Ikona brněnské opery Václav Věžník slaví pětaosmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

1. srpna oslaví neuvěřitelné osmdesáté páté narozeniny operní režisér profesor Václav Věžník. Jeho energii, elán a pracovní nasazení mu mohou závidět i mnozí, o více než jednu generaci mladší kolegové.I když Václav Věžník režíroval na všech českých a slovenských operních scénách a v desítkách operních divadel po celé Evropě, patří plně především svému rodnému Brnu, jemuž zůstal věrný po celý život. Rodinné prostředí a zázemí mu vytvořilo podmínky, díky kterým od dětství byla jeho životní dráha směrována k hudbě a k divadlu. V rodině Věžníkových se hrála představení rodinného loutkového divadla, vliv na mladého Václava měl jeho strýc, operní pěvec Leon Slavík. Je tedy naprosto logické, že po maturitě a roce studia muzikologie na Filozofické fakultě úspěšně složil zkoušky a byl přijat na nově otevřený obor operní režie na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Spolu se svým kolegou, pozdějším šéfrežisérem Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě Branislavem Kriškou, byli jeho prvními velmi úspěšnými absolventy.

Měli štěstí na vynikající pedagogy, kterými byli vysoce erudovaný a všestranný operní pěvec a režisér Josef Munclinger a další vynikající osobnost českého divadla, režisér pěti premiér Janáčkových oper, nejbližší spolupracovník legendárního brněnského operního šéfa Františka Neumanna, Ota  Zítek. Tito dva pedagogové naučili své posluchače dokonalé profesionalitě, specifice operní režie ve všech jejích detailech a také naprosté oddanosti ke vztahu k umění. Václav Věžník na ně dodnes vzpomíná, především na Otu Zítka. A můžeme s klidným svědomím konstatovat, že Věžník se stal pokračovatelem a v jistém smyslu slova dovršitelem Zítkova režisérského odkazu.

Po absolutoriu v roce 1954 byl přijat do svazku Janáčkovy opery Státního divadla v Brně, nejprve ve funkci asistenta režie, posléze, po prvních úspěších mu záhy byla změněna smlouva na režisérskou.Jeho první samostatnou inscenací byla komická opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale. Inscenace se setkala s velkým ohlasem u publika i u odborné veřejnosti. Mladý režisér Věžník v ní prokázal své nesmírně cenné kvality. Především to byl jeho cit pro práci s hercem a schopnost předat interpretům, z nichž leckteří nebývají vždy vedle svého pěveckého mistrovství obdařeni nadměrným hereckým talentem, schopnost autentického jevištního výrazu a ne u každého operního režiséra přirozený smysl pro komično a citlivě vkusné vypracování komických situací.

Tyto své vlastnosti prokázal plně hned v jedné ze svých následujících inscenací, v Rossiniho Lazebníku sevillském, kde byl postaven před mimořádně těžký úkol. Tato opera byla v Brně velmi populární díky režijní interpretaci Antonína Balatky, který ji několikráte úspěšně nastudoval. Publikum očekávalo s napětím, jak si mladý adept režie s tímto náročným úkolem vyrovná. A učinil to výtečně se vkusem a citem pro přiměřenost, při zachování požadavku plné zábavnosti. V Rigolettovi se poprvé setkal s autorem, který ho bude provázet po celou dobu jeho umělecké kariéry a hned napoprvé prokázal, že Verdi je mu blízký.

Doslova zkoušku ohněm musel Václav Věžník absolvovat na podzim roku 1958, když mu byla svěřena režie prvního scénického provedení Janáčkovy, do té doby nehrané opery Osud, uváděné v rámci Mezinárodního janáčkovského festivalu, který se stal mimořádnou uměleckou událostí té doby s širokým zahraničním přesahem.Václav Věžník se s úskalím komplikovaného a místy nesrozumitelného příběhu vyrovnal velmi dobře. Světová premiéra díla (o den později operu uvedlo divadlo ve Stuttgartu) byla přijata velmi vlídně a kritiky se sjednotily na názoru, že herecké propracování je velmi úspěšné.

Po Osudu začaly následovat velmi zajímavé úkoly jeden za druhým, ať to byla premiéra v Brně doposud neprovedené opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Příběh noci vánoční, Foersterova Jessika, Verdiho Maškarní ples a především večer složený ze dvou jednoaktovek Bohuslava Martinů, Veselohry na mostě a prvního českého jevištního uvedení televizní opery Ženitba.Zde mohl Václav Věžník opět demonstrovat svůj neomylný cit pro inscenování komických oper, který posléze prokázal ve zcela jiné žánrové poloze v jiskřivé Mozartově opeře Così fan tutte a o něco později v Albertu Herringovi Benjamina Brittena. Šedesátá léta byla pro dozrávání svébytné režisérské osobnosti Václava Věžníka rozhodující. Postupně se setkává se špičkovými díly českých i zahraničních skladatelů, postupně si buduje svůj smetanovský repertoár, stejně jako se setkává se špičkovými díly světové operní klasiky. V roce 1965 například to byl Wagnerův Lohengrin, jehož dirigentem byl hostující německý dirigent Rudolf Neuhaus.

Významným předělem v tvorbě Václava Věžníka se stalo otevření nové moderní budovy Janáčkova divadla v roce 1965. Věžník plně pochopil a zvládl možnosti, které režisérovi tato budova poskytuje a dokázal toho využít. Příkladem budiž inscenace opery Dantonova smrt německého skladatele Gottfrieda von Einem na námět stejnojmenné činohry Georga Büchnera. Ocitujme slova dobových kritik. Jan Trojan hodnotí jeho práci následovně: „Režisér Václav Věžník rozvinul vymoženosti techniky nové budovy poprvé v celém jejím rozsahu.” A Jiří Fukač byl ve své recenzi v Rovnosti ještě výraznější, když inscenaci hodnotí jako nejpromyšlenější režijní čin brněnské opery v poslední době. Je dobře, že Václav Věžník konečně dostal příležitost a mohl inscenovat právě tento typ opery. Kritik vysoce hodnotí fakt, jakou šanci pro výtvarníka dává promyšlená režie.Věžníkovo výtvarné cítění, jeho smysl pro jevištní kompozici bylo a je v jeho režiích vždy velmi podstatné. Spolupracoval s řadou výtvarníků, ale nejlepších výsledků dosahoval vždy, když jeho partnerem byl výtvarník, s nímž nalezl společný jazyk. Jeho věrnými spolupracovníky a spolutvůrci úspěchu inscenací byl především prof. Josef Adolf Šálek a prof. Ladislav Vychodil.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Ikona brněnské opery Václav Věžník slaví pětaosmdesátiny

  1. Pěkně napsaná stať o panu režisérovi. Jen jsem nepochopil, zda bylo myšleno, že Václav Věžník Čertovu stěnu nerežíroval vůbec nebo jen ji nerežíroval v Brně. Protože k inscenaci této opery byl v r. 1997 pozván do Plzně, jako přímý účastník chci připomenout, že to byla velice krásná práce se zkušeným a podnětným režisérem. Pane režisére, hodně zdraví do dalších let!

Napsat komentář