamin Lack
Video: Aron Kitzig
Dramaturgie: Olaf A. Schmitt
Wiener Symphoniker
Prager Philharmonischer Chor
Bregenzer Festspielchor
Premiéra 22. července 2015 Seebühne Bregenz
(psáno z reprízy 25. 7. 2015)

Turandot – Erika Sunnegardh
Altoum – Manuel von Senden
Timur – Dimitry Ivashchenko
Calaf – Rafael Rojas
Liù – Marjukka Tepponen
Ping – Thomas Oliemans
Pang – Peter Marsh
Pong – Kyungho Kim
Ein Mandarin – Yasushi Hirano

www.bregenzerfestspiele.com

Foto Karl Forster, Pavel Horník